Poetický labužník

Nesporně to byl známý „velký malý herec“

Bohumil (Bohuš) Záhorský (1906 – 1980).

Člen Národního divadla, ze kterého odešel na protest proti propouštění některých významných kolegů a proti Antichartě na počátku tzv. normalizace v roce 1976. Sehrál ve filmech a televizi více než sto rolí. Začínal jako mnozí později slavní v Osvobozeném divadle V+W a také si poprvé zahrál v jejich prvním filmu „Pudr a Benzín“. Začínal v rolích něžných mužů a skončil u kouzelných dědečků.

Když v Brně začínal, tak ho kolegyně milovaly, říkaly mu bonbónek, ale také i v Národním „poslední Český baron“. Byl totiž vždy pozorný, upravený, voňavý, choval se galantně a dokázal vést konverzaci na jakékoliv téma.

Hrál sice vedlejší a menší role a vždy byl nepřehlédnutelný. Dokonale se uplatnil hlavně v pohádkách, třeba jako pánbůh ve filmu „Dařbuján a Pandrhola“, v televizních „Krkonošských pohádkách“. Kouzelný byl jako král Dobromysl v „Šíleně smutné princezně“. Nepřehlédnutelný jako komoří Lang s Werichem v „Císařově pekaři“. Krásnou roli měl ve slavné „Srpnové neděli“ podle hry Františka Hrubína. Tam hrála hlavní roli jeho druhá manželka Vlasta Fabiánová (1912 – 1991), kterou si vzal až ve svých 65 letech.

Spoustu času spolu trávili také na chatě v Kamenném Přívozu, kam rádi zvali přátele na lukulské hody, jejichž přípravu si prý právě Bohoušek bral ochotně na starost. Jeho specialitou bylo španělské rizoto, do kterého se dávali krabi a přilévalo kvalitní francouzské víno. Měl ale rád i klasickou českou kuchyni a nejvíc si pochutnal na svíčkové, koprové omáčce a pečené huse. Tu samozřejmě zapíjel vychlazenou plzeňskou dvanáctkou, k níž občas přidal sklenku koňaku, prý pro lepší trávení.

Ale pojďme k labužnictví. „Bohoušek nejen rád sám vařil, ale rád své labužnické lahůdky až poeticky vyprávěl. Přátelil se s dalším kamarádem z Národního, říkalo se mu „cikán z Národního“,  také Bohumilem Bezouškou. A ten o něm vypráví, jak Bohoušek popisuje:

„Já byl na obědě u sestry, byl zajíček na smetaně s houskovým knedlíčkem, plzeňské pivíčko, a pak jsem si hodil malinkýho šlofíčka. Já si pěkně lehnu a tepničky si medějí, jak se jim to pěkně kornatí…“

„Rád „Živáňskou“, tu dělám v popelu z dřevěného uhlí a v pergamenu Hlavní věc, musí se to předem naložit, chce to telecí, vepřové z oříšku, nějaké měkké hovězí, aby se s tím vepřovým a telecím pěkně propeklo. Nadělají se řízečky a hodně je proklepu, aby byly úplně průhledný. Připravím hromádky červené papriky, kmínu, sole a pepře, taky se musí nakrájet cibule na kolečka a kousíčky špeku na dva milimetry na tloušťku a dvakrát tři centimetry a plochu. A víno, na to bych zapomněl. Stačí dvě decinky bílého, ne moc kyselé.

Pak se to naloží, vždycky vrstva masa, kořeni, sůl, cibule a špek, pak jako prádlo pocákat vínem, pak druhá vrstvička masa…

A brambory se můžou také, ale já je nedávám. Nechá se to proležet na druhý den. A pak se začne to krásné dílko. Pěkně rožeň, a napichujeme: řízeček, cibule, špek a přitlačit a znova, řízeček, špek, cibule a přitlačit, až je z toho takovej dlouhej, nepravidelnej salám. Urovnáme, stlačíme a zabalíme hezky fest do pergamenu, od kraje do konce utáhneme špagátem, aby tam nebyly bubliny. Papír promáčet vodou, v popelu vyhloubit příkop, do něj se vloží ta šiška a rozhrabaným popelem se to přikryje. A je to!

Nemusíš mít strach, že to shoří. Když k tomu nemůže plamen, tak se to jen dusí a peče, to nemůže shořet. A nechá se to tam takový dobrý dvě hodinky. Nejtěžší je to vyndat ven, nesmí se poškodit papír, aby my nevytekla šťáva. Já to opatrně odhrabu, vezmu oba konce rožně, naráz vyndám a položím vedle popelu. Hezky očistím, ofoukám, a teď pozor! Svrchu nožem rozříznu a udělat se malý otvor. Misku, a nejdřív do ní vylít šťávu. Teprve pak se sloupne celý papír a po kouskách vidličkou stahuje z rožně maso a dává ke šťávě. Pak dobrý chlebíček, může být Cinzánko, taky začít hltem tvrdého není k zahození. Hned po živáňské pivíčko, pak vychlazené bílé, může být poději i trochu červeného.

A vyprávěl pořád dál: U Steimara jsou jedinečný smažený telecí nožičky se špenátem, ale třeba taková koroptvička…“

No není to úplná poezie?

Tak Vám přeji dobrou chuť a užívejte si labužnicky to, co Vám chutná.

Václav Soldát