OLYMPIA 70! K výročí našeho partnerského nakladatelství – OLYMPIA, a.s. (1989 – 2011)

Revoluční rok 1989, kdy proběhla tak zvaná Sametová revoluce, byl jedním z nejdůležitějších v historii Československa. Šlo o obrat celé společnosti o příslovečných 180°, tedy pokud budeme hovořit o společnosti globálně a vynecháme některé sporné otázky kolem dosluhujících nebo stále působících činitelů bývalého režimu. Ale to bychom se dostali úplně jinam, než chceme.

Toto období znovu ukázalo, jak je politika pevně provázaná se všemi aspekty lidské společnosti včetně kultury, která už nějakou dobu před tím postupně procházela jistými změnami způsobenými slábnoucím tlakem tehdejšího režimu. V roce 1989 se ovšem vše velice uspíšilo a během pár měsíců se naprosto změnily poměry. Stávající úroveň kultury byla náhle považována za nedostatečnou a u lidí vítězila touha po nových věcech, které se k nám po desetiletích dostávaly postupně ze západu nikoli nelegálně nebo po malých dávkách, ale masově. Asi nejvíc se tento posun v myšlení veřejnosti projevil nejprve v oblasti hudby, kde řada do té doby populárních a úspěšných zpěváků a hudebníků pro jistotu volila útlum a na čas se stáhla do pozadí. Naprosto stejně to vypadalo také v oblasti literatury, kde se okamžitě po převratu ocitla řada do té doby protěžovaných autorů v náhlé izolaci, zatímco jiní autoři, které původní režim zakazoval nebo omezoval, se buď vraceli zpátky do popředí nebo si čtenářskou přízeň velmi rychle získali. K tomu je nutné zmínit i návrat řady umělců z exilu, a ještě podstatnější masivní nárůst překladové literatury ze západu, která se najednou „směla“ nikoliv po troškách, jak tomu zatím bylo, ale „ve velkém“.  

Tento popis situace z historického hlediska je přirozeně velmi stručný, ostatně pro přesné rozbory je možné sáhnout po některé z odborných publikací renomovaných historiků. Nastíněná nová situace měla ale velký vliv na celý tuzemský trh s knihami, který byl do této doby řízen v podstatné míře centralizovaně. Velké nakladatelské domy spadaly většinou pod referát Ministerstva kultury nebo pod další státní instituce, ke kterým měla blízko svým zaměřením. To bylo velmi specificky vymezeno a jen velmi těžko se dařilo některým ředitelům a šéfredaktorům, jako byli právě Ludvík Uhlíř, Ctibor Rybár a později Karel Zelníček a Karel Procházka, do těchto edičních plánů zařadit i literaturu „z jiného soudku“. Vydávání knih Dicka Francise v Olympii se například podařilo prosadit jen díky tomu, že se jednalo o téma koňských dostihů, což souviselo se sportovní tématikou. To se týkalo třeba i Zdeňka Šmída, jehož první knihy v Olympii byly vnímány jako humorně cestopisné. A takto bychom mohli pokračovat. Další menší nakladatelství se vyskytovala v jednotlivých krajích (například Severočeské nakladatelství), ale to bylo také vše. Soukromá nakladatelství až do listopadové revoluce neexistovala, stejně jako nebyla soukromá knihkupectví ani antikvariáty – až na několik velmi vzácných výjimek.

Nevýhody tohoto systému byly pro mnohé lidi z oblasti literatury viditelné – málo možností prosadit sebe a své knihy, složité peripetie s prosazováním titulů do edičního plánu a neustálá hrozba, že se autor z nějakého důvodu znelíbí vedoucím orgánům a kniha buď nevyjde nebo skončí „ve stoupě“. Nicméně brzy se měly projevit i pozitivní stránky tohoto řízeného trhu, a to zejména pro zmíněná nakladatelství, která měla dosud na trhu zajištěné stabilní postavení. Stav trhu v roce 1990 nabyl rázu nepřehledné divočiny. Některá nakladatelství s dlouholetou tradicí se najednou stala pro čtenáře nepřijatelným pozůstatkem minulého režimu a o jejich produkci přestal být zájem. Na druhé straně vznikala nová soukromá nakladatelství doslova jako houby po dešti, přičemž drtivá většina z nich měla jen krátkého trvání. Centrální distribuce a prodej knih, řízené do té doby Knižním velkoobchodem jako firmou s absolutním monopolem, se zbortily pod tíhou nových poměrů a jen velmi těžko se tento kolos podařilo alespoň na čas stabilizovat. Politicky zaměřené tituly a tituly protěžovaných autorů končily ve velkém v propadlišti dějin, na druhé straně se objevovaly knih dostupné dřív jen „pod pultem“. Oproti nakladatelstvím vznikala nová soukromá knihkupectví daleko pomaleji, na druhé straně nebylo vzácností najít prodejce knih na ulici nebo v pasáži u rozloženého stolu třeba jen s několika tituly. Nestor českých knihkupců Vráťa Ebr často vzpomínal, že takto „vyvážel“ knihy z Arbesova knihkupectví na Smíchovské nádraží, kde je ve velkém prodával.

