BRATISLAVSKÁ LÝRA a jiné

Hudební festivaly a věci kolem

Už před rokem 1968 se u nás vyrojily různé hudební, někdy i soutěžní umělecké přehlídky a festivaly. Zejména o těch ze sedmdesátých a osmdesátých let se pořád traduje hodně hodnocení, občas i nepříliš pozitivních od lidí, kteří při tom vůbec nebyli.

Připomeňme si, jaké to tenkrát, pro mnohé kritiky před jejich narozením, skutečně bylo.

Všichni umělci, hlavně ti na tzv. „volné noze“ museli být registrováni u některé agentury. Pro zahraniční účinkování to byl Pragokoncert, na Slovensku Slovkoncert. Tam byly hvězdy, které jezdily „ven“ hlavně na západ, ale i do Sovětského svazu a dalších tzv. socialistických a spřátelených zemí, a hlavně v honorářích za valuty či v socialistických měnách přepočítávaných na tzv. „bony“ (fiktivní měna k nákupům v Tuzexu). Všichni ostatní museli skládat každoročně jakési „agenturní zkoušky“, nejen ze svého umění, ale občas i ze znalostí současné (socialistické) politiky i třeba not. (Traduje se, že jeden hudebník od Gotta ani noty neznal.)

Agentura byla v každém kraji jako součást Krajského kulturního střediska, které řídil místopředseda KNV a měla pravomoc některé umělce a soubory ve svém kraji „zakázat“, třeba jen na kratší dobu, vesměs na doporučení stranických orgánů: Podobné zákazy mohly být i v televizi či rozhlase, i když třeba „zakázaní umělci“ mohli v některých krajích účinkovat, a naopak jim hráli písničky v rozhlase. Bylo náročné se v tom vůbec vyznat. Vždycky záleželo na lidech, kteří tam či onde „vládli“. Jako rozumné byly v kuloárech vyhlášené agentury ve Středočeském a Severočeském kraji (ředitel Bedřich Guth, zakladatel tanečních festivalů, později vedoucí kanceláře Honzy Nekoly na Žofíně), na náročnější straně to byla hlavně Ostrava a Plzeň (heslo Pevná hráz socialismu a míru, užili si hlavně Porťáci v Plzni).

Když byla epidemie Covidu, tak nedávno Statistický úřad spočítal, že jen v Česku bylo cca 30 000 hudebníků na volné noze. Kolik jich bylo v minulé době v Československu? Nevím, ale odhaduji, že třeba jen 10 000. A každá kapela byla vázána na hvězdu, zpěvačku či zpěváky, dnes říkáme frontmany, a když takový zpěvák dostal zákaz, tak byli bez peněz. Mnohé kapely proto zanikly, muzikanti se přesunuli jinam atd., museli se prostě živit, i své rodiny. A nikdo jim neřekl, na jak dlouho jsou mimo.

A tenkrát se nebraly žádné volně dohodnuté ceny za koncert (možná občas něco mimo). Byly přesně stanovené sazebníky, průměr 400,–, frontmani 600,–, hvězdy a kapelníci víc, i dvojnásobek. Kapely si přivydělávaly amortizací aparatur a kilometrovným.

Nehodnotím, nelkám, konstatuji to, co jsem sám zažíval.

V této době vznikala nebo se dále rozvíjela řada festivalů. Někdy převážně amatérských (takhle vznikla Porta), někdy místních pro začínající zpěváky (pamatuji si velmi úspěšný v Poděbradech, žel už nevím, jak se jmenoval), ale státní orgány a oficiální instituce tehdy podporovaly různé kulturní akce. Vzpomeňte si i na soutěže, které probíhaly v režii Československé televize typu „Hledáme nové talenty“, „Kdo s kým, o čem, pro koho“. Po vzoru slavných jako byl italský v San Remu či polských Sopotech vznikla autorská soutěž a závěrečný festival v Bratislavě v letech 1966 – 1990 tradičně v červnu.  Dostala jméno a současně vítězný symbol „Bratislavská lýra“. Byl to i takový neformální sraz, setkání všech hvězd, muzikantů a tvůrců populární hudby (pokud neměl někdo zrovna „zaracha“). Ale nakonec konkurenční boj o ceny, byla to soutěž, porota, zákulisní zájmy atd.).

