Monumenty TV zábavy: Veleříše dechovky

aneb Česká duše se nezapře

Říci jasně, jestli zrovna tenhle hudební styl představuje blaho, anebo naopak dokonce prokletí české národní kultury, je těžké. Na jedné straně nelze popřít, že hudební produkce zejména lepších dechových kapel udržovaly původní lidovou zpěvnost na jisté nepopiratelné úrovni i v těch nejhorších historických dobách, na straně druhé však platí, že vliv zažitého formálního dědictví tohoto směru hudební tvorby chtě nechtě poznamenal úsilí celé řady skladatelů zcela jiného zaměření, ať se tomu bránili jak chtěli.

            Co se týče dechovky jako fenoménu přímo, nemluvím o potulných muzikantech chránících s veškerou starostlivostí svoje hudební nástroje, jejich zpravidla jediný majetek, před vlivy počasí. Nemluvím ani o nepočetných šramlech, excelujících pod pavlačemi domovních dvorků za pár drobných, ani o kapelách, jejich členové se sházeli jak měl kdo čas k lidovým tanečním zábavám, k pohřbům, anebo když na to přišlo. 

            Ti všichni se svým hraním živili z nouze, anebo hráli jejich muziku třeba jen pro zábavu, potěšení či pro vyplnění okamžité společenské potřeby.

            Hovořím totiž o hudebních tělesech takříkajíc zavedených, veřejně sledovaných, a zejména o faktickém dosahu jejich hudebních aktivit.

Nechme stranou dodnes přetrvávající, ne-li věčný spor, jestli je dechovka výrazný český fenomén, anebo hudební styl rozšířený s nekonečně širší zeměpisnou působností. Protože jde podle mého soudu o problém dávno překonaný – stačí pustit si pro srovnání kupříkladu české a bavorské provedení nadnárodních hitů Es war im Bohmewald (Bohmerland?), wo meine Wiege stand, anebo Tři bílé břízy (to je jedno v které jazykové verzi) a budete jej mít vyřešený také vy sami.

            Doslova všechna ta provedení, ať z východní, či ze západních oblastí Šumavy, sice mohou mít rozdílný rytmus či detailní instrumentaci, spojují je však naopak zjevně stejné muzikantské umění, perfektní přednes i patrná radost z takového muzicírování.

Půjdeme-li však přece jen ještě dál, najdeme snadno vpravdě nekonečný počet rovněž jiných příkladů pro toto i v geografických oblastech nekonečně vzdálenějších. Dokonce až tak, že byste to neřekli. Jinými slovy: hraje-li se dechovka na určité úrovni, lze směle hovořit o nadnárodním, univerzálních stylu.

            Zcela jiné je tomu ovšem s jejím příležitostným využitím (ne-li zneužíváním) přímo v oblastí České kotliny. Jakmile totiž řízné dechovky tlumily svou produkcí přikázaně očekávané výbuchy národních vášní (například 28. října 1918), doprovázely povinně odvedence na frontu, anebo vyhrávaly do pochodu májových průvodů po desetiletí nedávného věku, stávalo se z jejich hraní zrovna to zjevné politikum, k němuž v této stati až dosud tak složitě mířím.

Nechám stranou záměrně všechna zpravidla jedinečná provedení Sousových pochodů v zámoří, francouzskou národní hymnu v tisíci podobných provedeních, i parádemarše německy hovořících končin, protože sem nic z toho nepatří. Anebo by správně nemělo.

            Je však zcela nesporné, že přesně tohle zadání plnila posléze světoznámá Kmochova kolínská kapela po generace, dokonce i během druhé světové války – zase stačí pustit si pro jasný příklad Slavínského i proto dodnes zajímavý film To byl český muzikant z roku 1940 s Otomarem Korbelářem v hlavní úloze. (To, jak tohle hudební těleso fungovalo samozřejmě i dál, předvádí podobna dobře Formanův raný celovečerní film Černý Petr, a nezmění na tom vůbec nic ani jeho cíleně groteskní pojetí.) 

