Krampoliáda

Něco historek, názorů a lahůdek Jiřího Krampola (11. 7. 1938 – 26. 7. 2025)

Je to poněkud neobvyklý název, ale pokouším se o jakousi mozaiku snad nepříliš známých historek kolem Jiřího Krampola. Snad všichni zaznamenali, že před několika dny odešel do hvězdného nebe zábavy, dovoluji použít i termín: srandy. Myslím, že s námi ještě moc dlouho zůstane ve všem, co pro zábavu znamenal.

Téměř všichni všechno od něho už znají. Kolikrát jsme ho třeba v televizi viděli. Není divu, vždyť Jiří natočil více než sto filmů, sehrál více než šedesát rolí v nejrůznějších televizních pořadech, daboval desítky filmů.

Nesmrtelná je jeho role Pepy Cirkla v Seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, jeho dabing Jean-Paul Belmonda, vyprávění Suria Maria ze Semaforu, a hlavně donedávna téměř nekončící seriál Nikdo není dokonalý.

Byl to labužník života, měl rád kamarády, dobré jídlo, hezká děvčata, vše si užíval. Asi mu to i hodně lidí závidělo, ale to patří k životu komedianta. Nebyl ale jen srandista, měl jasno o životě, procestoval mnoho zemí až po Austrálii i Ameriku. Dílem pracovně a samozřejmě, když už mohl do světa, tak podle zájmu.

První film, ve kterém hrál, byla příjemná komedie „Bylo nás deset“, kde se objevila pozdější slavná hvězda a kráska Olinka Schoberová. Nebyl jen srandista, ale zahrál si i řadu charakterních až dramatických rolí. Jako herec začínal v Divadle na zábradlí (třeba v Zahradní slavnosti Václava Havla), pak přišla Viola, Ateliér, nakonec i Semafor.

Semafor mu přinesl snad největší popularitu. A jen tak mimochodem, snad všechny své role i dialogy se Slávkem Šimkem si sám psal. Vždyť je také spoluautorem téměř deseti knih, ve kterých publikuje své scénky, historky o sobě i slavných hercích, to nej z Nikdo není dokonalý, ale sděluje i své názory na život.

Tak v následujícím něco „bez ladu a skladu“:

Ptal jsem se před mnoha lety své babičky, téměř 90 let: „Babi, jaký je rozdíl mezi tím, když je člověk mladý a když je starý?“

„Podívej se, když je člověk mladý, tak mu je někdy blbě. Když je starý, tak mu je někdy dobře.“

Rád chodím po lese, když mi je smutno a sbírám sílu k životu. Jednou jsem na Šumavě četl u lesa ceduli: „Člověče, právě jsi vstoupil do lesa, kde je doma zvěř, ptáci a hmyz. Ty jsi tady jen na návštěvě, tak se podle toho chovej!“.

Poslední léta bojoval se svým zdravím. Ale nikdy ho neopouštěl humor. Jednou se ho ptali, zda si myslí stejně jako porota Miss, že je zdravější být krásný a hubený než tlustý: „Věřím, že je zdravější být veselý cvalík, než načuřený hubeňour.“.

A k tomu si dovolím přidat ještě dva vtipy, které sám nasbíral svých diváků, protože vtipy mají kolovat:

Pacient v nemocnici povídá sestře: „Fuj, to je ale hnusný lék!“ „To není lék, to je oběd.“

„Pacient se probere z bezvědomí. „Sestro, dal bych si pivo.“ – „Pivo nemáme“ – ?“. „Proboha, co jste to za hospodu, že nemáte pivo?“ – „My nejsme hospoda, my jsme nemocnice“ – „Proboha, co jste to z tý hospody udělali

Vtipy ale píše i sám život, jak vypráví (představte si jeho charakteristický hlas a úsměv): „Jednou jsem byl jsem byl u Jelínků, kde platil nějaký host.: „Co jste si dal, pane inženýre?“ „Tak to byl páreček, dvě houstičky a deset piveček.“ 

Z hospody není daleko k jídlu a Jirka nejen, že rád dobře jedl, ale i sám rád vařil a hostil druhé. Říkával, že vaření je pro něj nejlepší relaxace a že rád jí, nejlépe to, na co má chuť. Všude v hospodách na cestách za diváky rád jedl českou klasiku: Hovězí vývar s játrovými knedlíčky, Svíčkovou na smetaně s horou šlehačky, Tatarák s topinkou, ale doma má sbírku neprosto atypických koření, plné police kuchařek a sbírá kuchařská tajemství.

Třeba to, že do pečené husy se má dát zrníčko kafe. Dá pečínce zvláštní jemnost. Jen ho pak musíte najít a nedat ho někomu se zelím.

Již jsem před časem představil jeho recept na speciální brambory v alobalu (viz zde rubriku seriály o gastronomii). Tak si zkuste třeba „Zálesácké fazole“. Ovšem, je to kalorická bomba.

Vezmete uzenou slaninu, kterou nešetříte, a nakrájíte jí na drobné kousky. Jakmile se rozpálí (pozor nepřepálit), přidáte na pánev uvařené fazole. Pak šunku nasekanou nadrobno, cibuli, majoránku, hořčici, kečup, třeba podle chuti i pár kapek worcesteru. Vše osolíte a opepříte. Jídlo je příjemně pálivé a celkem levné. Kapsu propálí až žízeň, která po něm následuje.

A Jirkou Krampolem se tentokrát rozloučím jeho desaterem, které mu pomáhalo žít:

1. Nezávidět.
2. Být velkorysý.
3. Nerozčilovat se kvůli maličkostem.
4. Umět odpouštět.
5. Neztrácet rozvahu a jít cílevědomě za svým cílem.
6. Pohrdat pomluvami a hloupými lidmi.
7. Smířit se sportovně s porážkou.
8. Umět se smát, i když mi do smíchu není.
9. Nenosit v sobě zášť a zlobu.
10. Nenaříkat, neuzoufat, věřit, že bude líp a ne hůř.

Všeumělec a nově renezanční člověk Jiří Krampol zůstane v našich vzpomínkách.

Václav Soldát