ZLATÝ POP – Monumenty televizní zábavy

a jiné ošidné výkladní skříně divné doby

Osmdesátky, anebo jejich druhá, závěrečná polovina, to byla velká, určitě zajímavá, avšak stejně tak přinejmenším zvláštní doba. Navíc k dnešku zjevně složitá a také těžko sdělitelná hlavně proto, že ačkoli si to málokdo uvědomuje, takových, kteří ji prožili opravdu aktivně – tedy přímo, takříkajíc při věci – mnoho nepotkáte. Anebo už nebývají v takové formě, aby o ní mohli hovořit nezaujatě a přitom informovaně a s nezbytným nadhledem.

            Co zbývá, může tedy být vlastně nanejvýš jen zprostředkované. Výrazná většina z vás proto zná tu éru vesměs výhradně díky retrospektivním projekcím Lásek z pasáže, dokončených Kamarádů do deště jedna i dvě a také řady jiných než Soukupových filmů – příklad příkladů za všechny, první epochy podobného hraného snímku Bony a klid Víta Olmera.

            Na svoji dobu to byly všechno když ne přímo skvělé, tedy alespoň velmi dobré filmařské počiny a poměrně dost o ní řekly. Jenomže taková ve skutečnosti nikdy nebyla. Zdaleka ne! Anebo jsme ji nežili v tom stylu, v jakém se vám to snaží současní tvůrci namalovat.            

Dejme tomu, že se to po Václaváku či v barevném pološeru okolních pasáží a denních barů skutečně jen hemžilo holkami s přelivy, nadělanými rameny halenek a v mrkváčích všech kvalit i druhů, také veksláky, kteří je balili až příliš snadno. Anebo se tam flákali naopak ještě jiné kluci. Ti v kožených bundách a s loknou načesanou až do očí, co se na to všechno mohli nanejvýš jen závistivě koukat.

            Všech takových bylo ovšem dohromady jen nepatrně, protože ostatní drtivá většina tuzemského obyvatelstva, jistě i toho mladého, mívala docela jiné povinnosti, potřeby a starosti – k tomu často ty vysloveně zásadní, kdy jim opravdu o něco šlo.

Hlouběji hodnotit ani rozebírat to celé ovšem nebudu – od toho jsou jiní, jiné příležitosti a zase již zmínění pilní nepamětníci. Jestli se však dalo mluvit o kulturním vyžití příslušníků této jednoznačně většinové populace, filmové skvosty československé nové vlny spočívaly bezpečně hluboko v trezorech a pár skutečně dobrých filmů té doby (to je jedno, jestli tuzemských, anebo zvenku) to, jak uznáte, nevytrhlo.

            Divadla hrála jen co jim bylo povoleno, s veškerou publikační činnost to bývalo v podstatě stejné a ostatní povolené umění všeho duhu opravdu jen sloužilo oficiálním cílům. Museli si tedy stačit s denními novinami, pár magazíny a zase jen s těmi dvěma zde už mnohokrát probíranými programy stejnostejné celostátní televize.

            Přesto bývala rovněž tato tolik důležitá oblast pořád dirigována ze stejných míst a nezmenšenou silou, jako kdyby se dosud psaly letopočty nejméně o tři, ne-li dokonce čtyři desítky roků starší. A to mluvím záměrně jen o nejlépe řečeno intelektuálních zájmech, jestliže je jeden měl.

Protože mají ale jak předešlá pokračování těchto stránek, tak i to dnešní, určité konkrétní téma, dovolte mi, prosím, vrátit se znovu přímo k fenoménu televize. A v tom ohledu zejména k prezentaci dobového popu v jeho nejrůznějších podobách. Lhostejno zda koncertní, festivalové, anebo jako v následujících případech té inscenované jevištní – v daných historických souvislostech to totiž bývalo tak jako tak všechno dohromady až nápadně ošidné vždycky, ne-li až příliš podobné rovnou klamavému zpěvu starořeckých Sirén.

Tehdy jsme si to patrně neuvědomovali a jestli ano, tedy ne tak docela. Přesto jsme pracovali, pilně přitom sloužíce režimu, který jsme pro jeho kličky a bezperspektivnost všichni do jednoho hluboce nesnášeli, to přinejmenším, čemuž se dalo z naší strany věřit. A přece jsme se snažili, aby ta práce za něco stála a posloužila ve svém výsledku právě té užší tvůrčí partě, která se dávala kolem přidělovaných úkolů případ od případu dohromady.

