Velký herec džentlmen Dalimil Klapka
Muž, který odkládal svůj pomyslný redingot
jen když to bylo bezpodmínečně nutné
22. 5. 1933 – 14. 6. 2022
Protože Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého rozhodně nepatřilo ve své době ke scénám mých snů, Dalimila Klapku jsem vlastně neznal. To ale jen do toho okamžiku, v kterém se koncem šedesátých let vysloveně blýskl v jednom z pokračování dodnes uznávaného televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. Dalimil si v něm totiž tenkrát zahrál titulní postavu Pána v redingotu způsobem natolik jemu vlastním, že musel všechny ty, kteří jeho projev (jako já) dosud neznali, vysloveně usadit. A navíc se pohyboval v tom už tehdy dávno zapomenutém stylovém kabátě, jako by se v něm narodil. Byl to zkrátka všechno dohromady sukces, jaký se podaří málo komu a jistě ne mnohokrát za život.
S jeho celoživotní milovanou paní v jednom z pozoruhodných domů, obklopujících dodnes smíchovské Arbesovo náměstí, nejen bydleli, ale v tam příhodně situovaném noblesním bytě skutečně žili. Obklopeni přitom vzpomínkami na jednotlivé etapy dílem společného, dílem Dalimilova hereckého života a zejména v natolik přívětivé celkové atmosféře, jakou bývalo možné Klapkovým jen závidět.
Tam odtud to neměl ke své domovské scéně nikterak daleko, i když tento údaj vůbec neznamená, že by se kdovíjak výrazně omezoval jen na tyto dva klíčové body svého života. Právě naopak – na jedné straně jezdil desítky let každé ráno plavat do Podolí, miloval přírodu i spoustu jiných potěšení, nějak spojených s širší Prahou i dalším světem. Na straně druhé hrál mladé, intelektuály i dědky, také imitoval. Kromě Realistů i v televizi či na jiných scénách, věnoval se uměleckému přednesu Melodramů, ale hlavně proslul jako dabér. To ovšem zásadním způsobem, protože tvrdím, že je jeho Inspektor Columbo přinejmenším srovnatelný například s věčným Filipovského Funésem. Ale i bez namluvení anglického partu Petra Falka do češtiny se najde oněch mistrovských rolí, které Dalimil česky doslova dotvořil, ještě nekonečně víc.
Jistě také učil. Avšak kromě jeho řekněme uměleckých zásluh by se nemělo v žádném případě zapomínat na všechno, co dokázal, i čeho dosáhl pro ARTES. Je sice možné připustit, že dvojice Klapka – Adam přdstavovala napohled poněkud zvláštní spojení, ale pánové svoje pozitivní výsledky rozhodně měli. Proto žilo Umělecké sdružení v jejich éře natolik naplno a dobře, že bude vždycky dobré připomínat si způsob, jakým tohle dokázali.
Měl jsem k Dalimilovi Klapkovi hodně blízko od první chvíle, v níž mě požádal, abych mu pomohl se vzpomínkovou knížkou, o kterou doopravdy stál. Samozřejmě, že mi tou nabídkou zalichotil, dokonce nesmírně, ale vše další pokračovalo jako vyslovená radost také dál – tak, že jsme kromě stovek hodin, prosezených u nich doma, prochodili společně bezpočetné kilometry nahoru a dolů výšinami jeho rodného Smíchova. Takže sotva kdy zapomenu na všechno, co mi při těch báječných příležitostech s takovou láskou vyprávěl, ani na značně citlivé detaily, které si přitom vybavoval. Bývalo to celé vskutku vzácné, to jistě, ale protože i zde platí, že skutečným efektem může být jen a jen dosažený výsledek, je ta kniha pozoruhodná jaksi navíc vším, co se v ní rozhodl z nadhledu svého věku nezamlčet.
V případě Dalimilovy biografie ovšem nejde jen o už zmíněnou úrodu všemožných rolí, s nimiž si dovedl za celou svoji věru dlouho praxi s takovou láskou vysloveně pohrát. Ani o ten redingot nikoli, třebaže patřil k jeho naturelu jako myšlený žánrový kostým i celoživotní postoj. Pořád totiž máme před sebou mnohem spíš toho Dalimila Klapku, který jedinečným způsobem využívá kromě vlastní přirozené jemnosti, noblesy i vnitřní elegance především hereckého mistrovství, jež získal po svých velkých předchůdcích. O bohatství škály hlasových variací, seslaných mu nejspíš shůry, už vůbec nemluvě.
Jak správě tušíte, o dnešní Švandovo divadlo tak docela nejde. Ale na to, abych se cestou kolem nepodíval směrem k východní frontě Arbesova náměstí, nezapomenu nikdy.
Václav Junek