Takových zavedených těles se však u nás ovšem uplatnilo jistě ještě mnohem víc. Už v rámci nejrůznějších devótností za Rakouska, dozajista v rámci nejrůznějších adorací první republiky a především v oblasti utužování totalitního systému po druhé světové válce – přitom nemám na mysli zdaleka jen ty májové průvody.

            Také zde všude ale platí totéž, co jsem razil už jinde: nesuďme zbytečně nic, u čeho jsme přímo nebyli a nemůžeme tedy znát docela všechno, co k takovým produkcím vedlo obě strany.

            Daleko horší to však bývalo s uplatněních dechovky v rámci našeho hlavního tématu. Tedy ve vysílání Československého televize.

            Anebo lepší? Jak se to vezme.

Dechovka se hodila ze dvou zásadních důvodů. Jednak šlo o jistotu, protože byla ve své formě i stylu prvoplánově apolitická a její prezentací se dalo už proto stěží něco zásadního zkazit, jednak tento žánr konvenoval duchu i myšlení drtivé většině divácké obce.

            Jak to bylo z jeho uváděním v dřevním televizních dobách, by vám řekli mnohem úplněji a také daleko lépe ti, jež na těchto stránkách už zmiňoval už při líčení vnitřního redakčního systému. Například nikdy nepřekonatelní hudební dramaturgové doktor Procházka či František Živný, ale našlo by se takových skutečně poučených v tehdejší televizní zábavě jistě ještě víc.

            Nikdo z nich už ovšem nežije, žádné paměti po sobě nezanechali a tak mohu nanejvýš předpokládat, že uspokojivé hodiny a hodiny vysílání doslova krášlila vyhlášená hudební tělesa jako Dechový orchestr Gramofových závodů pod taktovkou Rudolfa Urbance, orchestr nesmrtelného Karla Valdaufa, anebo nejrůznější zejména takto zaměřená hudební uskupení Československé lidové armády.

            Samozřejmě, že bylo takových ještě daleko víc – právě v duchu výše uvedené základní premisy. Například celá plejáda dechových podnikových kapel, anebo orchestrů, známých z přenosů řady ročníků Kmochova Kolína – zase s Kmochovou dechovou hudbou včele.  Stejně jako by se jistě našla v archivech celá řada nejrůzněji pojatých televizních programů na tomto žánru postavených.

            Ty všechny však sdružovalo bez ohledu na jmenovitý politický účel především to, jak vysoce kvalitním způsobem bylo nabízeno zjevné umění jejich hudebníků i hudebních autorů kolem nich soustředěných. Třebaže se tak dělo právě s tou přidanou hodnou totální absence potenciálního rizika pro redakční a konec konců nejvyšší televizní vedení vůbec.

            Hovoříme-li však o pozdější sedmdesátých letech, tady mohu být konečně alespoň trochu konkrétnější, protože u toho jsem už osobně byl. A nejednou poměrně dost zblízka.

S později nekonečným seriálem Sejdeme se na Vlachovce se začalo, pokud vím, v roce 1973. Zprvu nenápadně, spíš jaksi zkusmo, ale už první divácky ohlas se projevil prý natolik výrazně, že brzy došlo právě na tu nekonečnost, jakkoli zřejmě dopředu tak docela neuvažovanou.

            O takřečených Vlachovkách jsem zde už vyprávěl a proto připomenu spíš pro pořádek, že šlo o volnou sérii nanejvýš hodinových, žánrově pevně usazených programů, natočených jmenovitě v jistém restauračním zařízení, usazeném v dnešní kobyliské Zenklově ulici. Tak, že se právě tam toho kterého dne svezli zpravidla osvědčení (ne-li přímo prověření) pracující, aby absolvovali natáčení od stolového zařízení s obsluhou a tancem.

