PEREM DVAKRÁT JINAK – LEOŠ JANÁČEK A LIDOVÉ NOVINY

„Drva hlaďúnký, bílúnký, a takovcí kruci lonti mně je u nosa seberou,“ vrčel revírník Bartoš, když vyšel z četnického stanoviště. Vztek už ho pomalu přecházel, jako přechází bouře, ale hromobití se dosud ozývalo z nejzamračenějšího kouta jeho duše.

„Hlaďúnký, bílúnký, jak ženský kolena!“ hřmělo v duši revírníkově dále, „a všecko to sebrali, ani třísečky nenechali. Ale kdybych já některého chytil, lotra, zloděje, grázla nejgrázlovatějšího, já bych si to s ňém vypravil ají bez šandárů a bez všetkých soudů. Beztak včil krom slušného člověka nikoho nezavřou. Set sakra pes!“

Tak zní úvodní slova slavné lišky Bystroušky, tedy přesně Příběhů lišky Bystroušky, jak zní celý název díla Rudolfa Těsnohlídka. Novináře a zejména soudničkáře, který spojil většinu svého života s redakcí brněnských Lidových novin. A právě tam, v redakci tohoto nejstaršího českého deníku, který dokonce dlouho vycházel hned dvakrát denně, se se svým perem výrazně uplatnil i skladatel Leoš Janáček nejen jako hudební skladatel, ale i jako autor kritik a fejetonů, v nichž se otevřeně vyjadřoval nejen na téma hudby a k výkonům svých kolegů, kterým občas prostřednictvím novin také odpovídal obráceně na kritiku svého díla, ale i k tématům společenským, občas i politickým. Tím začněme zajímavé vyprávění o propojení skladatele Leoše Janáčka s novinami.

A jde opravdu o propojení nesmírně zajímavé, jaké si většina milovníků hudby ani nedovede představit. A troufám si dokonce tvrdit, že o něm neví i řada profesionálních hudebníků, kteří jinak mají o Janáčkovi slušný přehled. Napadlo by snad někoho, že Leoš Janáček si do novin chodil pro inspiraci ke svým hudebním dílům? Přitom to tak opravdu bylo. Jeho hospodyně podala po letech svědectví, jak to v rodině Janáčkových vypadalo. Každý den chodily manželům Janáčkovým několikery noviny a časopisy z domova i zahraničí a mezi nimi hrály vždy prim „Lidovky“, které tehdy patřily k nejlepším. Byl to prototyp moderního tisku, noviny bohaté na obsah a formu, na dobré autory, poskytovaly nejen aktuální informace, ale také kulturní přehled, humornou přílohu a řadu dalších témat. Však si také jejich šéfredaktor Arnošt Heinrich dával záležet. A Leoš Janáček si v „Lidovkách“ rád listoval, večer si s nimi sedl do křesla, četl a sem tam si něco poznamenal. Inspiraci!

Už zmíněná Liška Bystrouška je zřejmě jedním z nejznámějších Janáčových děl vůbec, dnes považovaná za jednu z nejkrásnějších českých oper 20. století, a postupně se stala dokonce známější než Těsnohlídkova předloha, která vycházela v Lidových novinách na pokračování. Prý ji pro něj objevila právě hospodyně, která si noviny tajně četla, když Janáček pracoval. Nahlas se zasmála a Janáček se jí zeptal, co je tak k smíchu. Těsnohlídkův text si nakonec Janáček schoval a postupně si nasbíral všechna pokračování. Líbil se mu a nakonec ho vlastně bez vědomí autora použil jako své libreto. Těsnohlídek se to prý dozvěděl úplně náhodou od přátel z redakce, ale teprve když měl Janáček podstatnou část hotovou, sám se na Těsnohlídka obrátil a svoji práci mu předvedl. Těsnohlídek o tom později napsal:

