Miloš Skalka, jehož jsem nikdy tak docela neznal a přesto jej dodnes nemohu nerespektovat

Miloš Skalka se narodil 26. srpna 1947

Skutečně tomu tak bývalo a pořád je, třebaže se vídáme navzájem tolik desítek let, že se to jeden až bojí veřejně přiznat. Začínal sice v Černošicích, kde založil klub fanoušků Elvise Presleyho, vlastně jako kluk, to jistě. Avšak také já jej pamatuji velmi dobře rovněž záhy – potkávali jsme se už v Šedesátkách například na Gottliebově baru v Semaforu v čase tamní zlaté éry, třeba v Junioru, anebo v rámci řady jiných podobné lákavých tehdejších příležitostí. A to nehovořím záměrně o nejrůznějších večírcích, co se jich jen tou velkou dobou nabízelo.

Býval ostatně jedním z prvních skutečně považovaných tuzemských diskžokejů, přičemž tvořili s Jakubem Jakoubkem dvojici natolik výraznou, že jejich „Pouštěčinu“ nešlo překonat už vůbec.

Tak to dokazovaly nejen tyto Skalkovy prezentace ve vinohradském Dynacordu, ale i v rámci našeho Diskotýmu – také oni oba totiž patřili k jeho nosným pilířům na jevišti Lucerny. Na těchto Stránkách se toho ovšem napsalo rovněž na tohle poslední téma poměrně dost, proto není nezbytné právě tyhle Milošovy zásluhy nyní ještě rozmnožovat

.Původně sice absolvoval legendární Křemencárnu (rozuměj: střední školu v pražské Křemencově ulici), pak studovat ekonomii, ale když se vrátil ze stáže ve Spojených státech, dal se na žurnalistikou pod střechou Karlovy univerzity. To bylo v roce 1969, přičemž jej za mořem potkaly hned dvě jistě zásadní záležitosti – jednak se osobně účastnil legendárního Woodstocku, jednak si nejspíš tam osvojil tu angličtinu, kterou mu později právem záviděli i zdejší v tom směru docela dobře osvědčení praktici. Zatím řečené však představovalo pouhý první základ všeho dalšího, pro co se měl Miloš Skalka teprve rozhodnout.

Věnoval se publicistice, zejména té hudební, věru naplno. Nejen na stránkách Květů, Signálu, Mladého světa, či Aktualit Melodie, ale zejména Melodie jako takové. Tomuto svého času významnému specializovanému týdeníku později celé téměř čtyři roky dokonce šéfovat a už to musel být samo o sobě výkon přímo enormní. O Milošovi se prostě vědělo.

Účastnil se veřejných polemik slovem i písmem, pracoval pro rozhlas i televizi, psal hudební texty, uváděl zábavní programy nejen v médiích, nýbrž také živě na řadě sledovaných jevišť, proto bývalo jeho okřídlené přání Ostrý obraz a dobrý zvuk vlastně všudypřítomné. Dokonce si dlouho rozuměli s Jiřím Adamcem, jenž převálcoval se srovnatelným drivem, a stejně po právu veškerou režijní konkurenci minimálně v oblasti zábavy.

Pro to všechno mě bavilo sledovat s podobnou bedlivostí především faktickou míru obezřetnosti i osobního vkusu, díky nimž jej ani tyhle zjevné úspěchy nikdy neoslnily natolik, aby klopýtl. Myslím jako tolik ostatních, kteří se o cosi podobného pokoušeli také. 

Miloše Skalku respektuji dodnes a zcela důvodně. Ony se totiž pro to pořád najdou důvody skutečně pádné, na čemž nemůže změnit vůbec nic ani ta drobnost, že jde o věčný respekt řekněme zpovzdálí. Zůstává zkrátka svůj, stejně jako se nemění standard výše jeho ironického nadhledu nad naším obvykle značně sporným okolím. Takže mu nepřestávám nakonec závidět ani tu až mimořádnou schopnost vše poznané včas a dokonale shrnout, precizovat, ne-li zpravidla jedinečně glosovat. Přičemž mu bývá to, co říká, věřeno natolik pevně, že v něm vidím něco jako zosobnění kritického svědomí hned několika posledních generací.

Sobě bych tedy přál, abychom se alespoň potkávali i dál, protože ono to má pořád svoji nespornou cenu. A jemu zase, k jeho narozeninám, aby jej neopouštěly (kromě obligátního zdraví, štěstí, i lásky jeho lidí) právě ta chuť do života, ani ten věčný zájem účastnit se přímo okolního dění, pro které si jej považuji stejně tak.

                                                                                                              Václav Junek