Peripetie života Emy Destinové – část první, Cesta k úspěchu
Jediná a jedinečná – jinak se ani o Emě Destinnové hovořit nedá. Její pozoruhodný talent a umělecké úspěchy si ovšem nezadaly s její stejně pozoruhodnou povahou, v níž se spolu snoubily její neústupnost a vlastenectví, ale také smysl pro lásku a v neposlední řadě záliba v morbiditě a smrti. Její život je dodnes pro mnohé inspirující, přestože byl plný překážek i četných zklamání. Jméno Emy Destinnové bude ale i tak na vždy symbolem obrovského celosvětového úspěchu. Podívejme se tedy na její uměleckou dráhu, ale především na její druhý život – ten osobní.
Cesta k úspěchu
Ema Destinnová, nebo také Ema Destinová (díky chybě na pamětní desce na Slavíně) či Emmy Destinn, jak zněl její původní pseudonym, se zcela původně jmenovala Emilie Pavlína Kittlová. Dnes nám jméno Kittl většinou navodí jen představu známé značky ovocných sirupů, ale na konci 19. století ho znala celá Praha. Emanuel Kittl byl významným podnikatelem, majitelem dolů, a hlavně velikým mecenášem umění, v jehož domácím salonu se scházela smetánka tehdejší společnosti, stejně jako nadějní mladí studenti, malíři, spisovatelé a novináři. Podporoval třeba Václava Brožíka, Antonína Dvořáka nebo Jana Nerudu, kterého vzal s sebou na Střední východ. A mohli bychom pokračovat celou plejádou jmen, z nichž některá by nám už nic neřekla, ale na přelomu 19. a 20. století často patřila k notoricky známým a slavným.
A mezi nimi vyrůstala malá Emilie, která se narodila 26. února 1878. Byla všestranně nadaná a díky svému bohatému otci se mohla naplno věnovat svým zájmům i získat kvalitní vzdělání. Vyrostla tak ve velmi sebevědomou a energickou dívku, která se nebála v diskusi postavit ani vzdělaným mužům, natož mladíčkům z řad studentů, které si její otec zval na učené a zasvěcené diskuse. Na druhou stranu vcelku jednoduchý život, zaručený otcovými penězi a kontakty, a už zmíněné kvalitní vzdělání z ní udělaly vůči tehdejším konvencím víc než vzpurnou osobu, která si dokázala prosadit své za každou cenu. Vlastnosti sice důležité pro život, ale způsobující v něm nemalé obtíže v době, kdy byly ženy stále ještě brány jako „cosi menšího“ – tedy lépe řečeno v době, kdy ještě zdaleka nebyly staveny na roveň mužů. Jistě není nutné dodávat, že v životě s tím měla Destinnová řadu problémů.
Pokud Emanuel Kittl na něco dbal, bylo to hudební vzdělání jeho dcery. Uměla hrát na klavír a hlavně na housle, s nimiž poprvé „koncertovala“ už v osmi letech v Kamýku nad Vltavou pod dohledem svého učitele – vojenského kapelníka Nechvíleho. To byly však jen začátky. Otec ji dal do opravdové hudební školy k profesoru pražské konzervatoře Ferdinandu da Lachnerovi. V tu chvíli doufal, že z ní bude velká houslistka. Emu ale uslyšel zpívat jiný hudební profesor – Ludevít Procházka. A ihned v ní odhalil nadání pro zpěv a neobyčejný, nezaměnitelný tón hlasu. Kittl se dal přesvědčit, a nakonec dceři zaplatil hodiny u známé pěvkyně Loewe-Destinn a jejího manžela Thomase Loewa, kteří si v Praze otevřeli vlastní hudební školu. A udělal dobře.
I když se Ema málokdy nechala do něčeho nutit, u zpěvu nakonec zůstala. Traduje se sice, že z jedné z prvních hodin utekla s rázným: „Nikdy!“, ale laskavý přístup Loewe-Destinn ji nakonec přiměl věnovat se zpěvu naplno. Její učitelka přitom zvolila italskou operní školu, což v budoucnosti Emě Destinnové bylo jedině ku prospěchu. Navíc se sama skutečně živě zajímala o kulturu. Zatímco brala hodiny zpěvu, psala hry pro ochotnická divadla a dokonce se je pokoušela režírovat, i když většinou jen na papíře. Nešlo o žádná veledíla, ale Destinnová v budoucnu díky tomu dokázala vstoupit kdykoliv na jeviště a přirozeně na něm vystupovat, aniž by potřebovala nějakou větší průpravu. V několika případech dokonce vystoupila na světových jevištích zcela bez zkoušení, rovnou do představení jako pouhý záskok, a nikdy nikdo neodhalil, že se v daném kuse objevila úplně neplánovaně a poprvé. Vlastní divadelní kompozice jí jednoduše naučily sžít se s divadelním prostorem, jako by to byl její domov.
Její cesta na vrchol ale nebyla nijak jednoduchá. V Praze platila za tatínkova mazánka a protekční holčičku, které je vše dovoleno i odpuštěno. Co na tom, že kromě skvělé pěvecké průpravy od manželů Loewových docházela i do divadelní školy Národního divadla ke známé činoherní herečce Otýlii Sklenářové-Malé. Stejně jako všichni před ní i ona rozpoznala v Destinnové na první pohled neuvěřitelný talent. A kdyby nebyla rozhodnuta (tedy spíš z pozadí naváděna) stát se operní zpěvačkou, Sklenářová-Malá by ji dotlačila vstoupit na jeviště činohry. Nicméně do cesty se jí postavila pověst jejího otce i její vlastní. Ta vše předešlé odsouvala do pozadí.