            Jenomže když o tom dnes přemýšlím právě z toho časového nadhledu, který jsem už zmínil, musím stále častěji smekat před individualitami, jež se tím, co při takových příležitostech vytvářely jaksi navíc, zjevně snažily do onoho okolního blátivého rybníčku nezabřednout, anebo ne tak docela.

Stejně tak jsem se zde ostatně už alespoň snažil vyprávět o spoustě takto vznikajících televizních zábavních programů hudebního charakteru jednoznačně kvalitních. Tedy vytvořených tak, že se za ně jejich původci dodnes nemusí stydět ani v nejmenším.

            Tím mám na mysli, alespoň pro zběžný přehled, bezpočet velmi dobře natočených programů lidového, řekněme výsostně populárního typu, naprostou většinu rovněž již vzpomínaných televizních soutěží či oproti dnešku až záviděníhodným způsobem vznikající televizní komedie všech formátů, anebo řady přenosů, kterou jsou dobovou jen repertoárem. Ba dokonce, abych byl úplný, přidám k tomu prezentace v nich účinkujících výkonných umělců doslova všeho druhu.

            Jak zpěváků a zpěvaček tehdy nanejvýš oblíbených, tak vyslovených talentů mluveného slova.

Dovolím si v tom ohledu však odbočit a tvrdit také, že současná televizní tvorba pro mládež může ne vždy úspěšně konkurovat původním a dnes už tak dávným Televizním klubům mladých, stejně jako jiným velmi podobně orientovaným programový typům. To proto, že přinášely sice zase jen kulturu oficiálně povolenou, nicméně dělo se tak v rozsahu i kvalitách přinejmenším zajímavých a formou nezřídka vysloveně objevnou.

            Přitom argument, že jsou dnes mladí jiní, naprosto neobstojí. Nejsou, ani je citelněji nezasahuje soudobá civilizace, jak se tvrdí. Jen soudím, že jejich naprostou většinu současní tvůrci nedokážou zaujmout do té míry, aby odložili sluchátka, mobily i veškeré jiné technické vymoženosti, jimiž se vymezují před reálným světem, a začala je bavit něco jiného. Totiž nabídka jim přináležející skutečné kultury – tedy právě to, co až dosud skoro programově ignorovali.

Vrátím-li se však přece jen zpět k původnímu tématu z osobního pohledu, nikdy nemohu zapřít, že jsem měl jedinečné štěstí být v raném mládí u toho, když vznikalo něco, co ostatní diváckou obec opravdu zajímalo. Přitom jistě ne jen moje vrstevníky, tedy její mladý, ne-li nejmladší segment. Vzpomínám totiž na přinejmenším některé tehdy vznikající zábavní hudební programy, bez jejichž repríz se soudobá televize zjevně neobejde.

            Samozřejmě, že drtivá většina jejich hvězd obojího pohlaví, pokud vůbec ještě žije, dávno z ringu aktivního zápolení o diváckou přízeň odešla. Stejné je to ostatně i s jejich tehdejším repertoárem – v nejlepším případě mile potěší alespoň pamětníky.

            Vidím ovšem v rámci všech těch věčně opakovaných retroprojekcí ještě jiný bonus, přitom zcela zřetelně. Totiž dodnes patrnou, nezřídka až neuvěřitelnou tvůrčí energii, do nich původně vkládanou.

            Jistě – mnohokrát opakovaná pokračování Televarieté, vždy důkladně připravovaná pro jeviště karlínské operety, znám jen tak, že je natáčela zábavní redakce, do jejíž sestavy jsem, jak víme, tou dobou přináležel.

            Stejné je to ostatně se mnou a s neméně pozoruhodným seriálem programů Možná přijde i kouzelník, s Kabarety U Dobré pohody či U Zvonečku, anebo s alespoň některými později slavnými megapřenosy oněch časů.

            Také jejich výrobu jsem měl možnost sledovat nanejvýš jen přes redakční stoly.