„Až jednoho jarního dne před dvěma roky dostal jsem písemné pozvání mistra Janáčka. (…) Leoš Janáček mne očekával v zahrádce konservatoře. Seděl mezi keři, tisíce droboučkých malých květů nad hlavou a hlava jeho byla stejně bílá a zdála se mi největší z těchto květů. Usmívala se a já okamžitě poznal, že je to právě ten úsměv, který nám uděluje život jako zlaté vyznamenání za statečnost před nepřítelem. Za statečnost před žalem, pokořením a vzteky. V tom okamžiku jsem uvěřil, že Liška Bystrouška sedí zkrocena a docela podmaněna vlídností člověkovou v malé zahradě a že neviděna přiblíží se, aby usedla u našich nohou a vyslechla naše pikle. Janáček pohovořil několik slov o povídce a potom rozhovořil se o svých studiích ptačího cvrlikání a já pozoroval, že se mu podařilo poznati štěstí úsměvu.“ Blízký vztah k redakci doložme ne nezajímavým faktem, že historicky první scénické ztvárnění Lišky Bystroušky připravil pro Janáčka výtvarník a ilustrátor Lidových novin Eduard Milén. Kruh se tak uzavřel.

Známost Janáčka s Těsnohlídkem trvala bohužel pouhých šest let, v roce 1928 spáchali manželé Těsnohlídkovi sebevraždu. Mnohem déle se znal Janáček s už zmíněným šéfredaktorem Arnoštem Heinrichem, který i jemu poskytl prostor. Poprvé to bylo dokonce hned v prvním čísle prvního ročníku, který vyšel v roce 1893. Janáček tak byl spojen s Lidovými novinami od začátku jejich vycházení až téměř od konce života, protože poslední jeho fejeton se objevil na stránkách lidových novin jen čtrnáct dní před jeho smrtí. 

Spolupráce Janáčka s Lidovými novinami se táhla neuvěřitelných třicet pět let. A za tu dobu bychom ze skladeb, při kterých se inspiroval Janáček v Lidových novinách, sestavili ne jedno album, ale celou kolekci. Kromě Lišky Bystroušky to byl Zápisník zmizelého, údajně autentický deníkový záznam mladého chlapce z venkova, který se zamiloval do cikánského děvčete a kvůli ní utekl z domova. Jako mnoho jiných považoval i Janáček vyprávění za skutečný příběh, i když šlo ve skutečnosti o literární mystifikaci Ozefa Kaldy. Je paradoxem historie, že o tom Janáček nevěděl, i když se oba dobře znali. A dalších sedmdesát let o tom nevědě vlastně nikdo. Druhým skutečně významným souborem děl inspirovaných obsahem Lidových novin jsou Janáčova Říkadla, inspirovaná rubrikou Dětský koutek. Ta vycházela v Lidových novinách s nádhernými ilustracemi Ondřeje Sekory, Josefa Lady a také Jana Hály. Říkadla, inspirovaná lidovou ústní tradicí, měla velký ohlas u čtenářů a později i u posluchačů. Jsou přitom obsahově skutečně výjimečná. Jde totiž o jediné Janáčkovo dílo určené vyloženě dětem.

Dochovala se celá řada Janáčkových fejetonů s přiléhavými názvy Ticho, Stehlíček, Starosta Smolík, Tvůrčí mysl, Basta, Moje město a další. Je pozoruhodné, že Janáček vládl svým perem stejně dobře na notových linkách, jako na běžném papíře, který nosil do redakce Lidových novin nebo je posílal po poslíčkovi k otištění. Jeho kritiky byly mírné a nebyly urážlivé – jen satiricky podbarvené, plné přirovnání a metafor. To samé platilo o jeho fejetonech, reflektujících dobu kriticky, a přitom velmi vynalézavě a až hravě – stejně jako vynalézavě až hravě dovedl skládat vedle sebe noty. O obojím přitom platí totéž – Janáček se postupně oprošťoval od cizích vlivů a předloh a vydával se vlastní osobitou cestou. Dost možná, že se mu to v jeho literární tvorbě dařilo ještě lépe, než v té hudební.

Tomáš Hejna