LUBIN – velký herec malých rolí

Lubomír Kostelka 31.3. 1927 – 28. 11 2018

Nebyl to zdaleka jen Lubin

To tedy skutečně ne! Je sice pravda, že si ho tak mnozí nedovedli představit jinak než v obvyklém těsném závěsu za Menšíkem, a právě pod tím jménem, ale tak to nebylo.

Ano, Vladimír Menšík toho o něm říká víc než dost v hned několika svých vzpomínkových knížkách, které postupně vydal, a ani Lubomír Kostelka se za dojem, který toto jejich spojení navenek nevyhnutelně vyvolávalo, vůbec nestyděl, proč také? Znali se totiž už od jejich společných školních let opravdu dobře a už tou dobou jich bývalo podle svědectví dávných pamětníků plné Brno. Bývali nerozluční a nijak se neopustili ani později, v Praze, i když hvězda toho slavnějšího z nich obou postupně vystoupala strměji a také jistě mnohem výš. Přitom Lubomír, pokud vím, přijímal i tohle jako jakousi danou, přirozenou samozřejmost. Jenomže zase tak přímočaré a plné srozuměného odevzdání to s ním přece jen nebylo.

Je pravda, že sám vytvořil pravděpodobně jedinou hlavní filmovou postavu. Pusťte si ale ještě dnes Juráčkův Případ pro začínajícího kata a rychle pochopíte, že je to pořád vyslovená škoda zdaleka nejen pro českou kinematografii. Ovšem i jinak: projde-li si podrobněji Kostelkovu věru úctyhodnou filmografii, ohraničenou letopočty 1957 a 2014, budete možná překvapeni, co všechno a jaké velké role dokázal uhrát i v malém, anebo řekněme ve druhém pořadí.

To, co a jak ve svém oboru doopravdy uměl, ocenil ostatně třeba už Jan Werich, když jej získal pro Divadlo ABC, své poválečné pokračování divadla V+W.

Sám jsem měl v životě štěstí být u toho, když hrál. Ani ne tak v divadelních hledištích jako mnohem spíš zpoza čáry kamer ve filmu a v televizi. Tedy přímo a nikdy za to nepřestanu být okolnostem vděčný, protože to býval vždycky pro všechny kolem skutečný zážitek.

Jen si zkuste s Lubinem a Vláďou zazpívat:

Když nám hrál Funebráka v jistém veseloherním filmu matky a syna Růžičkových, toto moje štěstí pokračovalo. Asi že ale bývalo zrovna při té příležitosti nějak víc pauz, sedával jsem s ním totiž a směl toho poslouchat od něj tolik, že tomu dodnes nemohu uvěřit. Měl tou dobou už nějaká léta, a tak jsem najednou viděl řadu mně známých situací docela jinak, zase především z jeho moudrého pohledu. Přitom to ani tehdy opravdu nebyl ten jednoduchý Lubin, jakým se jinak stavěl vůči veškerému svému okolí nejspíš z nějakého pro mne dnes stěží pochopitelného pohodlí.

Lubomír Kostelka přežil svého celoživotního kamaráda i přítele Vladimíra o celých dvacet let a odešel jako jedenadevadesátiletý. Byl však zároveň natolik rozumný a uvážlivý, že (zase na rozdíl od tolika ostatních v oboru) zanechal své práce pořád ještě včas, a tedy i v tomto ohledu důstojným způsobem.

Potkávali jsme se ovšem i během této jeho docela poslední herecké pauzy a zase byla radost moci mu naslouchat, protože toho zbývalo pořád hodně, co viděl ze svého vlastního pohledu. Přitom měl své stáří překvapivě rád a zároveň si opravdového domova, který stačil vytvořit, dovedl užívat s očividnou láskou.

Dlouho jsem přemýšlel, koho mi připomíná, ale žádná z jeho teď už dávných rolí to nebyla, ani žádný Lubin to pro mě opravdu nebyl – mnohem spíš novodobé ztělesnění Rollandova Dobrého člověka Colase Breugnona.  

                                                                                          Václav Junek