Šťastný příběh stromu Republiky – 2. část

Verze krkavčí matky

Teprve další rok, 8. listopadu 1920, se odehrával soudní proces s Marií Kosourovou, obžalovanou za odložení dítěte. Popisovala, že nemohla jinak kvůli tíživé finanční situaci. Že musela dítě odložit, protože se o něj neměla jak postarat. A že dceru odložila po strom a sama se potom ukryla nedaleko a čekala, až někdo dceru najde a postará se o ni, a teprve když ji tři muži odnesli, sama se vrátila domů s jistotou, že je její dcerka zdravá. Snad se jí podařilo řadu lidí obměkčit a přesvědčit o tom, že neměla na vybranou. Ovšem Rudolfa Těsnohlídka se jí přesvědčit nepodařilo a jeho výpověď, stejně jako jeho kolegů, nakonec rozhodla. Nejen, že holčička byla prochladlá a téměř mrtvá, když ji objevil, nemluvě o tom, že se nikdo neozval, když se snažili dovolat rodičů nebo někoho, kdo by k dítěti patřil, ale i během soudního procesu, kde se měla za svůj čin obhájit před zákonem i lidmi, se ani jednou nezeptala po osudu své dcery, neměla o ni zájem. Těsnohlídek se ihned po procesu vydal za Liduškou a setkání s ní, tehdy již víc jak dvouletou holčičkou, popsal takto:

„Přijala nás vlídně, takřka blahosklonně v bytě svých pěstounů, ač v prvém okamžiku uvedla ji neočekávaná návštěva dvou novinářů a pána od soudu do patrných rozpaků. Docela upřímně se zaškaredila, když jsme vstoupili do přízemní kuchyňky, kde si hrála po návratu z malé dopolední procházky. Dospělá velká dámy by se rozhodně neškaredila, nebo spíše tvářila by se roztomile, abychom nevycítili, že se škaredí, malá velká dáma, jen o něco málo větší než její loutka, zprostila by se brzy své rozpačitosti. Neupadla do ní pro nedostatek toalety, naopak Liduška skvěla se v krásném čepci – vždyť je to pouze dětský čepec, milé čtenářky! –, usmála se a podívala se na nás. V tom teplém úsměvu a v pohledu zářících velkých studánkových očí, které by nevylíčil ani velký básník, natož nepatrný soudní referent, bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouze náhodou a jehož poslední hrůzy prožila, aniž si toho je vědoma.“

V tomto svém fejetonu, který je například zařazen do knihy Smrt v polích a jiné soudničky, vzpomíná Těsnohlídek na celou událost s odstupem téměř roku a kromě toho se zde také vrací k výsledku procesu:

„Včera stála před zdejším zemským soudem – samosoudce H., zástupce žaloby náměstek státního zástupce F. – její vlastní matka, která ji zanechala v předvečer vánoc na odlehlém místě v lese, Marie Kocourová (zde se Těsnohlídek plete, ostatně jako i mnoho dalších novinářů, ve jméně), šestadvacetiletá služka z Netína u Velkého Meziříčí, zaměstnaná v Pršticích, odpovídala se z žaloby pro zločin odložení dítěte. Přiznala se k své vině a hájila se, tvrdíc, že k činu dohnala ji bída. V zoufalství zanesla dítě do lesa u Bílovic, doufajíc, že je tam někdo najde a ujme se ho. Vyprávěla to tak, jako by opakovala dojímavou povídku pro prosté čtenáře.“

Marie Kosourová ale měla smůlu a byla usvědčena i ze lži. Těsnohlídek a jeho dva druhové totiž shodně vypovídali o tom, jak se vše seběhlo, a že kromě volání také prohledali nejbližší okolí, jak jim to sníh a stav dítěte dovolovaly. Zmíněný samosoudce byl jistý Otakar Honal. Ten sice obžalované neuvěřil její verzi příběhu. Nicméně přitom vyplynulo na povrch několik důležitých okolností. Tak především Marie Kosourová odložila dítě už jednou, a to krátce po narození u charitativní organice České srdce (o které budeme za chvíli hovořit ještě jednou). Dcerku, kterou sama pojmenovala jako Ludmilu, si ale po pár dnech zase vzala k sobě. V té době to neměla lehké. Otec ji vyhnal z domova a neměla skutečně práci, protože ji s dítětem nikde nechtěli vzít do služby. Když ji po dlouhé době konečně našla, chtěla dítě znovu dát do péče charity, jenomže to už bylo pozdě. Proto se rozhodla dítě odložit. Podle jejího vyjádření slyšela příchozí a teprve tehdy dívenku odložila na místo, kde ji Těsnohlídek a jeho přátelé našli. Jak je ale znát z popisu události všech tří aktérů, Kosourová se jen snažila udělat hezčí, než doopravdy byla. Těsnohlídek končí proto svůj fejeton takto:

