ČLOVĚK POSEDLÝ FILMEM Otakar Vávra

skoro o sedm měsíců přežil svých 100 let

Zažil osm převratů, napsal osmdesát scénářů, natočil padesát filmů, byl vyznamenán ve třech režimech, učitel Nové vlny Československého filmu.

Otakar Vávra (28. 2. 1911 – 15. 9. 2011)

Celoživotní elegán, šité obleky z kvalitní látky, módní kravaty, klobouky Borsalino. S dokonalým vystupováním a mimořádnou inteligencí. Jako student architektury psal filmové kritiky a chtěl dělat avantgardní divadlo. Ještě za studií v Brně natočil avantgardní film Světlo proniká tmou.

Když chtěl již tehdy známý dramatik E. F. Burian v roce 1932 při kabaretu Červená sedma založit filmovou skupinu, tak přetáhl Vávru do Prahy. Ten nechal studia a dal se na nejistou filmovou dráhu. Začal krátkým filmem „Žijeme v Praze“. Tady se brzy seznámil s řadou mladých tvůrců, a tak natočil spolu s Hugo Haasem komedii „Velbloud uchem jehly“, kde se představil již jako jeho režisérský partner.

První samostatný „velký“ solidní film jako režisér natočil již ve svých sedmadvaceti letech. Napsal si scénář a režíroval v roce 1937 „Filosofskou historii“ Aloise Jiráska. Díky dobrému ohlasu filmu ho vybral producent Miloš Havel, aby zachránil roztočený film podle románu Marie Majerové „Panenství“. Ten začal točit zkušený režisér Josef Rovenský, ale hned na začátku zemřel snad na předávkování kokainem (To byla tehdy velmi oblíbená droga, kterou snad všichni umělci zkoušeli. Známý tím byl např. Hugo Haas).

Riziko nad očekávání vyšlo. Vávra přepsal scénář, přeobsadil některé role, hlavní hrála Lída Baarová, vsadil na známé herce a film dostal na festivalu v Benátkách zvláštní cenu. Cesta do světa velkého filmu se otevřela. Jeho slavná cesta filmem začala. Téměř každý rok uvedl nějaký svůj film. Vždy byl dokonale připraven, dbal na vhodnou dramaturgii ve vztahu k dobové situaci, téměř se mu podařilo vyhýbat se různým úskalím dobového vývoje, což mu bylo a je dodnes občas vytýkáno. Samozřejmě natočil i řadu jednoduchých komedií zaměřených jen na průměrný divácký vkus. Ale tím, že vždy vsadil někdy i na překvapivý výběr těch nejlepších herců a profesionálních spolupracovníků, tak jeho filmy neklesly pod standardní úroveň. Vždy v nich zazářilo herecké mistrovství a umělecké kvality. Jen si připomeňme třeba komedii „Cech panen kutnohorských“ se Zdeňkem Štěpánkem z roku 1938. To byl vlastně jeho nejoblíbenější herec, kterému vždy nechával volnou ruku v jeho excelentních rolích a jejich pojetí (ještě si některé připomeneme). Štěpánek zde zazářil jako renezanční větroplach a svůdník Dačický z Heslova. Tento film byl počátkem okupace hned zakázán, protože prý propagoval náladu lidí, aby nevěřili německým zákeřníkům.

V roce 1939 dokončil film „Kouzelný dům“ milostný příběh z prostředí obchodního domu, tehdy populární Bílé labutě. Tam to však nešlo natáčet, a tak mu architekt Jan Zázvorka postavil interiér v hostivařském ateliéru, dnes vedle exteriérových maket věčného seriálu Ulice. V hlavní roli prodavačky se představila krásná Adina Mandlová.

 Otakar Vávra vzpomíná: Tehdy měla Adina takový půvabný zvyk. Když se jí někdo líbil, tak mu během večera, nenápadně dala klíč od domu. A bylo jasno. Jednou jsme si řekli, že to je až hanba, že jsem ještě ten klíč nedostal. A tak i na mne došlo. Říká se, že postupně svedl všechny hlavní představitelky hlavních rolí. Jen prý neuspěl u Zity Kabátové. Nakonec si v šedesáti (po prvním manželství) vzal o čtyřicet let mladší, později také režisérku, Jitku Němcovou, která se o něj starala až do smrti.

V roce 1940 natočil „Pohádku máje“ s Natašou Gollovou (té už bylo skoro třicet) a Svatoplukem Benešem. Za protektorátu natočil v roce 1942 nostalgické komediální drama, kde si pro sebe napsal roli Saša Rašilov. Stárnoucí vycpavač ptáků se svým bernardýnem se marně zamiluje do mladé nájemnice a současně jeho příbuzní hledají šek na výhru v loterii… Sledujeme život v jednom domě a nevnímáme, že film byl natočen za hrůzné doby heydrichiády. Roli domovnice zde hrála Anna Letenská, jejíž manžel čekal ve vězení na popravu. Gestapo jí vždy přivezlo na natáčení a nechalo film dokončit. Pak jí odvezli do Mauthausenu, kde zahynula. Na její laskavé roli to není vůbec znát.