            Šlo tedy o soudobou lidovou zábavu v přímo klasickém smyslu toho slova, povýšenou ovšem v tomto případě jak celkovou formou, tak výběrem sólistů, i četných je doprovázejících kapel.

            Jenomže právě v tom tkvělo kouzlo, jež nadále provázelo dotčené Vlachovky během celých příštích šestnácti let.

Proč televizní zábava stavěla z podstatné části na tomto žánru, to jsem se už pokusil vysvětlit. Stejně jako je nad slunce jasné, že to zaměření tvořilo nikoli nevýznamnou část tamní programové skladby. To ale šlo málokdy o ucelené prezentace, jako mnohem častěji o barvu a jiná účelová doplnění stylu toho kterého programu. Naproti tomu však programy Sejdeme se na Vlachovce představovaly žánrově ucelené komplety, které se nesnažily předstírat nic víc, než čím skutečně byly.

            Dramaturgie bývala tedy jasná – podle jakési dohody se pozvala obvykle odjinud kvalitně prověřená kapela, dohodl se tomu odpovídající repertoár a byli oslovení podobně konvenující sólisté. Tak, aby zamýšlená konečná stopáž udržela zase onen jednotný styl, žánr i tempo.

Povolaných scénáristů se našlo jistě víc, ačkoli se zřetelem k jednou dané dramaturgické linii nemohli mít  žádnou složitou práci. Poněkud jinak se to mělo ovšem s režií těch programu.

            Zprvu na nich pracovali Karel Průcha s Alexejem Noskem, dokonce prý rovným dílem. Brzy se však ukázalo, že první nemůže druhému konkurovat – Nosek, jehož zřejmou realizační bravuru jsem dokládal tvrzením, že vystřihne stejně dobře, když na to přijde, třeba bitvu u Lipan, se totiž na Vlachovce vysloveně našel.

To, že byl opravdu dobrý také jinde, je nesporné. Stejně jako že bývalo leckdy veselo – nezřídka zejména jeho osobním přičiněním až příliš. Hospoda je hospoda a tak daleko z ústředních televizních center vidět nebylo.

            Uložený uložený realizační model Vlachovky ovšem dokázal při jeho invenci a píli uzpůsobit obrazu svému natolik, že v oněch Kobylisích docela zdomácněl. Dokonce až tak, že se během času natočily tamtéž snadno, s přehledem a v dokonalém obecném pracovním klidu ne jedem, ale třeba dva programy po sobě.

Současná generace, stojící a vyrostlá na docela jiném hudebním základu, si to stěží představí, ale v časech, o nichž hovořím, nebývaly reprodukční hvězdy dechovky vůbec upozaděné, ba právě naopak. Proto její příslušníci zřejmě nepochopí ani to, že podobně kvalitní vývoj tehdy zaznamenal jejich konečný výběr. 

            Nevím, jestli se tak dělo zákonité, zda na tu proměnu došlo jaksi volným pádem, anebo v tom zase vězel Noskův osobní vliv. Nelze ovšem popřít, že s sebou přivedl na Vlachovku doslovný zástup první ligy toho stylu – Josefa Oplta, Zorku Kohoutovou, Svatku Černou z Pánkovců, Irenu Čížkovou či Arnošta Kafku, anebo Petra Altmana. Z karlínského operetního jeviště také Karla Gulta, Ladislava Županiče a Zdeňka Matouše. Anebo dokonce leckteré činoherce, s nimiž točil jinde: Lubomíra Lipského, Stellu Zázvorkovou, Jana Skopečka, jen pro příklad.

            A to jsem zatím nehovořil o Josefu Zímovi.

 Zůstane provždy a pro miliony k tomu navíc známý jako jedinečný princ Radovan z české filmové pohádkové klasiky Princezna se zlatou hvězdou. Pro mě jistě také, i když jej mám zafixovaného neméně pevně jako hvězdu Divadla ABC – bydleli jsme u Nováků ve Vodičkově ulici a tak jsem potkával v tamních pasážích také jeho osobně.

