Trojnásobná zlatá slavice s něžným hlasem okružní pily
Petra Janů, 19. listopadu
Kdysi, a je tomu k dnešku až nemravně dávno, mě pozval Vráťa Benda, zdaleka ne jen pro mě zjevná autorita v oboru předtím i roky potom, na jistou předváděčku. Konala se jen pro zvané kdesi na severu Prahy a pokud avizoval Vráťa předem, že budu zírat, skutečně se nemýlil, protože styl i repertoár, s nímž se Petra Janů při té příležitosti předvedla, opravdu stály za to. Zdeněk Rytíř, Ota Petřina, Antonín Matzner, jistě již zmíněný kamarád Vráťa i další podobně chytří mladí muži na svém místě totiž stvořili skutečnou rockerku. Tedy typ, jaký se tenkrát vyskytoval na tuzemských jevištích jen zřídka – přinejmenším v takto kvalitně podávané podobě. Tak trochu mi to sice připomínalo Suzi Quatro a její bourání gottwaldovského Divadla pracujících v rámci režimního Intertalentu, jenomže se Petřin repertoár i osobní projev jevily v tom srovnání právem jaksi chytřejší a také hodnověrnější. Přitom byl skutečnou duší tohoto jejího zásadního přerodu především Michal Zelenka. Její muž a vyslovený fenomén, jenž v sobě sdružoval až neuvěřitelným způsobem technika, manažera, i faktického dezajnéra toho všeho. Měla prostě štěstí, zejména na kvalitní lidi kolem sebe, a dovedla s touto výhodou skvěle pracovat. (Mimochodem, to rčení o jejím hlasu a cirkulárce, jehož jsem použil v nadpisu, pocházelo právě od Michala.)
To všechno se stalo roku 1977 a Petřino první elpíčko Motorest, nazvané právě podle takto prezentovaného koncertu, právem uspělo. Znali jsme ji ovšem o dobrých pět let dříve jako jedinečnou Bludičku v Císlerově semaforském nastudování Suchého verze Erbenovy klasické Kytice. I v tom Semaforu bývala natolik dobrá, že to nám, kteří jsme spolu mluvili, často nedalo a odskakovali jsme si od Gottliebova horního baru dolů na balkon právě na ty části představení, v nichž excelovala spolu s tehdy podobně začínajícím Josefem Dvořákem. Pan Suchý to sice neviděl rád, býval proti, dokonce často, a nemlčel o tom, ale zpravidla nešlo jinak. Přes to všechno je však možné považovat teprve skladby, které zpívala se skupinou Pro-rock, za první, jimiž vstoupila do skutečného všeobecného povědomí.
Později, už v osmdesátých letech, se dala dohromady s Ondřejem Soukupem a olympickým Petrem Jandou, z čehož vzešla alba Jedeme dál a S láskou. Petra Janů se jimi původnímu rocku sice vzdálila, ale také tento její přechod k vrcholnému popu byl natolik úspěšný, že jí to přineslo právě ty svrchu naznačené Zlaté slavíky a jistě zdaleka ne jen to. Její tehdejší hity (například) Už nejsem volná, Moje malá premiéra, Říkej mi, S láskou má svět naději i řada jiných, se ostatně vysílají dodnes a jsou stejně tak pořád vítané a velmi dobře poslouchatelné.
Ve srovnání s řadou jiných, podobně zaměřených umělkyň, zájem o Petru nijak zvlášť nepolevil ani později. Nejenže se dokázala velmi dobře etablovat ve světě muzikálu, ale zpívala i s dalším zjevným úspěchem na koncertech a zároveň časem dokázala svoje publikum obdařit několika novými cédéčky. Nyní koncertuje se svojí skupinou Amsterdam a, jak je známo, kromě původního publika, v jehož očích její obliba naprosto neklesá, si dokázala získat i nové, mnohem mladší. Přejme tedy Petře Janů k jejím narozeninám, aby jí vydržely tahle energie, celkový náboj a vůbec chuť do práce i života ještě opravdu dlouho.
Má co říci, co nabízí, dovede podat a hlavně: je stále sama sebou. Vidím ji totiž stejně dokonale původní a vysloveně dobrou, jakou jsem ji obdivoval už na tom dávném semaforském bidýlku, a to je dobře!
Václav Junek
