HISTORKY III. ROKOKO

Populární hvězdy a vůbec známé osobnosti to měli a mají v každém režimu nelehké. Mnozí, včetně významných politiků se s nimi rádi ukáží, někteří si s nimi hned chtějí tykat, zvou je na skleničku a samozřejmě i pro ně platí mé oblíbené úsloví „Ať děláš, co děláš, stejně tě pomluví!“.

Když sebezdvořileji odmítneš příliš osobní kontakt či pozvání „na frťana“, tak jsi hned „fouňa, co si o sobě moc myslí a žije – v minulosti se i říkalo „za dělnické peníze“ – nebo to už dnes neplatí? Poznal jsem za života dost lidí, kteří hvězdám, sportovcům, zpěvákům, filmovým hvězdám atd. závidělo jejich, někdy jen údajně milionové příjmy „ona otevře hubu, zakrákorá a hned má milion“, nebo fotbalisté „ani neumí přihrát“ a „za co bere ty miliony“, a jiné.

S tím se asi nedá nic dělat, hvězdy se s tím musí naučit žít, protože „lidská závist je bezmezná“ a pocity zneuznaných se vždy vymezují vůči těm, kteří si uznání dobyli. To platí ve všech oblastech našeho života.

Ale dost meditování. Podívejme se na některé historky kolem slavných, tentokrát z Divadla Rokoko ve vyprávění principálů Darka Vostřela a Jiřího Šaška v letech 1957 – 1973, kdy bylo divadlo zrušeno. Za tu dobu se tam vystřídalo hodně hvězd. Jen příkladně Waldemar Matuška, Eva  Pilarová, Karel Štědrý, Golden kids – Helana Vondráčková, Václav Neckář, Marta Kubišová, v závěru  Laďka Kozderková, Valerie Čižmárová, Aleš Ulm, Jitka Zelenková a mnoha dalších.

Slavné byly jejich hry „Vzhůru po Rio Botičo“ i muzikál „Filosofská historie“, písničkové férie „Čekání na slávu“ či „Osm lásek Waldemara Matušky“. A všechnu slávu ještě násobil filmový muzikál „Kdyby tisíc klarinetů“ i Dietlův seriál „Píseň pro Rudolfa III.“.

Snad není téměř nikdo, kdo by neviděl půvabnou Drdovu pohádku Hrátky s Čertem. A možná si vzpomenete na hodného anděla Theofila, který se naivně pokoušel všechny napravovat. Hrál ho Antonín Šůra (1929 – 1969 v Kanadě), dnes poněkud pozapomenutý herec divadla Rokoko.

Rád si kromě divadla zahrál i poker, ve kterém často prohrál i své slušné filmové honoráře. Kolegové mu často říkali „Když to neumíš, nehraj!“. I rozhodl se svoji finanční situaci řešit a začal si vést zápisník výdajů. Od rána do večera si podrobně zapisoval: „lístek na tramvaj – 60 haléřů, zápalky – 20 haléřů, oběd v automatu Koruna – 3.20, večeře 486.–. V tom byla ovšem započítána ztráta v herně U Nováků.

Vystupoval na různých estrádách a jeho hudebně-klaunské číslo bylo tak ojedinělé, že ho angažovala i americká agentura do Las Vegas. I tam měl velký úspěch, nicméně všechny honoráře zde zase prohrál. Dokonce i svoji letenku domů do Prahy. Posléze skončil v Kanadě a do Prahy doletěl až jeho popel.

Nejvíce až neskutečných drbů ale kolovalo o tehdejších hvězdách populáru, zvláště kolem natáčení filmu „Kdyby tisíc klarinetů“. Herci bydleli v Mariánských Lázních a samozřejmě byli středem pozornosti.

Jednou přijeli v noci do hotelu z představení v Praze a recepční je rozčíleně uvítal „To je dost, že jste tady. Vemte si v baru ožralého Matušku, válí se tam a řve!“. Jiří Šašek ho trochu usměrnil „Matuška právě s námi přijel a stojí tu za mnou. V baru se vám asi válí někdo jiný!“

Tenkrát byl Matuškův plnovous velkou módou, kdekdo ho nosil, a navíc byl tehdy pro film angažován i jeho dvojník-dubler, který se mu dost podobal. Historka se rozšířila a lidé ji šířili dál.

Daleko bláznivější a současně nebezpečná pro známé umělce byla historka, že jednou v noci z balkonu na hlavní třídě, si ulevovala Eva Pilarová a za ní Matuška a Štědrý zpívali „A cáká, a cáká…“.  Dokonce prý na nějakou sovětskou delegaci v Karlových Varech. K tomu se nechala jednou slyšet Stella Zázvorková: „Evičko, mohla bys nám vysvětlit, jak je to technicky možné?!“

Stejně ale dostali Pilarová, Matuška, Štědrý a další roční zákaz natáčení v televizi i filmování. Časem se ukázalo, že tuto fámu vypustil jakýsi stranický aparátčík.

Tyto a další historky nikomu „nahoře“ nevadily, protože umožňovaly poukázat pracujícímu lidu na rozmařilý život příživníků společnosti. Tak je rádi dávali v soukromí k lepšímu. Vydrželo to dlouho, až do známého projevu Milouše Jakeše v roce 1989 „Ona ta Zagorová, ona to je hodná holka… víte, kolik bere…?!“

Eva Pilarová byla však ve skutečném ohrožení, když mohlo dojít k jejímu zatčení přímo na jevišti. V roce 1962 zkoušeli v divadle novou zvukovou techniku, tzv. mikroporty a zvukový technik si s nimi občas nevěděl rady. Ty jejich krabičky, které už běžně známe, se umísťovaly na různá skrytá místa do oděvů. U pánů to bylo jednoduché, pod sako za opasek atd., ale u žen to bylo složitější, aby nebyly příliš viditelné, na záda, za podvazky atd. Ale krabičky různě pískaly, a dokonce jednou z reproduktorů zaznělo i hlášení policejní hlídky. A najednou obsadila divadlo policie a hledali tajnou vysílačku. Objevili jí u Pilarové a dalo hodně vysvětlování o co jde.

Kolem populárních hvězd se i dneska pořád něco děje. Bulvár je daleko vlezlejší než kdykoliv předtím. Už nám to ani nepřijde.

Tak zase příště!

Václav Soldát