„Neexistuje upřímnější láska než láska k jídlu.“

Tak to kdysi napsal anglický dramatik George Bernard Shaw.

Když jsem hledal další zajímavosti do seriálu o gurmánech, tak jsem narazil i na půvabnou knihu Miloše Václava Kratochvíla (1904 – 1988) „Panoptikum zašlých časů“ z Knižnice Máj 1986. A tam samozřejmě nemohla chybět i snůška informací i historek kolem jídla a labužnictví. Některé i zde později připomenu.

Sice připomíná starou moudrost pra-pra-prapředků, že jíme, abychom žili, ale nežijeme proto, abychom jedli, ale hned ji na mnoha případech napadá. Vždyť labužníci byli i v dávné historii. Tak mě zrovna napadlo, že si možná i naši neandrtální předchůdci pochutnávali na žraločích ploutvích, medvědích tlapách, mořských ježcích či ústřicích, želví polévce (mimochodem nic moc, jen takový rosolovitý vývar) a mnoha dalších i dnes vzývaných specialitách různých národních kuchyní.

Snad nejstarší prameny najdeme v čínské a indické kuchyni. Existuje i prastará indická kuchařka psaná sanskrtem. Ve starověku se kuchařské umění často spojovalo s životní filosofií, někdy až mystikou a samozřejmě nejvíce působila nezbytnost zajistit obživu. Stačí se podívat do Bible a připomenout si, jak Ježíš nakrmil poutníky pěti rybami a dvěma chleby i jak změnil vodu ve víno.

Ale podívejme se jen na některé písemně doložené prameny:

V našich končinách to bylyTabulky z Yale – „Kuchařka z Babylonu“ (asi 1700 př. n. l.)

Byly objeveny v dnešním Iráku, psané klínovým písmem na hliněných tabulkách a zde byly už recepty na maso, polévky a dušená jídla. Jsou považovány za nejstarší dochovaný kuchařský text vůbec.

V prvním století už našeho letopočtu to byla řecká kniha De re coquinaria – „O kulinářství“, kterou sestavil slavný římský gurmán Markus Gavio Apricio a kde je přes 400 receptů, mimo jiné třeba na úpravy ježků i plameňáků. Tato kuchařka ovlivnila kuchyni až do středověku.

V Číně to byla encyklopedie z 6. století Jia Sixie „Základní techniky pro pomoc lidu“, kde jsou i recepty na výrobu piva, tofu, zpracování vína.

Abych nenudil, tak přeskočím do 14. století do Francie, kde autor Guilaume Tailevent sepsal knihu „Le Viandier“, kuchařku pro aristokracii, která stanovila základy francouzské kuchyně. Mimochodem i Alexandr Dumas st. (autor Tří mušketýrů) také vydal v Paříži „Velký kuchařský slovník“.

Připomeňme si i naši Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785 – 1845), která sestavila dodnes vzpomínanou a občas i užívanou Domácí kuchařku, vydanou v roce1826. Ta byla zaměřena hlavně na střední vrstvy a obyčejným ženám, obsahuje přes tisíc receptů české a moravské kuchyně. Jako aktivistka národního obrození jí napsala v češtině, aby byla opravdu pro všechny.

Kromě běžných pokrmů, hodně i ze zvěřiny, zde najdete i telecí řízky se šnečí omáčkou a jiné zajímavé pokrmy z domácích zdrojů. Recepty inspirovaly „mistrné“ i začínající kuchařky také k experimentům. Myslím, že se vydává dodnes.

Prostě, lidé, nejdříve ti bohatší, ale pak i střední třídy, jedli, pili, hodovali. Řecký dějepisec Hérodotos, který žil v 5. století př. n. l. zaznamenal, že při hostinách ve starém Egyptě, přišel do hodovního sálu, když byla nálada nejlepší, muž, který nesl dřevěnou sochu umrlce. U každého hodovníka se zastavil: „podívej se na něj a pij a budeš vesel. Až zemřeš, budeš tím, co on!“.

Říká se, že velká poživačnost byla jednou z příčin úpadku Římské říše. Např. v roce 182 př. n. l. byl v Římě vydán zákon, který omezoval počet účastníků hostin a výši nákladů. Stejně se nedodržoval.

Když byl na koncilu křesťanstva v Kostnici  (1414 – 1418) obžalován Jan Hus (upálen 6. července 1415), tak tyrolský vévoda Friedich uspořádal slavnostní hostinu pro císaře Zikmunda. Podávaly se desítky jídel, mimo jiné skopové na cibulce, malé rybky v oleji s hrozinkami, dušený úhoř v pepřové omáčce, pečený slaneček s hořčicí, ptáčci zapékaní v sádle s ředkvičkami, nasolená parma a jako desert vaječník s medem. Ale bylo toho mnohem víc, takže se to ani nedalo sníst. Takže obcházeli panoši a hosté si brali jen jedno sousto, pod nímž si drželi krajíček chleba, aby na ně nekapala šťáva.

Jsou známé hostiny pana z Rožmberka v roce 1587, když se po čtvrté ženil s Polyxenou z Pernštejna, kde se připravovaly desítky jelenů, divočáků, stovky zajíců, krůt, bažantů, tisíce husí slepic, a samozřejmě i hektolitry vína, piva atd.

Radní si užívali i „výjezdních zasedání“, třeba z Velvar do poddanské vsi Nabdína v roce 1735, kde se snědly desítky liber různého masa, zajíci, tucet skřivanů, 3 jehňata, raci a mnoho dalších pochoutek. Písař zaznamenal, že šlo o skromné pohoštění velvarských pánů radních.

Abychom ale nezapomněli i na zábavu. Tak třeba v roce 1939 vyšel u nás návod, že se při velkých společnostech vkládají při jídle vložky hudební a zábavní. Nicméně autor varoval před bezcennými přednesy typu: „Teď vám naše Klárka zahraje na klavír Modlitbu panny“.

Dobré jídlo, zejména při nejrůznějších společenských setkáních, ať už na chatě či na plese, patří k dobré zábavě. Dokonce může výrazně zlepšovat náladu zúčastněných. Sice nenahradí fast foody v pracovních dnech, ale zkuste si  to.

Příště zase nějaké recepty a zážitky osobností.

Václav Soldát