            Zdaleka ne jen pro mě však představoval především živý doklad, že když se chce a je toho zapotřebí, jde doslova všechno.

Opravdu býval výjimečný v Šedesátkách jako divadelní herec, jako prvotřídní muzikálový protagonista a dokonce jako dobyvatel předních příček v popovém Slavíku. Jenomže k tomu navíc s přibývajícím věkem výrazně zmoudřel, protože se dokázal pořád se vkusem a zcela přirozeně přeorientovat právě na dechovku.

            Zase nevím, jestli to byla další Noskova práce, anebo kdo jiný to způsobil, avšak byl to zase Josef Zíma, jenž se stal tváří Vlachovky par excellence a také zřejmě už od samotného tamního počátku. Což představovalo nádavkem k uvedeném počtu jeho již jmenovaných kolegů jen a jen zjevné další kvalitativní navýšení tohoto vysoce specializovaného projektu.

Jako bych slyšel tak mnohé, kteří se ušklíbnou. Nejen nad daným žánrem, který dnes oslovuje už jen málo koho. Spíš možná také nad ochotou, s jakou tolik přímo zúčastněných panáčkovalo před režimem. Bývalo tomu tak, jistě, ale přece jen ne tak docela.

            Nelze popřít, že kapely do posledního trumpetisty, každý ze sólistů, kompletní výrobní tým, Josef  Zíma a, konec konců, i publikem v sále do posledního hosta, složili tím, co tak ochotně podstupovali, zájmům Husákova knedlíkového socialismu beze zbytku. Třeba už jen vytvářením iluze oprávněnosti jeho existence.

            Na druhé straně si však nepřestanu stát za svým, že jediný rozdíl mezi nimi a stejně věci tábora míru oddanými miliony jejich ostatních spoluobčanů spočívá jen v tom, že na ně bylo v televizi vidět. A ještě k tomu navíc vznikalo při těch příležitostech jako jakýsi jejich sekundární projekt něco, co dávalo oněm milionům alespoň trochu pozitivní náladu.

            Nemluvě o kvalitách, jež byly – jestli ty Vlachovky dosud někdo v programových fondech nesmazal – takto uchovány jako výrazné dokumenty doby a zároveň doklady nesporně kvalitní umělecké práce nad časem.

Netvrdím, že vidím televizní Vlachovky jako vyslovený monument, protože to není dost dobře možné přinejmenším ve srovnání s těmi několika skutečnými, jež jsem viděl vztyčovat jindy a jinde. 

            Přesto svůj význam měly. Nejen se zřetelem k nekvalitám drtivé většiny ostatní tvorby toho druhu a té doby. Třeba už pro zjevné zaujetí, s jakým vznikaly, a také pro osobní uspokojení jejich tvůrců i protagonistům, jež jim dovolovalo nemyslet alespoň v těch hodinách, strávených v Kobylisích, na někdy až zdrcující marnost i marasmus okolního reálného socialismu.      

Mnohem později jsem celou řadu dechovek, s jejichž muzikanty jsme se znali z Kobylis, přivedl na jeviště Velkého sálu Lucerny. S nimi ovšem stejně tak docela dost sólistů, kteří s nimi zpívali a hráli.

            Ty dávné programy jistě nebyly žádným oslnivým vrcholem všeho možného. Tak jako tak skončily skončily s rokem 1989 a jejich revitalizace pod heslem Znovu na Vlachovce tak nějak nevyšla. Proměnila se totiž mezitím nejen doba, ale také publikum i jeho vkus a nároky.

            Hospoda Na Vlachovce už nestojí a dávno už ne jediná televize, nýbrž celý zástup jiných, současných, preferuje zcela jiný žánr, dobrý podle nich zcela v jejich stylu.

            Toho prvního není třeba litovat a v to druhé? V to bych rád věřil. 

                                                      Václav Junek