FENOMÉN DISKOTÉKY – Než to začalo

Snad neexistuje žádný dospělý, který by za svůj život nikdy nenavštívil a nezažil atmosféru „té správné“ diskotéky. Vždyť to byla a dodnes je myslím základní forma společenské zábavy mladých, a občas i „starších a pokročilých“, jak se s oblibou říkává.

Zejména v adolescentním věku hledají „týnejdři“, tedy dospívající zejména nad 13 let do cca dvacítky příležitosti k zábavě, k setkávání různých pohlaví, společenským i zcela osobním kontaktům, navazování „známostí“ i trošce toho milostného tulení.

Pamětníci nad padesát si možná vzpomenou na kdysi oblíbené a hojně navštěvované „Odpolední čaje“ a podobné taneční události. Bývaly obvykle v lepších společenských prostorách Domů kultury ROH, restauracích a kavárnách. V Praze se chodilo do „Vltavy“, v Plzni do „Pekla“, apod., kde hrály vesměs kvalitní malé hudební soubory. Ve Vltavě občas řídil kapelu známý Karel Krautgartner, začínali tam Karel Gott, Milan Drobný i další později známé pěvecké hvězdy. Různé taneční akce se dělaly i ve velkých sálech, třeba v Lucerně.

Vzpomněl jsem si na Mariánské Lázně, kde byly „Čaje“ v nejkrásnější zotavovně ROH, která se i v padesátých letech jmenovala Bellevue.

Hrál tam malý soubor složený z profesionálních hudebníků lázeňského orchestru. I když to bylo v roce 1958, tak nejmodernější šlágry, které jsme chytali ze západního rozhlasu i právě vydávaných gramofonových desek v tehdy Západním Německu. Ty přiváželi zahraniční studenti, kteří se zde připravovali ke studiu na našich vysokých školách.

Ti mohli kdykoliv zajet přes hranice do Německa a vozili hudební novinky. Přivezli desky, dovední hudebníci je rozepsali a hned se v neděli hrály na Čajích. Takže Beatles, Elvis Presley, rock and roll, twist aj. Mj. zde také jeden africký student vyplnil po příjezdu dotazník o rodině: Otec – král, Matka – v domácnosti. Můj kádrový třídní sice tvrdil, že jsou to skřeky amerických divochů, ale o to nadšeněji jsme tam chodili.

Všude se podávala Grenadina, to byla sodovka se šťávou a kousky kompotů. „Pánové“ občas vylepšovali nealkoholický nápoj trochou propašované vodky.

Účastníci se oblékali společensky a kolem parketu procházeli pořadatelé s páskami na rukávu a hlídali, aby se mladí příliš neodvazovali a netančili divoce. Ale chodili jsme si „zatrsat“, snad podle tzv. trsátka, což byl plastový trojúhelníček používaný ke hře na kytaru.

Pryč od nostalgie, ale chtěl jsem jen přiblížit dobu. Od počátku šedesátých let sílil hlad po moderní populární hudbě. K nám se máloco dostávalo a repertoár na zábavách byl stále dost šedivý. Na gramodeskách, tzv. šelakových na 78 otáček, toho moc nebylo k mání. A hlad po zábavě sílil. A hlavně, doba a poměry v ní se uvolňovaly.

V roce 1961 se ve Francii, v Paříži, objevila první „Discothéque“, byl to Noční klub ještě s živou hudbou. Postupně se tento typ zábavy rozšiřoval po celém západním světě. A do toho začaly přicházet modernější nosiče hudby, vinylové gramodesky, především masově nejdříve singly a pak velká „elpíčka“, Long Play.

Do té doby samozřejmě byly k mání a různě doma jsme si pouštěli nahrávky dovážené třeba z Polska či Maďarska, na první magnetofony se nahrávaly novinky z Rádia Luxembourg, něco pašovali řidiči náklaďáků ze západu atd.

V tehdy docela populárních Divadlech hudby se pouštěly ucelené pořady nahrávek známých zpěváků i autorů. Představte si, že jdete do malého divadélka, sednete do pohodlných křesílek, na podiu jen gramofon a nějaké stařičké repro, u něj „pouštěč“ a současně komentátor, který pouští postupně šelakové desky a uvádí autory a interprety skladeb.

Tak třeba do Plané u Mariánských Lázní, kde Osvětová beseda zřídila v roce 1957 dost navštěvované Divadlo hudby, přišel na nádraží velký balík s deskami, u nich byl průvodní a „schválený“ text o interpretech, vše jsme přednesli a pouštěli, pak se zabalilo a poslalo zpět do Prahy. Ale poslouchali jsme třeba Ray Charlese nebo Luise Armstronga. V Praze bylo velké Divadlo hudby v Opletalce, kterému vládl známý režisér Jiří Šrámek (Dnes Divadlo Radka Brzobohatého).

Až, nebo už(?) v roce 1965 se u nás objevili první diskžokejové. Byl to třeba Honza Beneš, který začínal v Music F Clubu na Smíchově.

„Řekl jsem Bohumilu Durdisovi, který klub zakládal, jestli bychom takovou diskotéku nezkusili. Řekl sice, že jsem se zbláznil, že když na pódiu bude sedět chlapík a hrát desky, tak si lidi budou myslet, že kapela onemocněla a je za ni záskok, ale nakonec souhlasil. Tak dlouho jsem pak marně sháněl nějakého diskžokeje, až jsem se toho ujal sám,“ Zanedlouho se v klubu začal Beneš střídat s DJ Oskarem Gottliebem.

PhDr. Václav Soldát

Pokračování příště (29. 2)