„Byla z nepravdy usvědčena svědectvím. Silná, zdravá, chtivá jen požitků života, vyslechla s klidem rozsudek, kterým jí byl vyměřen trest pěti měsíců těžkého žaláře, zostřeného ve čtrnácti dnech tvrdým ložem. Po malé Lidušce se ani nezeptala.“

Dál potom ještě dodává:

„Tož jsme se šli na ni podívat. Podala nám na rozloučenou malou svoji ručku, když nám uvykla, zasmála se, zatřpytilo se jí v očích jasem onoho světla, které jí uvítalo do nového života.“

Vánoční strom republiky

Je na čase říct si něco málo o Rudolfu Těsnohlídkovi. Tedy zatím jen tolik, abychom pochopili následující pasáž – k jeho životu se vrátíme až na závěr.

Rudolf Těsnohlídek byl jedním z našich nejlepších novinářů přelomu 19. a 20. století a patří také mezi nejlepší představitele dnes již neexistujícího literárního žánru známého jako soudničky. Psal hlavně pro Lidové noviny v Brně, ale i pro řadu dalších časopisů a novin, kromě toho psal také básně a drobnou prózu. V Brně si ho prostě vážili a byl velmi známou postavou tamní kultury. Jednou z jeho charakteristických vlastností byl i hluboký soucit. Jak se později ukázalo, částečně se jednalo i o výsledek jeho duševní choroby. Těsnohlídka proto případ malé Lidušky zasáhl víc než kohokoliv jiného a také ho víc prožíval.

Už když Lidušku našel, tak to pro něj byla tak silná událost, že v další den se pod svůj článek, zde již citovaný, ani nepodepsal a nechal ho pouze jako anonym. Jeho sloh byl ale tak jedinečný a čtenářům známý, že ho stejně všichni hned poznali. K případu se tedy vrátil za necelý rok při soudním řízení, ale to ještě nebylo všechno. V roce 1923 se Těsnohlídek pod dojmem událostí kolem nalezení Lidušky přihlásil u České zemské péče o mládež, což byla zastřešující charitativní organizace v Československu za první republiky. Tady se angažoval jako novinář a organizátor a mimo jiné pod dojmem vlastního zážitku inicioval právě instalaci prvního Vánočního stromu republiky u nás.

Úplně první podobný strom byl vztyčen ještě za války v Kodani jako symbol účasti a soustrasti s oběťmi války v Kodani v neutrálním Dánsku. Těsnohlídka, který o tomto stromu v Dánsku věděl, napadlo, že by nebylo na škodu udělat něco podobného i v Brně, a tak pod dojmem svého zážitku inicioval v roce 1924 pokácení prvního vánočního stromu právě v lese u Bílovic v lobkovickém lese, kde byla malá Liduška nalezena. Strom byl tehdy pokácen za účasti armády, která ho doprovázela spolu s mnoha občany této obce. Tažen byl na voze trojspřežím běloušů. Místní se podíleli na jeho pokácení i na jeho zdobení. Strom byl nakonec vztyčen na brněnském náměstí Svobody. Už napoprvé byl osvětlen elektrickým osvětlením. Pod ním potom bylo několik menších smrčků a mezi nimi tři pokladničky na dobrovolné příspěvky. Tam mohl každý vhodit tolik peněz, kolik chtěl, anebo mohl do schránky vedle vložit věcné dary.

Akci zaštiťovala již zmíněná organizace Česká srdce. Její vznik měla na svědomí Renata Tyršová, manželka zakladatele českého Sokola Miroslava Tyrše a zároveň sestra jeho přítele Jindřicha Fügnera, které tuto myšlenku vnukla kdysi známá spisovatelka Růžena Svobodová. Těsnohlídek psal o akci články, upozorňoval na možnost přispět a rozhodně neselhal. Organizátoři použili jako oficiální logo akce logo této organizace, tedy srdce obklopené trnovou korunou ze tří prutů. Aby upozornili na počet příspěvků, každý trn na koruně, kterých bylo přes sedmdesát, byl při dosažení tisíce korun, což stačilo na výživu jednoho dítěte na rok, nahrazen lipovým květem. Jen do Štědrého dne byla dvě srdce obklopena samými lipovými květy!

Ještě v tomto roce se k akci přidalo i několik dalších měst, v dalším roce se přidala také Praha. Vánoční strom republiky se stal symbolem charitativní činnosti v celém tehdejším Československu. Byl vztyčen v Bratislavě i Užhorodu i v dalších městech a obcích, kde se vybíralo na charitu. Tam všude se vyjímaly Vánoční stromy republiky. To byl jejich původní účel. Peníze za další ročníky se nasčítaly a díky nim vznikl v roce 1929 v Brně sirotčinec s názvem Dagmara, který existuje dodnes a odkazuje na dánskou královnu Dagmar, českou princeznu z rodu Přemyslovců, která je jednou z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších panovnic Dánské historie vůbec.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Tomáš Hejna