V kině řádí Django!

Skutečně jsme se nespletli, ale éry Franco Nera, Nello Rosatiho, Alberta De Martina i Terence Hilla jsou skutečně daleko za námi a do kin se už nevrátí, možná na festivalech pro pamětníky. Ale Django v kině opravdu řádí, a není jím nikdo jiný než nevázaný rocker a frontman skupiny Olympic Petr Janda.

Živá ikona českého rocku a Mistr zábavního umění oslavil před dvěma lety nádherné kulatiny – celých 80 let! A minulý rok oslavil nádherné šedesáté výročí také Olympic. Obě tato významná data můžeme zanést do historie českého zábavního umění zlatým písmem, a v letošním roce si můžeme obě připomenout prostřednictvím jedinečného dokumentu Olgy Malířové Špátové, který měl 2. května v pražském Bioscopu premiéru právě pod názvem Django.

Podle některých kritiků je dokument „roztříštěný a bez zřetelné ukotvené linky“. Je to svým způsobem pravda, ovšem celému téměř dvouhodinovému dokumentu to dodává určitý švih. Navíc záměrem jistě nebylo diváka nudit obyčejnými fakty, která si navíc může snadno dohledat na internetu nebo v některé z knih, které o Petru Jandovi a Olympicu vyšly, cílem je diváka zaujmout, pobavit, přiblížit mu Petra Jandu nejen jako hvězdu a frontmana, ale jako člověka. A to se zde daří, ostatně dokument je částečně i hranou záležitostí a je zkrátka originální jako osobnost, o které je. Za zmínku stojí i velmi poutavé záběry z koncertů nebo třeba rodinných oslav, kde samozřejmě v průběhu zazní největší hity, které všichni velmi dobře známe.

Samotný Janda funguje v tomto dokumentu jako průvodce a seznamuje nás se svým životem, profesionální kariérou, ale také se svým rodinným životem, včetně svých rodičů. Vedle něj se tu objevuje jeho manželka i někteří jeho kolegové.

Django není dokument v pravém slova smyslu, ale přináší neobyčejný pohled na Jandův život, na jeho hvězdnou kariéru, a hlavně diváka baví. A to je důvod, proč byste se měli jít na Djanga podívat. Mimochodem – nač dál hovořit, když Vás Petr Janda může pozvat sám:

Tomáš Hejna