Když se poprvé zkoušela prosadit v Národním divadle, psal se rok 1897. Dlouho čekala, než si odborná komise vyzkoušela asi dvacet choristek před ní. Kdo ví, zda si Destinnová tehdy uvědomovala, že předseda této komise František Adolf Šubert, dramatik, spisovatel a v té době ředitel divadla, ji nechal schválně čekat až na konec, aby jí dokázal, že vliv jejího otce není bez konce. Šubert totiž neměl Kittla rád. Destinnová potom předvedla dvě árie z Carmen – a propadla. Šubert dokonce naznačil, že je hysterická, že árie nezpívá, ale řve a měla by si dát sprchu. Odmítnutím v Národním divadle, přímo od jeho ředitele, se jí v Praze zavřely všechny ostatní dveře divadel.
Kittl ani Destinnová ovšem nehodlali ustoupit. Ostatně by to nepřipustili ani Destinnové učitelé, kteří by na její talent byli schopni vsadit vše. Ema Destinnové se tak vypravila dobývat Drážďany, kde prvním kolem k radosti všech prošla – s áriemi z Kouzelné flétny a Tannhäusera. Ovšem podmínkou pro přijetí bylo, že stejně dobrý výsledek předvede také za doprovodu orchestru. Pro netrpělivou Emu Destinnovou to znamenalo téměř měsíc čekání v cizím městě bez rodiny, měsíc zkoušení, ale i jasně vyeskalované nervozity, jak to vlastně dopadne. Snad právě to přispělo k jakési blíže neurčité roztržce s kapelníkem, díky které Destinnová do drážďanské opery nakonec přijata nebyla. V krátké době tak šlo o druhé odmítnutí na velké scéně. Kdokoliv jiný by to bral jako jasný signál z nebe, že snažit se nemá cenu. Destinnová však byla bojovnice. Z Drážďan odjela pokoušet osud do Berlína, jednoho z nejvýznamnějších center opery vůbec. A když neuspěla v Theater des Westens, prý proto, že neměla hlas a byla moc ošklivá, zkusila rovnou nejvyšší metu – Dvorní operu.
Ve skutečnosti hrál zřejmě roli v jejím odmítnutí jistý druh národnostních třenic, které hýbaly nejen politikou, ale také uměním a vlastně celou tehdejší společností. Je víc než pravděpodobné, že v Theater des Westens byla odmítnuta právě proto, že byla Češka a k tomu se projevovala jako vlastenka. Jen tak je možné si vysvětlit, že někdo mohl jen na vteřinu zapochybovat o jejím kouzelném hlasu a hudebním nadání. Nicméně ve Dvorní opěře o tom nikdo nepochyboval a Ema Destinnová byla přijata. Bylo jí teprve dvacet jedna let, když zde 19. července 1898 poprvé vystupovala (na půdě Krollovy opery) v aktovce Sedlák kavalír od Pietra Mascagniho. A s naprostým úspěchem. Kritici ji velebili za její herecký, ale hlavně pěvecký výkon. V konkurenci mnoha dalších se Destinová dostala zázračně vysoko. Dokonce tak, že její další rolí byla samotná Carmen, mnohem obtížnější než role Santuzzy v Sedláku kavalírovi.
Následovala plejáda vystoupení po celé Evropě a dokonce velmi úspěšné turné po Spojených státech. To už ale pod pseudonymem Emmy Destinn. Už před první premiérou napsala své učitelce, jestli smí přijmout její druhé jméno jako svůj pseudonym ve světě umění. Důvody byly tři. Předně příjmení Kittl nemělo patřičný zvuk, aby zaujalo diváky. Destinnová tak navíc chtěla vzdát hold své učitelce. O posledním důvodu si musíme povědět až později.
Za svoji zářnou kariéru zpívala v mnoha operách. Jen namátkou jmenujme Bludného Holanďana, Figarovu svatbu, Rolanda z Berlína, Salome, Madam Butterfly, Děvče ze západu, Pikovou dámu či La Wally. Setkala se při tom s řadou významných osobností. Na čelní pozice patřil pruský císař Vilém II., který ji povýšil v roce 1908 na první dvorní komorní pěvkyni a zcela propadl jejímu talentu. Dokonce tak, že jeden čas musela docházet za ním do paláce a každodenně mu zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby. Trvalo to několik týdnů, než mu Destinnová nakonec řekla rázné NE, protože ji to přestalo jednoduše bavit. I tak zůstal jejím oddaným ctitelem a snad se z nich stali i přátelé. Podle některých autorčiných životopisců to byl právě on a jeho přízeň, co zachránilo Emu Destinnovou před popravčí četou, když se u ní našly za první světové války tajné šifry české odbojové organizace Maffie.
Velikou oporou jí byla i Cosima Wagnerová, druhá žena Richarda Wagnera. Ta pečlivě dbala na to, aby ve Wagnerově divadle v Bayreuthu vystupovali výhradně umělci německé národnosti nebo původu, protože jméno Wagner bylo synonymem němectví (jak víme, později tohoto faktu zneužívali nacisté). Nicméně u Emy Destinnové převládal nad její národností talent, a tak si ji přímo Cosima vyžádala pro hlavní roli v Bludném Holanďanovi. K významným osobnostem ještě přidejme několik jejích hereckých partnerů a ctitelů. Jde o trojici Arturo Toscanini, Giacomo Puccini a Enrico Caruso, tedy o nejlepší operní pěvce té doby. Všichni se počítali nejen k jejím přátelům, ale i velkým ctitelům – přestože je postupně rázně odmítla, tedy minimálně jako manžele.
Tomáš Hejna
Další díl V osidlech Amorových čekejte 24. června