I Olympia se dostala v tomto novém období do existenčních problémů, které byly způsobeny už nastíněnou změnou poměrů. Oproti jiným nakladatelstvím ale měla jednu značnou výhodu – většina její produkce, ať už se jednalo o sport, turistiku nebo beletrii, nebyla zdaleka tolik politizovaná, jako tomu bylo u jiných nakladatelství. Platilo to zejména o titulech vydaných od konce roku 1967, což bylo pro budoucí přežití Olympie velmi podstatné. A pokud se některé tituly přeci jen dotýkaly politických otázek ve sportu, pak se jednalo hlavně o účelové náklady brožur a knih určených jen vybrané části čtenářů a vydávaných v daleko menších nákladech než běžná produkce. Podle tehdejšího ředitele Olympie Karla Zelníčka byl právě tento fakt pro další fungování Olympie klíčovou záležitostí:

Také v tomto období se pozitivně projevilo propojení Olympie s Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Ten, i přes nevyhnutelný otřes společnosti také v oblasti sportu, přečkal revoluční období, a ještě řadu měsíců fungoval bez podstatnějších změn. Nakonec se projevila potřeba zachovat právě v této oblasti zastřešující organizaci, protože výlučnost sportu jako celku vyžadovala účinné vedení. Až na vybrané vedoucí pracovníky, kteří vyloženě inklinovali k předchozímu režimu, došlo v organizaci ČSTV jen k minimálním změnám, a dokonce mu zůstala i většina původního majetku. Také Olympia, včetně její budovy v Klimentské ulici, zůstala k ČSTV přičleněna a vzájemná spolupráce trvala ještě dalších dvacet let, k vzájemnému prospěchu obou stran. Olympia měla díky zázemí v této instituci zajištěnou publikační činnost stále potřebné, možná ještě potřebnější metodické literatury, a ČSTV mělo k dispozici nakladatelství, které i přes svoji dlouholetou historii nebylo oproti jiným zatíženo politickou minulostí do té míry, aby mu to mohlo v budoucnosti škodit. Naopak. Už zmíněná spolupráce s některými jinak zakázanými nebo omezovanými autory byla dokonce důkazem, že v Olympii často nacházeli prostor i ti, kteří by jinde nemohli uspět.

V tomto období byl šéfredaktorem už zmíněný Karel Procházka, který pokračoval v práci započaté Ctiborem Rybárem a dál vedl ediční plán Olympie v započatém duchu. Ovšem po roce 1989 nastal mezi ním a Olympií spor, který nemohl skončit jinak než jeho odvoláním. Karel Procházka se totiž rozhodl zkusit štěstí na nově se otevírajícím trhu, a ještě jako šéfredaktor Olympie založil své vlastní nakladatelství pod názvem Atos. V něm se potom pokoušel vydávat tituly, které právě z Olympie a jejího edičního plánu vynesl – včetně Jaroslava Foglara. Nebyl zdaleka jediným zaměstnancem Olympie, který se časem osamostatnil. V Olympii také dlouho pracoval zakladatel a současný ředitel Nakladatelství Epocha Zdeněk Pobuda, také pozdější šéfredaktorka Slávka Poberová se později osamostatnila a založila si vlastní nakladatelství, potom je nutné zmínit úspěšné autory a nakladatele Petra Davida a Vladimíra Soukupa, kteří v Olympii dlouhodobě vydávali své knihy, a s nimi i bývalého redaktora Olympie Marcela Ludvíka, který měl na starost turistické průvodce, po revoluci si založil cestovní kancelář a pod značkou Kiwi vydal také jako nakladatel několik cestovních bedekrů. Ovšem až na Karla Procházku s žádným jiným bývalým zaměstnancem neměla Olympia tak vážný spor.

