Velké nesnáze s dlouhými prsty
Už je to tak, slavné osobnosti se stávají často oběťmi zločinu, protože přirozená mentalita zločinců zní – je slavný, tak má prachy. Mockrát se ale stalo, že slavní neměli doma skoro žádné peníze, zato spoustu rekvizit. Ne ani tak uměleckých propriet, ale třeba cen, jubilejních alb a desek a dalších zajímavých věcí, cenných spíš pro sběratele než pro zloděje. Za posledních třicet let známe takových případů mnoho. Naposledy si vzpomínám, že z hrobu Karla Gotta někdo ukradl Zlatého slavíka. Špatný nápad dávat něco takového na odiv kdejakému zločinci tak veřejně…
Ve skutečnosti to není nic nového, známé osobnosti se stávaly cílem zločinců už v minulosti. V roce 1922 měla velký problém s krádeží také tehdejší slavná filmová herečka Suzanne Marwille, manželka režiséra Martina Friče. Hvězda stříbrného plátna, která zazářila hlavně v němých filmech, si zažila svůj osobní šok v září, když se vrátila domů z natáčení snímku Láska slečny Věry. Jak bylo tehdy dobrým zvykem u středních a vyšší třídy, jako známá a majetná osoba měla Suzanne Marwille k ruce služebnou, která se jí starala o chod domácnosti. Údajně byla tak soucitná, že si do bytu vzala mladou dívčinu, která se u ní snažila vzbudit soucit tím, že nic nemá, včetně rodiny. Zapůsobilo to a dívka získala práci.
Když se Suzanne Marwille vrátila z natáčení, zjistila, že její ani ne šestnáctiletá služebná prošla zásuvky v jejím bytě, kde měly v té době na hotovosti asi deset tisíc korun. V té době se jednalo o slušné jmění. K tomu si mohla vyzkoušet uniformu sloužící, ale zato by v ten den nemohla jet do stromovky na koni, protože kromě peněz přišla také o jezdecký úbor. A navrch si tato slečna vzala i věci z její šperkovnice a další cennosti z domácnosti. Zkrátka tento případ by se jistě mohl objevit i na stránkách Markovi knihy Hříšní lidé města Pražského nebo na stránkách knih Josefa Ladislava Kukly.
Po pachatelce pátrala ihned policie, ovšem už tehdy měli lidé o účinnosti úředního aparátu své odůvodněné pochybnosti. A tak se do případu vložili přátelé herečky, kteří se okamžitě rozhodli jí v těžké situaci pomoct. Tehdejší majitel studia Wetebfilm, produkční společnosti, pro kterou Marwille pracovala, W. T. Binovec se ujal vlastního vyšetřování a vydal se do ulic Prahy. Partnerem mu byl bývalý boxer Frank Rose a jejich pátrání bylo hodno detektivky (ostatně tak nějak se nejspíš tehdy detektivky také psaly, celý příběh zní jako poněkud laciný scénář).
Nebylo nejspíš obtížné v okolí bytu tehdejší filmové hvězdy zjistit, kde se asi pohybovala nápadná mladá dívka v luxusním oblečení, která se evidentně měla potřebu ukazovat na veřejnosti. Vždyť proč by se jinak na místě převlékala do tak luxusního oblečení, namísto toho, aby byla nenápadná a utekla s výdělkem. Zlodějka se zcela bez ostychu procházela Lucernou, vcházela do místních krámků a kaváren a vydávala se za sestru slavné umělkyně. V některých případech jí to umožnilo dobře se „pomnít“. Binovec postupoval posle stop dál. Jednou z možností, kde se mohla pachatelka nacházet, byl i letní byt Suzanne Marwille, kde předtím trávila jako služebná nějakou dobu. Ten se nacházel v Šáreckém údolí, a právě tam vyslal Binovec svého asistenta na průzkum. A opravdu! V dodnes známé a populární restauraci Na Dívčím skoku nalezl Frank Rose pachatelku, která se opět vydávala za sestru slavné Suzanne Marwille.
Frank Rose byl chlap opravdu od rány, pravý mistr boxerského ringu, a zřejmě mu tyto vlastnosti i vzhled v mnoha ohledech posloužily. Jako třeba i v tomto případě, kdy nejen že zadržel zlodějku, ale podařilo se mu dokonce přesvědčit hostinského, aby mu vrátil všechny peníze, které tam dotyčná zatím stihla utratit. Ještě téže noci se Rose vrátil do Prahy, zajistil vůz, pro zlodějku si do Šárky přijel a stihl ji ještě předat se všemi důkazy na policii. Podařilo se mu tak vystopovat pachatelku v rekordním čase, za což byla jistě nejvíc vděčná právě Suzanne Marwille. Zlodějka se po menším nátlaku přiznala, protože důkazů proti ní bylo tolik, že neměla jinou možnost. Z ukradených peněz jí zbylo něco přes polovinu, zbytek stihla utratit v lokálech, kde zvala širokou veřejnost a také platila místním hudebníkům štědré honoráře a rozdávala bohatý dýška obsluze. Největší radost měla ale Suzanne Marwille z toho, že se jí vrátily cenné šperky. Jistě už si dala příště při výběru svých služebných větší pozor.
Jan Steiner
