Vidět Janžurku?

Začněme trochu netradičně několika citacemi z České filmové databáze, a to názory běžných diváků, kteří dohromady dali na csfd.cz tomuto dokumentu 63%.

„Ráda bych dala více, ale za mě je to špatně zpracovaný dokument. Život paní Janžurové je jistě zajímavý, prožila toho mnoho. Tady jsme se téměř nic nedověděli (a to nejsem big fan, abych o Janžurce věděla vše…), sledovali jsme záběry jejich starých filmů (na ty nejlepší nedošlo) a občas se zasmějeme nad povídáním samotné Janžurky. – KajusaK“

„Klasický tendenční medailonek známé osobnosti, který rekapituluje její život a úspěchy. V tomto případě natočila o vynikající herečce Ivě Janžurové dokumentární portrét její dcera Theodora Remundová, ale úzké pouto mezi režisérkou a protagonistkou se na obsahu filmu projevuje v podstatě jen familiárním oslovováním hlavní protagonistky. Celý dokument působí, jako kdyby vznikal samovolně bez jakéhokoli konceptu, takže jde jen o pásmo ledabyle poskládaných a formálně nesourodých střípků míchajících všechno možné. – Filmmaniak (kráceno)“

„Je to jiné, než bývají dokumenty skládané z mluvících hlav, je to hodně osobní, ale nejde to do hloubky, Theodora se ani nepokouší klást ožehavé otázky. Vlastně to vyznívá jako taková velmi lehká zpověď Ivy Janžurové, která nám sděluje střípky ze svého osobního i profesního života. Chybí tomu jakýkoliv dramaturgický zásah, bez ladu a skladu jsou nám servírovány historky ze života Ivušky, které by se úplně stejně mohly uplatnit na večírku abiturientů jako na rodinné oslavě narozenin oblíbené želvy. Klip k písni pod závěrečnými titulky mě vlastně k filmu přivedl, takže jsem ráda, že alespoň na závěr filmu, který postrádá to zásadní, čím nás již léta Madamme de Janjure okouzluje, čili charisma, šarm a vtip, jsem se dočkala alespoň hudební katarze. – Snorlax“

Dokument nazvaný Janžurka měl svoji premiéru na loňském Filmovém festivalu Karlovy Vary a byl od začátku přijímán s jistými rozpaky. Já se k němu dostal až nyní a velmi rychle jsem je pochopil. Janžurka totiž rozhodně není to, na co jsem u dokumentu zvyklý, tedy na hlubší obsah dávající určitý nový pohled na život určité osobnosti nebo na určité období. Janžurka je ale spíš osobní zpovědí Ivy Janžurové z jejího pohledu na rodinu, na politiku minulého režimu, na svět filmu. Je to dobře?

Dokumenty sleduji poměrně často, vlastně skoro každý den při cestě autobusem nebo při práci, kdy mi neustále nějaký dokument nebo historický film hraje do ucha. Může za to moje snaha o sebevzdělávání a velký zájem o historii. Jsem tedy zvyklý i na několikadílné dokumenty a dokumenty trvající i několik hodin v celku. Ovšem na Janžurku jsem připraven nebyl. Trvá skoro dvě hodiny a v jejím závěru jsem zjistil, že jsme se vlastně nedozvěděl nic, co by už nebylo někde řečeno nebo napsáno. Vždyť o této skvělé české komické herečce (ale také herečce charakterních a vážných rolí) se už několik dokumentů vlastně natočilo, byť se jednalo hlavně o krátké medailonky, jako třeba v seriálu Komici na jedničku. A existuje i několik velmi kvalitních knih o její herecké kariéře i osobním životě (například Včera, dnes a zítra od Petra Macka nebo Tiché rozmlouvání Pavla Trojana). Nicméně přiznejme si, že když už jdete na dokument, chcete přeci jen získat nějakou tu informaci navíc, něco nového. Janžurka je ale v tomto případě opravdu spíš portrétem než dokumentem, a to ještě opravdu víc uměleckým, než dokumentárním.

Skutečnost je ale taková, že s podobným očekáváním jsem vlastně na Janžurku již šel. Totiž už skutečnost, že režisérkou se stala její dcera Theodora Remundová, tento výsledek zaručovala. A nepletl jsem se. Remundová je po celou dobu průvodkyní v tomto dokumentu, a tak jde vlastně o zpověď matky dcerou. Výše uvedený názor, že celý film působí jaksi neuspořádaně, je do jisté míry pravdivý. Od dokumentu totiž čekáte, že vás povede od bodu A až do bodu Z, období za období, rok za rokem atd. Tady se opravdu prolínají jednotlivá období života Ivy Janžurové s na první pohled neuspořádanými vstupy do současnosti, kdy se dostáváme s Ivou Janžurovou do zákulisí divadla, na divadelní zkoušku, na návštěvu v rodině nebo na návštěvu u starých spolužáků z Českých Budějovic. Mezi tím se objevují ukázky z filmů a scének, občas vyskočí nějaká starší fotografie, někdy vzpomíná Janžurová na své rodiče, jindy na životní lásky, potom na svůj vztah ke komunistické straně, v jednom místě na skandování při hokejovém zápase Československo – SSSR v roce 1968 a tak dále. Určitá nevyváženost v tom jistě je, ovšem pociťujeme ji vlastně jen tehdy, pokud opravdu jdeme Janžurku sledovat s očekáváním dokumentu.

Nemohu hovořit o tom, že bych byl Janžurkou vyloženě zklamán. Ostatně jako herečku ji velmi obdivuji, mám ji rád, znám většinu jejích rolí v televizi a filmu, viděl jsem ji i na divadle a několikrát jsem měl možnost se s ní osobně setkat. Všeobecně se o ní také ví, že je nesmírně upřímná, a že u ní platí rčení: „Co na srdci, to na jazyku“. Jen těžko tedy může někdo čekat v jejím životě nějakou kontroverzi, kterou by na sebe ještě neprozradila. Na druhou stranu jsou věci, které by člověk věděl rád. Vždy mne zajímaly rozličné historky z natáčení, vzpomínky na umělecké kolegy, humorné okamžiky ze zákulisí, jak o nich uměli prát Petr Hořec nebo Bezouška. Těch je v Janžurce jen velmi málo, a v tomto duchu si myslím, že Iva Janžurová ještě má co nabídnout nějakému jinému dokumentaristovi pro skutečný dokument o její filmové, televizní a divadelní kariéře. A na ten se budu těšit. Zatím ale – pokud máte rádi Ivu Janžurovou, tak při sledování Janžurky určitě nebudete zklamaní, protože i zde je skutečně skvělá. Jen nesmíte čekat dokument v tom smyslu slova, jak si ho většina z nás představuje.

Tomáš Hejna