Knižního trhu se také dotkl fenomén privatizace. Ten potkal i po revoluci stále existující a fungující Knižní velkoobchod, který se ale dostal do špatných rukou a postupně se ocital v neřešitelných dluzích. V původních nakladatelstvích docházelo díky tomu k do té doby nezvyklým problémům, kdy dříve celkem jistý příjem najednou nebyl a zboží bylo nenávratně ztraceno nebo znehodnoceno. V případě Olympie se jednalo o několikamilionový výpadek, který byl řešen soudně. Díky tehdejšímu vedení, kde byl už tehdy ve funkci vedoucího ekonomického úseku současný ředitel a spolumajitel Olympie Karel Hejna a s ním také Alexander Žurman, zástupce ředitele, se Olympii jako jednomu z velmi mála přihlášených žalobců povedlo získat celkem slušné odškodnění.

Po Karlu Procházkovi se funkce šéfredaktora ujal už jednou zmiňovaný Vladimír Dobrovodský, v roce 1996 redaktorka a spisovatelka Slávka Poberová, po ní v roce 2004 Josef Šmatlák a v roce 2006 Marcela Nováková. Ti všichni se snažili rozvíjet odkaz Ctibora Rybára a zároveň reagovat na nové trendy na trhu, hledat nové cesty a rozvíjet ediční plány tak, aby vyhovovaly požadavkům čtenářů. A nebylo to vždy právě jednoduché.

Skutečnými základními kameny nového edičního plánu Olympie se stala skupina autorů, kteří vycházeli v produkci tohoto nakladatelství už dříve a ani změny obecných poměrů je od tohoto nakladatelství, opět až na výjimeční případy, neodvedly. Řeč je právě o Jaroslavu Foglarovi, Zdeňku Šmídovi a také Dicku Francisovi. Tato trojice se spolu s dalšími „skalními autory“ stala úhelným kamenem nového období Olympie. Mezi prvními vydanými tituly od Dicka Francise a stálou ediční řadou uběhlo několik let, přesto si tento autor získal mezi českými čtenáři skutečně neobvyklé množství fanoušků, což dokazuje i seznam členů Klubu Dicka Francise, který zahrnuje víc než 20 000 pravidelných odběratelů, kterým Olympia nabízela knihy nejen jeho, ale i dalších autorů podobných dostihových detektivek ze svého edičního plánu. Až do smrti Dicka Francise v roce 2010 tak vydala Olympia víc než čtyřicet titulů jeho detektivek, a to v desetitisícových nákladech, později i pod několika různými názvy a v závěrečných letech Francisova života i romány napsané společně s jeho synem.

Asi největším počinem Olympie v tomto období se stalo vydání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Už na počátku 70. let byla snaha vydat v Olympii ucelené dílo tohoto autora, ale politické poměry tomu nepřály. Po roce 1989 se Foglar do Olympie vrátil, ale tomu předcházelo i několik vydání jeho knih u jiných nakladatelů, včetně několika nelegálních vydání. Už v roce 1991 ale začala v Olympii vycházet první – a rozsahem stále jediná ucelená řada Foglarova díla pod názvem Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Skutečným vrcholem se ale v tomto ohledu stalo první souborné vydání Foglarových komiksů. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi odvážný čin. Jen digitalizace a následné grafické čištění vyšlo Olympii na víc než milion korun, což byla 90. letech astronomická částka. Olympia přitom riskovala, že zájem o tohoto autora nemusí být ani zdaleka takový, jaký by si představovala. Zatím se ale Foglar stal fenoménem, souborné vydání i přes tehdy opravdu vysokou cenu hitem a v dalších dvaceti letech se dočkalo celkem šesti vydání v rekordních nákladech, které z této publikace udělaly bestseller. Při prvním vydání se například psalo v novinách:

Kreslené příběhy Rychlých šípů vyšly v kompletní knižní verzi

Každý, komu se v mládí dostalo do ruky některé ze sešitových vydání kreslených příhod klubu Rychlých šíp, nejspíš potvrdí, že to pro něj bylo setkání, na něž se nezapomíná. (…)

