RETRO Hlavní padouch našeho filmu

Určitě jste už uhodli, samozřejmě Miloš Kopecký (1922 – 1996)

Myslím, že si každý vzpomene na nějakou jeho roli v některém z desítek nejoblíbenějších filmů, ale určitě v TV seriálu Nemocnice na kraji města. Je známý jako bonviván miluiící dívky a ženy všeho věku i profesí. Měl čtyři manželky, po herečce Stelle Zázvorkové třeba řidičku tramvaje.  Průběžně i v manželství mnoho dalších přítelkyň, jedna o něm řekla, že měl „velký testosteron“ a bulvár se na něm vyřádil. Jeho poslední, čtvrtá žena Eva byla tanečnice a vydržela to s ním až do smrti a jeho jiné vztahy poměrně přehlížela.  

On to byl ale také i velice přemýšlivý člověk s filosofickým myšlením i přístupem k životu. Současně ve vztahu k divadlu pokorný tvůrce, přes svou suverenitu velký trémista, který asi tím skrýval svoji psychickou nemoc, o které věděli jen ti nejbližší.

Ale zde se budeme věnovat jen některým zastavením v jeho životě. Ono už toho bylo o něm hodně napsáno, tak se jen pokusím nalézt nějaké nové zajímavosti.

Jeho rodiče byli zcela mimo uměleckou sféru. Otec byl známý kožešník, s vlastním salonem poblíž Václavského náměstí, matka kloboučnice. Ve škole se Miloši moc nelíbilo, a tak z gymnázia musel odejít a jak později prohlašoval, od mládí se coural „bahnem velkoměsta“. Pracoval zatím u otce v kožešnické dílně. Za okupace byla jeho matka deportována jako židovka do koncentráku v Osvětimi, kde zahynula. Její manžel se s ní rozešel, aby tam také nemusel. Miloš, jako poloviční žid koncem války musel nastoupit do tzv. pracovního tábora. To se na něm už v jeho dospívání určitě podepsalo.

Je známo, že byl krátce začátkem padesátých let i členem KSČ. Byl však rychle vyloučen. V jeho pamětech jsem nalezl i příslušný dokument: „Soudruhu Kopecký, vylučujeme tě pro nesplnění stranického úkolu. V rámci plnění podmínek Fučíkova odznaku jsi nešířil na pracovišti stranický tisk a díla našich i sovětských autorů!“.

Po celý život pak byl člověk nepolitický, i když ho někdy tlaky, které si ani neumíme představit, jak se říká „semlely“. Třeba v komentování pořadu ČsT o emigrantech. Jeho vystoupení na ikonickém IV. sjezdu spisovatelů, kde veřejně vyzval komunistickou elitu k odstoupení, kolovalo po celé republice. Byl také první, který po roce 1990 vrátil titul Národní umělec „Vracím tento titul nepoškozený a neposkvrněný. Umělec je pro mne úsudek, který pronést má pouze čas – doba a lid!“

Už během okupace ale začal koketovat s uměním, nejdříve v recitačním souboru Tvar a hned po válce se dostal do avantgardního divadle Větrník. Ne jako herec, ale obsluhoval tam gramofon a oponu. Jako herec se ale brzy objevil i v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé, kde se mihnul v roli revolučního studenta. Pak cesta vedla do Divadla satiry bratrů Oldřicha a Lubomíra Lipských, odtud i do Studia Národního divadla. Tam už začaly jeho větší průšvihy. Pro opilost se muselo zrušit představení, a tak musel pryč. Ředitel Václav Vydra (starší) ho však doporučil do Realistického.