V té době dostal Otakar Vávra Čestný štít Protektorátu Čech a Moravy s orlicí svatého Václava za jeho filmové dílo.  Dodnes je mu to některými lidmi vyčítáno. Známý spisovatel Arnošt Lustig, který byl jako žid v Terezíně a posléze v koncentráku, emigrant po roce 1968, se ho ptal, proč tu cenu vzal? „To jsem si myslel, že jste moudřejší. Kdybych svatováclavskou orlici nepřijal, do večera bych skončil na popravišti v Kobylisích“.

Natáčel poctivě a náročně. Miloš Havel říkal: „Mac Fryč musí natočit dva levné filmy, abych měl na jeden Otakara Vávry“. Vávra si vybíral ty nejlepší a samozřejmě nejdražší herce, pracoval relativně pomalu s velkými nároky na techniku, stavby, velkolepé masové scény, jak je známe z pozdějších velkofilmů.

Hned po válce natočil filmy „Nezbedný bakalář“, „Hostinec u kamenného stolu“, „Němá barikáda“. Známe je, dokonalé řemeslo a divácky úspěšné.

Byl dokonalý pragmatik. Snažil se vždy odhadnout, a to se mu nakonec dařilo, co by asi stávající „mocipáni“ nemohli odmítnout. A to byl také u začátků znárodněné kinematografie a zdálo se, že má na růžích ustláno. Právě v budoucnosti pak byl proto označován jako kariérista, který točil dobově poplatné filmy.

První sérií byla tzv. Husitská trilogie. V roce 1954 „Jan Hus“, pak za rok „Jan Žižka“ a nakonec „Proti všem“. Vše podle Aloise Jiráska a do značné míry prodchnuto tehdejším ideologickým komunistickým pojímáním historie. Tři velkofilmy, v prvních v hlavní roli oblíbený Zdeněk Štěpánek. Jen před lety se k tomu vyjádřil v rozhovoru s Petrem Žantovským: „Musel jsem si dávat pozor na výběr témat, ale já už jsem to uměl, protože za nacismu, tam sledovali nejen téma, jestli není protiněmecké, ale doslova každou větu. Takže já už uměl udělat autocenzuru nejen na film, ale i abych se vyhnul jiným možným střetům. To jsem uměl. Proto jsem dělal historické filmy.“ 

V roce 1955 byl jmenován Zasloužilým umělcem. A točil dál. Jeho mistrovským dílem bylo zfilmování Hrubínovy „Srpnové neděle“ v roce 1960. Umělecký počin s plejádou největších starších hvězd i nastupujícího mládí. Konflikt stáří a mládí. Samé hvězdy: Karel Höger, Miloš Nedbal, Vlasta Fabiánová, Bohuš Záhorský, Jiřina Šejbalová a další a proti nim mladý Luděk Munzar a Miriam Hynková. Scénář společně s Otomarem Krejčou. Pak v roce 1966 zase podle Františka Hrubína film „Romance pro křídlovku“. Tentokrát v hlavní roli mladičký Jaromír Hanzlík a k němu další mladí v milostné romanci Zuzana Cigánová, Štefan Kvietik, Miriam Kantorková a další. A v roce 1968 byl jmenován Národním umělcem.

Stejně ale v dalším roce, tedy již v začátku tzv. normalizace, dokončil film „Kladivo na čarodějnice“, parafrázi vykonstruovaných komunistických procesů z padesátých let. (Připomeňme si, že film vzniká třeba několik let. Od námětu, přes scénář, přípravu až po vlastní natáčení a dokončovací práce až po uvedení do kin v nějakém počtu kopií. Digitalizace tehdy neexistovala!).

Vávra tedy přišel s další trilogii, kterou nebylo možné odmítnout! Historické velkofilmy „Dny zrady“, „Sokolovo“ a „Osvobození Prahy“. Opět vykalkulované zobrazení událostí naší hrdinné historie. Velkolepé scény, historické osobnosti, hvězdné obsazení, oficiální ideologie. „Sokolovo“ ale šlo brzy do trezoru, představitel kapitána Jaroše, prvního našeho Hrdiny Sovětského svazu Martin Štěpánek totiž emigroval a stal se redaktorem Svobodné Evropy. Jeho posledním velkým filmem byl historický „Evropa tančila valčík “ v roce 1989

Otakar Vávra ale hlavně učil nové filmaře na Filmové a televizní fakultě AMU. Učil právě mladé režiséry, kterým se později začalo říkat Nová vlna Československého filmu, takže Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Ivan Passer, Pavel Juráček a další. Ti na něj ve svých vzpomínkách nedají dopustit právě pro jeho profesionalitu a dokonalé řemeslo.

Na konec jsem si nechal jeho vyjádření“.

„Často to byla chůze po provaze, na kterém je třeba balancovat“

„Vytýkají mi, že jsem pracoval za všech režimů. To jsem měl zřejmě pořád sedět ve vězení“.

„Práce pro mě byla nejdůležitější. Chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul“.

Otakar Vávra se zasloužil o Československý film!!!

PhDr. Václav Soldát