Nakladatelství Olympia (Praha 1, Klimentská 1) vydává postupně celé prozaické dílo Jaroslava Foglara – a to se už jenom v průběhu devadesátých let dočkalo dlouhé řady reedic. Nyní však nakladatelství poprvé přineslo na trh také komplet tří set patnácti Foglarových kreslených seriálů o Rychlých šípech (včetně několika neznámých rarit), tvořících jakýsi rovnocenný protějšek populárním románům. Nádherně vypravená knižní podoba příhod pětice nerozlučných kamarádů zahrnuje všechny díly cyklu, tedy ty, které vznikaly na počátku druhé světové války pro Mladého hlasatele, v době poválečné, pro časopisy Junák a Vpřed i na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Čtenáři tak poprvé mohou v jednom obsáhlém svazku porovnávat práci Jana Fischera, který byl autorem kreseb k původním více než dvěma stovkám příběhů, a Marko Čermáka, jenž se stal Foglarovým spolupracovníkem v letech šedesátých.

(11. listopadu 1998, Haló noviny)

a zajímavé jsou i takové reakce, jako:

Po rychlých šípech se zaprášilo

O první kompletní knižní vydání kreslených příběhů Rychlých šípů Jaroslava Foglara je obrovský zájem. Přestože jejich legendárnímu autorovi, nestoru dětské literatury, je už jedenadevadesát let a pohybuje se s obtížemi, nebylo podle vydavatele možné neuspořádat dnes odpoledne v Ateliéru B+B na rohu Klimentské a Revoluční ulice v Praze autogramiádu. „Po prvních pěti tisících výtisků se jen zaprášilo a chystáme několikatisícový dotisk.“

3. listopadu 1998, Špígl, Praha

Celkově se o Jaroslav Foglarovi a vydávání jeho knih v Olympii ještě zmíníme v samostatné kapitole, protože toto spojení je pro Olympii nesmírně důležité. Souvisí i s otázkou spolupráce s rozvíjejícím se hnutím kolem Foglarova díla 90. letech. Tak vznikla například už rovněž ikonická kniha Svorní Gambusíni, která obsahovala nejen některé méně známé a téměř zapomenuté komiksové povídky Foglara, ale také jím inspirované práce dalších autorů a ilustrátorů. A ještě o něco později začala Olympia spolupracovat s malířem Milanem Teslevičem, v současné době zakladatelem a provozovatelem muzea Jaroslava Foglara ve Světlé nad Sázavou, který v Olympii nejprve vydal svoji komiksovou verzi Hochů od Bobří řeky a později i titul Přístav volá.

V červnu roku 1991 došlo k přeměně nakladatelství na akciovou společnost, ve které majoritní podíl měl původní zřizovatel, tedy ČSTV. Původním záměrem bylo získat do Olympie větší množství podílníků, kteří by přinesli samozřejmě i tolik potřebný kapitál. Mezi zvažovanými akcionáři tak byla například i fotbalová Slavie. Z těchto plánů ale bohužel sešlo.

V následujících letech došlo k další významné proměně edičního plánu, který se musel samozřejmě přizpůsobit nové době a novým zájmům čtenářů. Některé do té doby fungující edice byly zrušeny a nahrazeny novými, část skalních autorů využila nastalé situace a přešla k jiným nakladatelstvím. Na druhé straně poté, co padla povinnost vydávat pouze sportovní a turistickou literaturu, se mohl ediční plán nově zaměřit i na jiná odvětví, jako by třeba zdravý životní styl, kterému byla věnována edice Wellness. A důležitá byla také možnost po dlouhých letech volně cestovat do zahraničí, které využila Olympia k založení jedné z první českých edic zahraničních průvodců pro turisty pod názvem Globus. V roce 1997 vznikla také unikátní edice encyklopedických průvodců Navštivte, která po krátkých pauzách vychází dodnes.

