B jako biograf
To slovo je dnes vlastně vrcholně nemoderní oproti jinak užívanému kinu, a přitom to kdysi byl výraz velmi moderní – a aniž bychom si to vůbec uvědomovali, celkem nedávno byl ještě pro lidi úplně neznámý a nový. Jen považte – teprve v roce 1889 se podařilo Edisonovi vyvinout revoluční kinetograf, tedy přístroj, kterému se dařilo zaznamenávat na základě nám dnes běžného filmového celuloidového pásu obraz rozkouskovaný do jednotlivých okýnek těsně za sebou, tedy obraz rozpohybovaný. K tomu představil veřejnosti kinetoskop, který tyto zaznamenané obrázky uměl naopak lidem promítnout. Kdepak digitální kamery, které dnes umí zaznamenat obraz a rovnou je kabelem spojíme s promítačkou nebo počítačem – filmování, to byla věda, vrchol technického pokroku, který měl dokonce i své oběti!
Edison byl možná první, zdaleka však ne poslední. V krátké době se objevila celá řada obdobných vynálezů, na kterých se dal zaznamenávat pohyb, obraz, kde se daly rychle za sebou promítat fotografie, které budily dojem pohybujících se obrázků. Přitom se někdy jednalo jen o šikovně nafocené série rychle za sebou puštěné, které s tím skutečným filmem měly společného jen velmi málo – jako když si na kraj sešitu nakreslíte figurku v různých pozicích a rychlým pohybem stránek ji rozpohybujete. Ale vedle toho vznikaly i skutečné první kamery a první promítací přístroje. Zprvu se jednalo jen o výsledky zájmu vědců a podivínů, později o lákadlo snílků a fantastů i nadšeného publika.
Trvalo by opravdu dlouho vyjmenovat všechny mezistupně, které vedly k dnešním kamerám a kinům, či chceme-li biografům. Začít bychom mohli třeba starověkou optickou čočkou, bez které by kamery nemohly existovat. A mimochodem mezi průkopníky musíme počítat také našeho Purkyněho, který se zabýval otázkou pohybu obrazů a vytvořil tak zvaný kinesiskop, který pomocí světla a stabilní šablony dokázal rozpohybovat určitý počet obrazců. Pro historii ale jednou pro vždy zůstanou hlavními průkopníky bratři Lumièrové. Proč?
28. prosinec 1895 se stal historickým mezníkem v dějinách kinematografie. Země: Paříž. Místo: kavárna Café Grand.
„Co to asi bude?“ ptala se tehdy jedna elegantně oděná dáma s kokrhelem na hlavě svého manžela, do kterého byla zavěšena.
„Určitě zase nějaký trik. Podle reklamy to bude rozhodně nějaký podvod, na kterém se snaží někdo chytře vydělat!“
„Ale nepřehánějte, pane. Já náhodou podobnou věc už viděl, v Americe. Je to pravda. A pokud plakáty nelžou, tak se dočkáme naprosté senzace!“
„Přesně,“ zapojil se další muž, který stál ve frontě za nimi. Náhodou to je budoucnost zábavy! Dejte na mě, to bude za pár let v každým městě… To zlikviduje všechny divadla, co jich sou po světě“
„To sem zvědav,“ ozval se zase ten první a zatvářil se tak opovržlivě, jak jen nejlépe dovedl.
„Tak běžte, ať se tam dostaneme!“ ozvala se dvojice za nimi. Měli pravdu, za nimi se tlačily zástupy dalších. A nebylo jich málo.
Večer to byl velkolepý, a bratři Lumièrové nelhali a nepodváděli. V Grand Café, luxusní kavárně v Paříži, respektive v její části v suterénu, se tenkrát sešlo celkem třicet tři lidí publika. V sále se setmělo. A najednou se na rozvinutém plátně na stěně objevilo opět světlo, a hned za ním následoval pohyb. Film se rozpohyboval, a užaslé publikum s otevřenými ústy hledělo na tu novou a neobvyklou podívanou, i když šlo jen o velmi krátký a ještě ryze amatérský shot. Ten hlavní trval 45 vteřin a do historie se zapsal jako Sortie de l´usine Lumière à Lyon, tedy Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny. V té chvíli do ale naprosto stačilo.
„Tak co, pane, byl to podvod?“ neodpustil si jeden z mužů z předchozí konverzace.
„Uznávám, nebyl. Ale to s těmi divadly bych netvrdil. Přece živý herec je živý herec, a tady ste viděl jen pár minut, a bez zvuku. Tohle se ve velkém neprosadí, na to dám krk.“
Najednou je pohltil dav lidí před kavárnou, který je rozdělil, div že si manžel dokázal ohlídat svoji vlastní ženu, která se jednou rukou křečovitě držela jeho ruky a druhou si přidržovala drahý kokrhel. U kavárny se tlačil tisícový dav, který se chtěl na tolik proklamovanou novinku alespoň na chvíli podívat. Jen policie ho dokázala udržet na uzdě a zabránit neštěstí, ale dalo jí to zabrat.
Jak jméno napovídá, bratři Lumièrové pocházeli z Francie, kde také položili základy svého budoucího filmového „impéria“. Nicholas (19. 10. 1862 – 10. 4. 1954) a Jean Lumièr (5. 10. 1864 – 6. 6. 1948) se narodili v Besançonu. Zájem o fotografie a také film jim byl oběma vlastní a vytvořil z nich nerozlučnou dvojici. Nakonec se stali mezi nadšenci do fotografie známými osobnostmi a to je přivedlo až ke spolupráci se samotným Edisonem, který s nimi pracoval na zdokonalení svého natáčecího aparátu mezi roky 1891 a 1894. Nakonec se ale Lumièrové osamostatnili, přišli s konstrukcí vlastního kinematografu, který uměl jak natáčet, tak i kopírovat filmy a také je promítat. Spolu s historicky prvním veřejným promítáním to však byl jejich poslední větší přínos filmu jako takovému. Lumièrové totiž neuvažovali o možnostech kinematografie v budoucnosti jinak než jako o prostředku pro zaznamenávání aktualit a dobových záběrů dokumentárního charakteru – které mimochodem byly jejich hlavním sortimentem v době, kdy do světa a zejména Evropy vysílali své agenty promítající filmy v různých městech pod jejich značkou. Oproti tomu se daleko významněji zapsali do dějin fotografie, když si v roce 1903 nechali patentovat princip barevné fotografie zvaný autochrom. Ten spočíval na principu škrobových zrnek obarvených různými barvami, přes které se pomocí černobílé panchromatické emulze fotilo. Až do roku 1935 šlo o nejužívanější princip barevného fotografování v celém světě.
Tomáš Hejna