Pak krátce byl i členem Divadla E. F. Buriana, kde se mu moc nelíbilo a kde se odehrála událost, o které vyprávěl i Horníček. Tak jí zveřejním v podání Miloše Kopeckého:

„Byl jsem obsazen do role starého Hrubého v Psohlavcích. Řekl jsem mu, že to je urážka jak starého Choda i moje, a že to nechci. Řekl, že dobrý herec musí umět zahrát všechno a tím to skončilo. Nezbylo než udělat nějakou lumpárnu. Tak jsem si v klíčové scéně u soudu nečekaně klekl a požádal soudce za odpuštění. Řekl jsem: Vašnosto, vážený pane rado, my už to vícekrát neuděláme, ráčej nám prominout! A pak jsem ukázal na Kozinu: A tenhle mladý blázen také neví, co dělá… Velký aplaus, opona šla rychle dolů. Byl to průšvih, ale v příští sezoně jsem hrál Lomikara, v níž jsem se cítil ohromně dobře.“

Putoval z jedné scény na druhou, na dlouho zakotvil v Divadle ABC Jana Wericha. Tam dokonce převzal po Werichovi hlavní roli v satiře „Byl Filip Filípek, nebo nebyl“. To byla po odhalení zločinů Stalina velmi odvážná politická satira a diváci se jen hrnuli. Ale Werich už divadlo vzdal, byl otrávený z bojů s úředníky a funkcionáři všeho druhu a odešel. Chvíli po něm odešel i Kopecký a spolu s Horníčkem začali hrát „Tvrďák“. Napsal Miroslav Horníček, hra pro dva moderní klauny komentující život. (Viděl jsem je až v roce 1969, kdy je „provozovalo“ Parkcentrum ve svém divadélku, byla to obrovská „sranda“ vždy vyprodaná. Také tohle divadlo vydrželo jen asi rok, než bylo zrušeno). „Taneční“ ukázku z legendárního Tvrďáku jste mohli vidět i v jednom z Menšíkovských Silvestrů, které se každoročně na nějaké TV opakují.

Tenkrát museli mít umělci „na volné noze“ vždy nějaké zřizovatele a krytí. Pro jistotu si tedy domluvili premiéru v hornické Ostravě. Na pozvánce z roku 1962 bylo velkým písmem napsáno, že nad Tvrďákem má záštitu „Hornický mládežnický kolektiv dolu Hlubina vedený předákem…“.

Nakonec skončil v Divadle na Vinohradech, kde působil v letech 1966 – 1991. Sehrál tam desítky nezapomenutelných rolí Třeba v Pygmalionu, Jindřichovi IV. a zažil jsem ho i jako Richarda III. A to byla událost. Vždy naprosto suverénní a dokonalý. Teprve po létech jsem se dozvěděl o jeho neskutečném strachu a trémě v zákulisí.

Všichni ho ale známe nejvíce z filmů a televize. Tady se právě zrodila jeho sláva jako největšího padoucha a zloducha. Ve filmech se také nejvíce uplatňoval jeho zjev, výrazně zločinecký pohled, gestikulace. Jen si letmo připomeňme: zloduch Hogofogo ve filmu Limonádový Joe, opilý feldkurát Katz v Osudech dobrého vojáka Švejka, intrikán ve filmech Svatby pana Voka, Jak utopit doktora Mráčka a mnoha dalších. Krásně si svoji figuru užívá i ve filmové písničce Mackie Messer a v mnoha televizních komediích o panu Karáskovi.

Jeho životní rolí pak byl doktor Štrosmajer v Nemocnici na kraji města (1979). To se vylidňovaly ulice nejen u nás, ale pak i v Německu, Finsku, Polsku, a jedna maďarská divačka se prý naučila i česky jen aby mohla panu Kopeckému napsat.

Uzavírám tohle vzpomínání opět slovy Miloše Kopeckého:

„Přistihl jsem se, že „hrát“ mne těší. Ty chvíle, kdy obecenstvo tleská. Když tleská po vaší replice, monologu, výstupu, je to zvláštní a dosud nepoznaná rozkoš. Omamující. V nitru ještě hřeje radost ze sebepotvrzení a snad ještě více, že jste vstoupili do vědomí ostatních a nalezli příznivou odezvu a souhlas s tím, že jste.“

Miloš Kopecký je umělec nás lidí, přináší nám radost a potěšení.

PhDr. Václav Soldát