Před tehdy nejlepším hotelem Carlton se houfovaly davy fanoušků, kteří vyhlíželi největší hvězdy naší i světové populární hudby. Naši tam vždy byli všichni, ze světových třeba Cliff Richard, Shadows, Smokie, Mirele Mathie a mnoho dalších tehdy nejpopulárnějších.

Prvním „zlatým“ v roce 1966 byl zcela samozřejmě Karel Gott s písní „Mám rozprávkový dom“. Porota každý rok balancovala mezi oceněním českých a slovenských umělců, aby bylo vyrovnané. Dokonce neprošel návrh, aby to bylo půl na půl. Tentokrát to bez problému vyšlo ke spokojenosti všech i splnění politických zadání (československá  hvězda pěla slovensky). Ale zejména v sedmdesátých letech zde zazářili třeba Průdy, Modus, Elán.

V roce 1967 byla zlatá Eva Pilarová s písní Requiem, 1968 Marta Kubišová s písní Cesta a roku 69 Karel Černoch s „Písní o mé zemi“. Tentokrát ale hodně narazil, píseň byla označována za útok na pobyt sovětských vojsk. A Karel nesměl celý rok nikam. Teprve když se veřejně kál a vrátil jak cenu, tak i s ní spojenou finanční odměnu, zase pomalu mohl zpívat. Soudruzi viděli kontrarevoluci všude.

Bratislavská lýra vstoupila po létech do společenského dění v roce 1989, kdy zde hostovala známá levicová zpěvačka protest songů Joan Baezová. Ta z podia podpořila Chartu 77 a současně pozdravila Václava Havla, který přijel na festival jako její „bedňák“. Zmatek na podiu až technici po dvou minutách vypnuli zvuk.

V roce 1990 festival skončil. Sice se ho, nevím už kdo, pokusil v 97 obnovit, ale už se to nechytlo.

Připomeňme si i soutěž a festival Mladá píseň Jihlava v letech 1967 – 1987. Pak byl přesunut do Gottwaldova, dnes Zlín, jako Intertalent, ale tam také za pár let skončil. Byla to skutečná „líheň“ talentů, prošli jím třeba Marika Gombitová, Pavol Habera i pozdější operní hvězda Eva Urbanová, v roce 1983 zazářila Iveta Bartošová i Petr Sepéši (jak jsem o tom psal v minulém vzpomínání).

Pro pořádek bych měl zmínit i festival Děčínská kotva v letech 1968 – 1989. Ten vzniknul jako jakási protiváha právě k „Bratislavské lýře“. Zajímavé je, že festivalový orchestr dirigoval stejně jako na Lýře Václav Zahradník, pozdější šéfdirigent Orchestru Československé televize. I jím prošlo hodně hvězd, třeba Naďa Urbánková, Václav Neckář, Milan Drobný. Vzpomněl jsem si, že mi kdysi vyprávěl komik a mim Václav Upír Krejčí, že i on jednou vyhrál tuhle písničkovou soutěž. Ale cenu mu po protestech dalších účastníků odebrali, protože prý byl více komik než zpěvák. Přežil tu křivdu.

Všimněte si, že tyto i další festivaly, o kterých budu psát příště, prakticky skončily rokem 1990. Byly často označovány jako komunistická zábava nehodná svobodného světa a navíc, všichni čekali na nová díla a lepší zábavu, která se bude teď dělat, protože to dřív nešlo. A pronásledovaní tvůrci mají prý připraveny plné šuplíky nových svěžích děl. Ano, zjednodušuji. A tak se čekalo, a čekalo, a čekalo…

PhDr. Václav Soldát

V dalším se blíže podíváme na ostře kádrově sledovaný Festival politické písně v Sokolově.