Hello, Laďko

Techtle mechtle

Ti starší ví, o co jde, mladší se určitě chytí. Naši rodiče užívali různá sousloví pro vyjádření vztahů. Tak se můžete pokochat jednou silvestrovskou scénkou z minulých let.

Dialog sexuologa s dámou v ordinaci:

„Chápu. Byl to jistě takový nějaký … byl prostě hógo fógo, že ano?

To byste mu křivdil. Hógo trochu byl, ale fógo rozhodně ne.

No dobrá. A máte zřejmě s tím pánem… techtle mechtle.

Ó, to ne! To ještě ne! Jenom techtle, pane doktore. K mechtlím jsme dosud nedospěli.

Ve vašem věku Obvyklejší bývá, že kde jsou techtle, dochází i k mechtlím!

Jenomže já jsem byla přísně vychována. Rodiče mě před mechtlemi varovali a vyhrožovali, že překročím-li rámec techtlí, vyženou mě z domova.

To jsou takové rodičovské láry fáry…“

(Scénku napsal do silvestrovského programu ČsT 1978 Miroslav Švandrlík)

Určitě jste si mnozí již vzpomněli na nepřehlédnutelnou herečku Laďku Kozderkovou (26. 6. 1949 – 17. 11.1986). Tuhle scénku měl původně s ní hrát Petr Nárožný, ale odmítnul to, připadala mu, že by to byl propadák. Takže ho nahradil tehdy také populární Jiří Lír a hle, měla neskutečný úspěch a ohlas. Od té doby se Laďka stala pro režiséry a dramaturgy zárukou úspěchu.

Narodila se v Brně jako už třetí dcera známého prvotřídního kapelníka a skladatele Ladislava Kozderky. Měla hudební talent, a tak není divu, že první písničku natočila již ve dvanácti letech s orchestrem Gustava Broma.

Když měl v roce 1968 v Brně premiéru asi první český muzikál Gentlemani (zcela první byla premiéra v Hudebním divadle v Karlíně, ale Brno nechtělo být pozadu), tak sedmnáctiletá Laďka již zazářila jako muzikálová hvězda. Tam si jí všiml šéf známého Divadla Rokoko Darek Vostřel a nabídl jí angažmá. To už ale také zpívala s orchestrem Karla Krautgartnera, jezdila s ním na zahraniční turné a také našla prvního manžela. Byl to vynikající trumpetista Richard Kubernát, který byl o 25 let starší. Když byl v Praze Louis Armstrong a virtuózně mu v Semaforu zahrál, tak od něj dostal prý zlatou trubku (manželství ale po dvou letech skončilo, Richard se rád napil). Druhým manželem, také o dvacet let starším, byl kolega Vlastimil Bedrna.

Laďka byla stále oblíbenější zpěvačkou, dokonale zapadla do hvězdné herecké a pěvecké party divadla Rokoko a tam jí také zase čekal muzikál „Pan Pickwick“ a možná si ještě vzpomenete na její písničku „Zdálo se mi“. Po roce 1972, kdy Rokoko muselo skončit, jí ovšem okamžitě čekala scéna Hudebního divadla v Karlíně.

Její kolegové vzpomínají, že byla „živel“, nezkazila žádný fór ani flám, byla s ní obrovská sranda. Měl vytříbený smysl pro humor. Jiřina Bohdalová o ní napsala „Laďka měla všechno, obrovský komický talent, úžasný hlas, krásu“.

A v Karlíně zářila třináct sezón. Muzikály pro ni byly naprostá spása. Tam dostávala příležitosti v různých rolích, hrála i dramatické a záporné, ale ty komické byly pro ni nejlepší, protože se nebála zesměšnit sama sebe. Hvězdou byla již v muzikálu „Loď komediantů“, kde hrála černošku Quenii a zpívala „Já zas jen jeho ráda mám“ stejně populární hit jako „Old man river“ (známe z podání Louse Armstronga). Takže není divu, že opět zazářila v „Hello, Dolly“. Kritika jí hodnotila, že je snad lepší než ve filmu Barbra Streisandová. Ta jí při své návštěvě v Praze také viděla a vysoce hodnotila její výkon.

Tehdy se Laďce začalo říkat, že je „česká Barbra“ a také jí titulovali „Lady muzikál“. Poslední byly Zvonokosy, v dalších (třeba Někdo to rád horké) už ale pro nemoc nehrála, i když je nastudovala.

Po celou dobu samozřejmě i film, rozhlas, televize. Možná si vybavíte listonošku z Trháku, žárlivou kolotočářku v Návštěvnících a samozřejmě „Techtle mechtle“. Památečná je i scéna z mikrokomedie „Křtiny“, kdy jí vystřelí knoflíček z bohaté halenky do oka šéfa, kterého hrál Vlastimil Brodský. Mimochodem toto se jí skutečně stalo, když se při schůzce s režisérem Podskalským v kavárně natáhla přes stůl pro cukr a knoflíček jí skutečně vystřelil z halenky. A Podskalský to s radostí využil.

Když natáčela se Stellou Zázvorkovou a Helenou Růžičkovou ve slavné trojici silvestrovské „Kočky“, tak už byla docela hubená, a tak to musela kostymérka rozevlátými šaty kamuflovat.

Zůstala nám v paměti, jako rozevlátý živel, jak by řekl Werich „rozsochatá žena, která měla všechno, co k ní patřilo“, dokonalá komička.

Tak si jí ještě užijte!

Václav Soldát