CESTY K ŠOUBYZNYSU

V sedmdesátých a osmdesátých letech se vyrojily desítky nových hvězdiček i pozdějších hvězd popmusic. Tenkrát se tomu ještě neříkalo showbyznys, i když za tím ten byznys třeba jen skrytě byl. Už tenkrát by se tomu mohlo říkat „stínová pop ekonomika“.

Postupně se tu vykrystalizovaly hlavní skupiny kapel a zpěváků, říkalo se tomu „stáje“, kolem několika velkých hvězd a současně jakýchsi impresáriů či producentů.

Špičkou byl Ladislav Štaidl s Karlem Gottem. Pak tu byl JUDr. František Janeček a Kroky s Michalem Davidem, Karel Vágner s Hankou Zagorovou a duem Hložek-Kotvald. A začala se rozvíjet i „stáj“ Petra Hanniga kolem kapely Maximum. Svoji „stáj“ měl třeba i Karel Šíp s Jiřím Schelingrem než mu ho přetáhl „dal lano“ František Ringo Čech. A s těmito seskupeními se vezlo množství začínajících interpretů, někdy jen na kratší dobu. Řada se ale dostala třeba jen na čas na výsluní. I Když se se občas vzájemně zrovna nemuseli a konkurovali si, tak nakonec spolu vycházeli.

Jedním byl i bubeník Vítězslav Vávra (1953 – 2021).

Začínal i u Karla Šípa, ale zlomem v jeho kariéře bylo právě angažmá u Hanniga od roku 1974. Tenkrát s ním zpívala i Lenka Kořínková. Petr si všimnul, že Víťa umí i dobře zpívat a navíc, „že na něj holky letí“ a zkusil to s ním, složil mu i hity, které hned „letěly“ v radiu i na koncertech. Třeba „Citronová holka“, „Dívka z heřmánkové návsi“, celkem dvanáct. Natočilo se nejprodávanější album roku 1981. Jedna zajímavost: objevila se tam i písnička „Den za záclonou“ Jiřího Zmožka, tehdy zcela neznámého knihkupce a začínajícího skladatele z Havířova.

Vávra se stal idolem paní a dívek. Vyprodané sportovní haly, vyprodaná Lucerna a Zlatý slavík. Prahou letěla zpráva, že Slavíka vyhrál právě Vítězslav Vávra výrazně před Karlem Gottem. Ale tehdejší šéf zábavy Čs. televize Mladému světu sdělil, že pokud bv to vyhrál „ten Mánička Vávra“, že zruší přímý přenos. Tak to nakonec dopadlo tak, že Slavíkem byl znovu Gott, druhý byl David a Vávra byl bronzový. (Jen na okraj, tenkrát v televizi pořád platilo nařízení jedné náměstkyně, že na obrazovku nesmí účinkující s dlouhými vlasy! A že jich bylo.).

Popularita je samozřejmě nebezpečná (zaplať pánbůh, že už nevím jak dnes), takže občas měli Vávra a Hannig „zákaz“, třeba i po úspěšném účinkování na největším tehdejším festivalu Bratislavské lyře.

Vávra postupně z popmusic vyšuměl, v závěru byl známý spíše jako druhý manžel Věry Špinarové. U Ivo Pavlíka zpívala a pak byla manželkou Heidi Janků, opět nová hvězda.

V osmdesátých letech (minulého století, tedy 1980 a pak) jezdil Petr Hannig jako rozhlasový redaktor na nejrůznější amatérské festivaly, kde byla jakási líheň mladých talentů. Velmi známá byla tehdy „Mladá píseň Jihlava“: kterou prošla řada později známých zpěváků populární hudby: Petra Janů, Jitka Zelenková, Věra Martinová, Petr Kotvald, i Petr Sepéši a Iveta Bartošová. Osobností festivalu byl skladatel Jindřich Brabec, jehož nejznámější skladbou byla „Modlitba pro Martu“ s textem Petra Rady. Určitě tenkrát netušil, že se z ní stane téměř hymnická událost.

Adepti absolvovali krátké kurzy pohybové výchovy, pěvecké přípravy a další počátky profesionálního vystupování. V roce 1984 tam byl silný ročník, v jedné skupině byl Petr Sepéši a k Petrovi Hannigovi docházela za doprovodu rodičů nenápadná dívenka z Beskyd Iveta Bartošová. Dokonale připravená, zpívala čistě, jen se zajímavou ostravskou dikcí hlasu.

Lektoři festivalové přípravy a současně rozhlasáci se domluvili, že by se mohla vytvořit nová mladá dvojice, něco jako Yvetta Simonová a Milan Chladil. Redaktor Pavel Vaculík přizval ke spolupráci textaře Honzu Krůtu, tehdy redaktora Mladého světa a vznikly „Knoflíky lásky“. To byl superhit. Během půl roku se Iveta z neznáma dostala na čtrnácté místo ve Zlatém slavíku. Vznikla dvojice milovaná babičkami i rodiči, dokonce snad i jakýsi vzor pro mladé vrstevníky. Iveta pak pokračovala u Ládi Štaidla, Petr Sepéši bohužel zemřel.

K vyhledávání talentů vedou cesty nečekané. Autobusák kapely Petra Hanniga začal básnit o mladičké černovlasé zpěvačce, která prý přeřve celou kapelu „Měl by sis tu holku poslechnout! Je fakt dobrá. I když hrozně řve.“ A jednou jí dokonce přivedl do radia: Jsem dole v hale a přived sem ti tu zpěvačku, o které jsem ti povídal“. Po odmítavém dialogu, kdy slíbil nakonec flašku vizoura, sešel Hannig do haly a tam stála skromná, obyčejná kudrnatá holka. Velké černé oči s temným nalíčením okolo „Já jsem Hana Zaňáková“. A přinesla kazetu se svým zpíváním. Amatérský snímek.

„Nic nechtěla, jen abych si poslechnul“. Risknul jsem to, kovově zabarvený soprán za doprovodu klavíru z repertoáru Marcely Králové. A chytal jsem se do pasti. Byl to výrazný pěvecký talent. A to jí bylo právě devatenáct. Autobusák Láďa dosáhl svého, a Lucie na něj dokonce časem vzpomněla, že jí dovedl do rozhlasu.

Zkusili jí v kapele, kde tehdy byl hvězdou Standa Procházka mladší, líbila se. Pak jí Petr složil písničku na text mladého básníka Václava Honse „Neposlušné tenisky“. Samozřejmě to za ní od kritiky schytali, že je to podbízivé a primitivní. Ale kupodivu byl tu nový hit. Ale byla to pořád Zaňáková. Když s kolegou Finkem probírali možnosti, co s tím, napadlo je jméno Lucie a pak i podle cikánského rodu v Rokycanech příjmení Bílá. Takže se zrodila Lucie Bílá.

A z Rokycanského rodu se po létech zrodila i slavná romská zpěvačka Věra Bílá, o které si pak řada lidí myslela, že to je matka Lucie. Prostě, život tropí hlouposti a lidi si pořád něco vymýšlejí.

PhDr. Václav Soldát

Další zajímavosti, tentokrát o pěveckých festivalech, si nechám na příště.