Vedle výrazné změny edičního plánu je nutné zmínit také významné změny ve vydavatelské činnosti Olympie. Většina malých časopisů samovolně zanikla nebo je převzaly samotné sportovní svazy, které se hlavně v posledních letech soustředily zejména na informování prostřednictvím internetových stránek a sociálních sítí (tištěná periodika tak ve většině případů ztratila svůj smysl). Také tištěná periodika se postupně stávala pro Olympii spíše přítěží, a proto došlo postupně k prodeji Stadionu (1994), Československého sportu (tehdy již pouze Sport, 2001) a také Gólu (2003). S posledním periodikem Olympia skončila v roce 2005, šlo o malonákladový titul Sazka radí, baví, informuje (1993 – 2005).

Když se Sazka stala významnou oporou českého sportu a ČSTV, kam na provoz směřovala část jejích výdělků ze sázek, stala se přirozeně také oporou Olympie, která z těchto financí čerpala potřebné prostředky pro vydávání zejména sportovních publikací. Kromě toho samotná Sazka svěřila Olympii několik lukrativních zakázek, z nichž nejvýznamnější byla edice zajímavých publikací věnovaných historii sázkových her ve světě (1998 – 2004) a publikace vydaná u příležitosti otevření O2 arény. Kvůli provázání Sazky s ČSTV se problémy kolem aféry s Alešem Hušákem odrazily také na Olympii. Rozsáhlé finanční obtíže ČSTV a celkově českého sportu nakonec vedly k drastickým rozhodnutím tehdejšího vedení, které se postupně začalo zbavovat velkého množství původního majetku a rozprodávat ho. V roce 2011 přišla na řadu i Olympia.

Od roku 2004 byl novým ředitelem Olympie Vladimír Tikal, který vystřídal Karla Zelníčka. Přibližně ve stejné době odešla také šéfredaktorka Slávka Poberová, kterou vystřídal Josef Šmatlák a v roce 2006 zase jeho nahradila v úloze šéfredaktora Marcela Nováková. Právě za Tikalova vedení přišla Olympia „o střechu nad hlavou“. Oficiálně kvůli finančním problémům, nicméně budova v ulici Klimentská byla prodána pod cenou a spíš kvůli finančním zájmům majoritních akcionářů. Olympia totiž dlouhodobě získávala celkem slušný zisk z pronájmu většiny budovy, což jí vynahrazovalo ztráty na prodeji knih. Olympia se přestěhovala na Strahov, kde nejprve sídlila v prostorách tribuny „Rošičáku“, kde byl také provoz tiskárny a knihárny Sportprint a později v kanceláří v přízemní části Strahovského stadionu naproti budově České pošty, kde měla Olympia i sklad knih. Později se do těchto prostor přestěhovala i výroba knih.

Ediční plán v posledních letech Olympie jako akciové společnosti byl obohacen o velké množství zahraničních autorů, zejména románů určených pro ženy a dívky, jako byly například knihy spisovatelek Katie Ffordeové, Joanny Trollopeové, Emily Carmichaelové, Barbary Cleverlyové a dalších. Tento rapidní nárůst byl veden snahou zajistit si větší množství čtenářů kvantitou na úkor jednodušších žánrů. Tato taktika ovšem fungovala jen dočasně.

Z produkce Olympie samozřejmě nevypadly ani obrazové sportovní publikace nebo metodická literatura. Stejně tak Olympia nadále produkovala literaturu určenou pro turisty po tuzemsku i zahraničí, které zásobovala tituly z edic Globus, Navštivte a později také Průvodce po České republice. Nicméně vysoké náklady na přípravu takových titulů vedly nakonec k omezení i této produkce. Výrobně drahé publikace z oblasti sportu a turistiky se tak napříště staly jen menší částí vydavatelské činnosti Olympie, která napříště svůj ediční plán pojala jako multižánrový. Mezi nejvýznamnější počiny tohoto období patří vydání rozsáhlého Turistického lexikonu, později vydaného znovu pod názvem Cesty za krásou a poznáním, publikace Militaria, která vyšla jako evropský soutisk a seznamovala čtenáře s historií armád několika největších evropských mocností do roku 1914, a kronikově laděný titul 2194 dnů druhé světové války.

V roce 2010 zemřela jedna z důležitých postav Olympie Alexander Žurman, který byl řadu let provozním ředitelem Olympie a do značné míry ovlivňoval její směřování zejména po roce 2004. Zároveň byl i významným autorem sportovních publikací, hlavně o Olympijských hrách. S Olympií, hlavně jejími sportovními redakcemi, měl co do činění velmi dlouho, ostatně jako jeho otec, jehož publikace o sportu rovněž najdete v seznamu produkce vydané už v STN.