Semafor, tolik žádaný na konci pasáže ALFA, a snad všechno, co tam bývalo k vidění, poslouchání a hlavně věčnému obdivování, jsem znal dlouho stejně tak jen jako divák, i když zásadně nadšený. Jenomže jakmile jsem kdysi poprvé sešel po tamním slavném schodišti s fixem psanými autogramy po zdech do parteru sice pořád jako poslední ze všech asistentů a přesto už přímý účastník konkrétního natáčení, viděl jsem ta místa hned úplně jinak.

            Samozřejmě že mi padlo do oka jako kdykoli předtím nejen volné pokračování té galerie podpisů, která vznikala i tam až tak dávno, že podpis Josefa Smrkovského musel být v oné normalizační době přečmárán na přijatelného anonymního Šimkovského. Také celkové tamní prostředí zůstávalo stejné jako kdykoli dříve a přesto nyní mluvím o čemsi pro mě náhle zcela novém.

            Především totiž o zjevném zasvěceném zaujetí, s jakým tam postupně probíhala natáčení zábavních programů jak Jiřího Suchého, tak Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, i doslova všech, co v nich účinkovali společně s nimi. Nic podobného jsem dřív jinde neviděl, ale teď prostě nešlo něco takového přehlédnout ani omylem – právě proto, a to záměrně opakuji, že už jsem směl být také u toho jaksi přímo.

Nikdo jiný, nezúčastněný, by totiž neuvěřil například jak často a také jak důkladně se debatovalo o leckterém sporném místě, ne-li zatím ne tak úplně jasném detailu.

            Ján Roháč s Jiřím Lebedou, tamní hlavní stálé hlavní tvůrčí osobnosti, jistě mohli vzít tu práci v obecně běžně užívaném stylu, naznačeném již v úvodu, jako tenkrát tolik jiných a jinde. Tedy pracovat tak, aby se točilo a přece jen nějak natočilo. Právě tohle se ale nikdy nestalo.

            Toto zaujetí pro věc jejich a jim podobných, kteří s nimi souzněli, jsem znal už z letmých návštěv exteriérových natáčení Písařů a hlavně tímtéž časem také už z několikerých, podobně široce populárních Hovorů H. To první mělo ovšem svoji danou literární předlohu, ty Horníčkovy geniální večery zase zavedený řád, kdežto v Semaforu opravdu vznikalo cosi nového.

Je mi jasné, že jestli si dnes pustíte kterýkoli z Návštěvních dnů, anebo Besídku či libovolný natočený Suchého program z té doby, budete žít v tom, že přeháním. Právě proto, že se na obrazovce odvíjejí snadno, s očividnou grácií a jakoby lehce. To ale obdivujete až definitivně dosažený cíl řady nezřídka složitých průběžných debat snad o každém sporném souvisejícím detailu. K těm skutečně docházelo, třebaže zkoušky či dosud ucházející chod natáčení mezitím stály.

            Tyto napohled vynucené pauzy bývaly ovšem zcela nezbytné právě v zájmu kvalitního výsledku, o němž říkával pan režisér opakovaně, že je to to jediné, oč mu opravdu jde. 

            Přitom to, jak složitě a nezřídka komplikovaně se k takové metě dospělo, neměl nikdo cizí nikdy poznat. Roháč, Lebeda a s nimi zase ti jim nejbližší se totiž na práci, kterou takto odváděli, ani na její nezbytné dílčí peripetie, nikdy nevykašlali. Něco takového striktně vylučuji – bylo to bytostně cizí každému z nich už v zásadě.

Někdy ale na té práci bývalo dokonce leccos složité navíc přece jen také z takříkajíc výsostně privátních ohledů: o určité animozitě ze strany pana Suchého, zapříčiněnou dvojicí Roháč – Svitáček, se vědělo už od Klarinetů ze čtyřiašedesátého roku. Ne tak docela schůdné to ostatně leckdy nebývalo ani s hledáním výrazu skutečně platného spojení Šimka a Soboty s panem Nárožným.

            Jindy se zase nelíbily určité sekvence textů, kostým, gesto, anebo některá původně vymyšlená aranžmá, ale nikdy nešlo zároveň nevidět znovu to zásadní – doslova všem takto zúčastněným totiž šlo o jediné: o věc!

Budete se však divit, pro počin, který si dovolím považovat za monumenty televizní zábavy, jsem tentokrát nevybral žádný z konkrétních semaforských programů, postupně natáčených v suterénu ALFY během dobrých patnácti let jen co já pamatuji. Zásadní totiž byla forma, jakou vznikaly. Je to totiž opravdu tak – při Roháčově tvůrčí Invenci a Lebedově mimořádném citu pro obraz se totiž podařilo najít právě ten tvar i styl, jaké u nás dosud nikdo neznal.

