„NÁŠ MILÁČEK PEPÍČEK“ RETRO Josef Bek

(21. 12. 1918 – 5. 5. 1995)

Krásný mužský s příjemným a přitažlivým úsměvem, miláček všech žen nad třicet, ale určitě i mladších. Také vyhlášený milenec „proutník“ v každém věku. Typ mužného hrdiny s dokonalou postavou a suverénním vystupováním. Měl rád život a krásné ženy. Jeho manželka Eva, se kterou byl od roku 1947 až do smrti, nad jeho avantýrami raději zavírala oči.

Za svoji hereckou kariéru natočil zhruba sedmdesát filmů a účinkoval v téměř sedmi stovkách televizních a rozhlasových pořadů. Projel republiku v různých estrádách a vlastních vzpomínkových programech. Zpívá s Irenou Kačírkovou i v prvním videokliopu (tehdy se tomu říkalo filmová písnička) „Dáme si do bytu, dáme si židli…“.

Krásně zpíval, byl to spíše milostný než hrdinný tenor, dokonalý typ pro operetu. Jako mladíka se ho snažila získat opereta v Košicích, ale tam ho maminka nepustila, aby ho herečky nezkazily. Když měl být za války totálně nasazen do Říše, tak nastoupil do Opery v Olomouci (pro zpěváky byla výjimka) a tam působil, později i jako činoherec, dvanáct let. Pak dalších 31 let v Městských divadlech pražských.

Život měl občas blízko k romantickým filmům a „Červené knihovně“. Začali to již jeho rodiče. Otec měl být dědicem bohatého gruntu, ale zamiloval se do chudé kuchařky, a byl vyděděn. Celý život pracoval na dráze a jezdil s rudlem (to je takový nádražácký vozík na zavazadla). Josef se narodil předčasně, inkubátory nebyly, takže ho nechávali „dopéct v troubě“ (to se tenkrát běžně dělalo u nedonošených dětí). Maminka byla silně věřící, a malý Josef s nadšením ministroval. Zahleděl se do osudů Káji Maříka (oblíbený bestseler předválečné doby), a chtěl být lesníkem (to se mu nakonec splnilo ve filmu Ať žijí duchové). Ani během základní školy neuměl vyslovovat Ř. Ale rodiče ho donutili ke studiu na obchodní akademii. Takže nakonec skončil u Státní spořitelny, kde to „dotáhl“ až na hlavního pokladníka. Divadlo ho ale pořád přitahovalo, a za války se dal na již zmíněnou operu.

Když byl na opožděné vojně, tak ho v roce 1947 obsadil režisér Karel Steklý do tehdy slavného filmu „Siréna“. Ten dostal velkou cenu na Festivalu v Benátkách. V hrdinných a budovatelských rolích ještě pokračoval jako Toník ve filmu „Anna proletářka“ (1952) i v „Němé barikádě“.

Pak ale začal být obsazován i do rolí trochu romanticko komediálních. Jako zamilovaný a nezkušený dirigent si s chutí zahrál mj. s Oldřichem Novým a Irenou Kačírkovou v našem prvním muzikálu Hudba z Marsu (1955, režiséři Ján Kadár a Elmar Klos. Mars byla továrna na nábytek, kde odboráři sestavili dechovku).

Pak byly slavné „Hrátky s čertem“ v roce 1956 a vysloužilý voják Martin Kabát s partnerkou Evou Klepáčovou. Víte, co znamená jméno poustevníka „Sarka Farka“, kterého hrál Jaroslav Vojta? Prý je to z maďarštiny „stračí ocas“.

Snad nejpopulárnější byl film „Florenc 13:30“, asi naše první „road movie“ (na cestách) s mnoha dalšími hvězdami v roce 1957. S nadšením byl partnerem Karla Hegra i v seriálu tří detektivek počínaje „105% alibi“.

Rád vyprávěl na svých setkáních s diváky a vzpomínal na nejrůznější „historky z natáčení“ a hereckého života. Tak alespoň ještě některé.

Jednou prý na divadle měl být probodnut mečem, leč jeho partner ho zapomněl v zákulisí. Aby situaci nějak vyřešil, tak Josefa nakop´. Ten se zhroutil, zasténal: „Ta bota byla otrávená“ a herecky zemřel.

Říkalo se o něm, že když někde natáčel či se zastavil v hotelové kuchyni, tak byl okamžitě miláčkem všech. Třeba na Labské boudě, kde se točil film „Synové hor“, byl vedoucí také jménem Bek. A to bylo něco, hostil je dokonce vzácným francouzským koňakem. A když přišly třeskuté mrazy, napsal Josef známému, tehdejšímu správci Těšetického lihovaru telegram: „Franto, pomoz! Mrzneme! Tvůj Pepík!“ A za pár dní přišla bedýnka domácí moravské slivovice, prý „snad 90 grádů a ta byla. Propálila by díru na jazyku!“.

Když jezdil s Ljubou Hermanovou po estrádách, tak tradičně vždy zahajovali společnou písní:

„Když člověk přichází do let,

všechno ho začíná bolet,

Už se ti, mládenče, nohy třesou,

Už tě na rozhlednu nedonesou,

Spatříš-li děvčátko vnadné,

kámen ti ze srdce spadne,

hned se ti navrátí na sto procent,

ztracený temperament.

A ještě jeho životní moto k lásce:

„Kdosi kdysi definoval lásku jako kapku nebeské slasti a blaženosti do číše pozemského života, aby pomohla zmírnit jeho strastiplnost.“ Tak si jí užíval, jak dovedl a mohl. Nedávno vyprávěla jeho velká kamarádka Zdenka Procházková (hrála zestárlou Lídu Bárovou v Renčově filmu), jak jí za mlada šeptal na scéně do ucha tak nemravné návrhy, a ještě při milostné scéně zapojil i nečekané dotyky, že téměř nedohrála

Vzpomněl si i na jiný, tentokrát ale nečekaný zážitek, který nezpůsobil. Rád chodil do téměř slavné Čínské restaurace ve Vodičkově ulici (už tam léta není, zato jich je všude jinde dost). Jednou mu tam dali vizitku s tím, že kdykoliv bude chtít, tak jí stačí ukázat a vždycky se pro něj najde místo. Takže nadšeně ukazoval dámám, že tam má vždycky dveře otevřené a divil se, že se jim tak trochu protáčejí panenky. Přehlédl, že na vizitce je nakreslen milostný akt samuraje.

Když někdy opět uvidíte herecký výkon Josefa Beka v kterémkoliv filmu, tak si opět uvědomíte jeho profesionalitu a až živočišnou radost ze života.

PhDr. Václav Soldát