Další změna ve vedení Olympie přišla v roce 2009, kdy se novým ředitelem Olympie stal Ladislav Malý. Ten v minulosti pracoval v Olympii v redakci časopisů, později se vypracoval na Ministerstvu školství a tělovýchovy na jednu z vysokých pozic a stal se také vládním zmocněncem pro výstavbu O2 areny. Bohužel to byl právě on, kdo byl majoritním vlastníkem přinucen uvést Olympii v roce 2011 do likvidace. Je vhodné podotknout, že Olympia do této smutné fáze své existence nevstoupila ani zdaleka jako podnik krachující, ale jako fungující nakladatelství s bohatým edičním plánem a velkými vyhlídkami do budoucnosti. V té době už byl v Olympii jako šéfredaktor bývalý pomocný režisér Jaroslav Kotouč a ekonomický ředitel Karel Hejna, působící v Nakladatelství už od roku 1983. Spolu s Ladislavem Malým, později ředitelem VŠO ČUS a poradcem Miroslava Jansty, předsedy ČUS, vyvedli nakonec Olympii úspěšně z likvidace a zajistili její budoucí provoz jako společnosti s ručením omezením, za nemalé pomoci advokáta a likvidátora Pavla Tůmy, který umožnil nakladatelství základní provoz i v době, kdy bylo v likvidaci. Už v první polovině roku 2012 se nakonec podařilo Olympii prodat a transformovat na společnost s ručením omezeným. Tuto kapitolu zakončeme citací z článku v Reflexu, který napsala Kateřina Kadlecová 20. července 2011:

Nakladatelství Olympia končí. Prozatím…

Olympia tu s námi byla dlouhých 57 let. Vydala nám všechny foglarovky a stovky dalších titulů pro děti a mládež, detektivní thrillery z dostihového prostředí od fenomenálního Dicka Francise a jeho následovníků Francoma a Pitmana, ty nejlepší sportovní publikace (třeba Železnou Spartu a Věčnou Slavii od spisovatele a občasného přispěvatele Reflexu Vítězslava Houšky), humoristické romány nedávno zesnulého Zdeňka Šmída, turistické průvodce nebo obsáhlé fotografické knihy o Praze… A teď je po Olympii veta – ani se nemusela zvyšovat DPH na knihy.

Olympii posílá do řízené likvidace její majoritní akcionář – 78 % akcií drží hroutící se ČSTV a zbylí dva akcionáři proti tomuto molochu samozřejmě nic nezmůžou. V nejbližších dnech se v Obchodním rejstříku smutně změní status vydavatelství s hrdou řeckou tváří ve znaku; skutečnost, že loterijní společnost Sazka (rovněž vlastněná a špatně řízená ČSTV) spadla koncem května do konkurzu, bohužel fatálně ovlivní nejen sport.

„Podzimní ediční plán dodržíme s ohledem na to, jak jsou jednotlivé tituly rozpracované – a podle toho, jak bude pan likvidátor rychlý,“ řekl mi dnes s lítostí ekonomický ředitel Olympie Karel Hejna. Podle ing. Hejny je však možné, a dokonce pravděpodobné, že někdo projeví o koupi nakladatelství patřícího k nejstarším v Česku zájem a ujme se rozdělané práce – a hlavně pohledávek vůči autorům, jejichž uhrazení je zatím nejisté. Otázka je, zda je to reálné a jestli je takový krok vůbec žádoucí. Nová, porevoluční Olympia totiž nenavázala na úspěch té staré – neexistující marketing, obálky z hodně zašlých časů a vydávání velmi okrajových titulů by podle mého názoru toto nakladatelství časem stejně zahubily.

Zcestné předpovědi autorky se naštěstí nevyplnily a Olympia žila a stále žije dál, a i přes překážky a názory některých mladých (což ale ne vždy znamená objektivních) novinářů, grafiků nebo dalších „odborníků“ drží krok s ostatními, i když se drží zaběhnutých tradic, což ostatně potvrzují i stále spolupracující bývalí zaměstnanci a autoři.

Z knihy Tomáše Hejny 70 let historie Nakladatelství Olympia v kostce

Seriál připravuje Jan Steiner