            Nemám tím na mysli konkrétní finty scénického aranžmá, tedy ani tajemství proč vycházeli Bobek, Urbánková, Grossmann, Buriánová, Paleček s Janíkem, Čižmárová a s nimi tolik dalších zrovna z levého, či pravého portálu. Neuvažuji dokonce ani o snad až neuvěřitelném počtu vyslovených popových premiér, tehdy právě v Semaforu uváděných (vezměte například Houston, Drahý můj, Ano, Pane Jiří, a že jich bylo!), nýbrž o něčem docela jiném. Především o konkrétním formálním  způsobu jejich audiovizuálního sdělení.

            Ani o tom však nelze hovořit bez obdivu. Jestliže si totiž uvědomíme, že byla k dispozici pořád nanejvýš vesměs pokoutně importovaná technika sedmdesátých let, lze totiž jen žasnout, co všechno oba pánové dokázali udělat s černobílým obrazem.

Někdy převládal snad právem obecný dojem, že je toho blikání, obracení do negativu, reflektorů rozsvícených přímo do objektivů kamer, všemožného klíčování a vůbec stylizace záběrů až moc, to je pravda. Byla to však především cesta.

            K tomu program od programu nápaditěji procházená, s pořád zřetelněji projeveným   smyslem pro výraz, a hlavně konaná právě s tím maximálním efektem (chcete-li cíleným pozitivním výsledkem), o nichž hovořila Roháčova osobní mantra.

Zde bych si však dovolil připojit zřejmý příklad kouzla nechtěného, jakým se tehdejší práce také odvíjela, třebaže i tentokrát jistě k věci: nevím kdo první tohle kdysi vymyslel, ale stálé semaforské pozadí jednak Lebedových na bílo natřených stojanů pro reflektory v obraze, jednak sta procent akcí na jevišti, tvořila totiž obří plocha reprodukce díla Itala zvaného Giorgione Spící Venuše. Jak ovšem znalci vědí, tu zasněnou dámu vyvedl onen Mistr tak, že si kryje určitá choulostivá místa vskutku jen velmi ledabyle.

            Avšak proto, že zrovna tyto partie nešlo v dané jevištní konfiguraci žádným způsobem vymazat z doslova všech scénických akcí, někdy jsme je zakrývali, někdy ne. To podle aktuální politické situace, tlumočené obvyklými příkazy shora. Dokonce pamatuji šéfa rekvizitářů Richarda Jahodu – ano, toho slavného pétépáka z Černých baronů – jenž jednou přitáhl na jeviště květináč s obrovitou palmou, volaje přitom: Pane režisére, budeme schovávat – v Moskvě přituhlo!

            A hned se vědělo, o co jde.

Vůbec netvrdím, že by zásadní tvůrčí přístup obou pánů, režiséra i hlavního kameramana, či jimi zvolená zcela specifická výtvarná forma semaforských natáčení představovaly pravidlo, jehož se drželi (například pro jeho zjevný obecný úspěch) jednou provždy jako náboženského vyznání, to jistě nikoli.

            Lebedovy bílé štendry se sice objevily tu a tam i jinde, stejně jako Roháč neměl žádnou potřebu ozvláštňovat za každou cenu svůj standardní režijní rukopis. Přesto se ubírala  natáčení ve Slaném, v Lucerně, na Kavčích horách, anebo mnohokrát jinde, případ od případu  cestami vždy zcela svébytnými.

Ten tvůrčí proces, jímž vznikaly jejich semaforské programy, však současně nabízel zcela nový základ také pro tvůrčí myšlení některých jiných jejich kolegů z oboru, dokonce nezřídka dobrovolně přiznávaný. Ba co víc, současně šlo o úspěšnou nabídku nového pohledu, díky němuž se měla naučit vnímat televizní zábavní programy určitého druhu divácká veřejnost. Anebo přinejmenším její uspokojivě významná část.

To vše dohromady tedy představovalo další a tehdy dokonale nový slavný monument televizní zábavy par excellence. Plným právem a bez veškeré možné diskuse.

                                                                                               Václav Junek