Dramatická umělkyně nebo komediantka!?

Helena Růžičková, vědma zároveň moudrá i pošetilá

(13. 6. 1936 – 4. 1. 2004)

Nebudu nic tajit a řeknu hned zkraje, že svědčila mé ženě na naší svatbě, bývala jako kamarádka mého otce poměrně častým hostem v Kersku a jistě také, že mi dokázala správně poradit v životě i vůbec. Obvykle po jejím a tedy správně, dokonce mnohokrát. Což všechno předesílám pro pořádek a také proto, abyste pochopili, že vůči ní dodnes nemohu zůstat nestranný a už vůbec ne nad věcí tak, jak by se snad slušelo. Zejména tehdy, jestliže chci nyní připomenout ty chvíle, které mezi námi nebývaly vždycky jen vysloveně báječné. Helena totiž mívala pro doma a pro venek ne jednu jedinou, ale hned několik různých tváří.

Nelze popřít, že i kdyby nakrásně zapadly všechny ostatní stovky rolí, které během svého života vytvořila skvěle, vždycky tady zůstanou Hejtmanka a Heduš. Tou první excelovala v Revizorovi uprostřed plejády hereckých jedniček té doby. Dokonce na scéně Činoherního klubu a v časech, kdy to divadlo ještě mělo zvuk. Tou druhou zase v podobně sotva zapomenutelných příbězích rodiny Homolkových. A to nemluvím třeba o Škopková v Troškově trilogii Slunce, seno atd. Bývalo jí prostě všude plno, vcházela kamkoli obrovská a vehementní rozhodně nejen po těle, a přitom se chovala jako hvězda. To ale plným právem skutečné umělkyně, která rozumí dokonale jak svému úkolu, tak divákově mysli.

Už když upadla v oficiální nemilost, udělali jsme pro ni a pro syna Jiřího poměrně dost s Tomášem Spurným na jevišti Lucerny. Stejné to ostatně bývalo, když ji okolí ignorovalo po jejím omylu s kandidaturou za politicky mrtvé komunisty po Listopadu. Rozuměli jsme si doopravdy výborně a také já jsem jí mohl být v přibližně stejné době podobně vděčný.

Když jsme (zase s Tomášem a tehdy už také se Steve Lichtagem) točili její Fialky, předváděla v nich sebe samotnou, pohybovala se Paříží jako tam vyrostlá a starala se o svoji bandu turistů tak, že to snad ani nehrála. Přesto mi přišlo už tenkrát, že se s ní něco děje.  

Film Trhala fialky dynamitem zřejmě předběhl svou dobu. Prapůvodně sice propadl, zraje nicméně k lepšímu každým rokem, zejména v dnešní nanicovaté konkurenci. Kdykoli jej však znovu byť jen zahlédnu, nemohu nemyslet na podivnou skvadru očividných příživníků, jimž se začínala obklopovat nejpozději od tehdy. Nemyslím, že by to býval cíl i smysl Helenina života, ale první příznak něčeho nezdravého, to určitě ano. Na jedné straně jsme tedy měli vstřícnou, živou a permanentně chytrou Růžičkovou, avšak na straně druhé proti nám stála žena náhle málo srozumitelná a očividně tápající mezi zjevnými podivnostmi. Také jsem přestával být zván – posléze se ten omyl přece jen vysvětlil, ale už to nějak nebylo ono.

Snad se tak projevovala nemoc, která Helenu nakonec dostihla, anebo je možné v té proměně zase spatřovat neblahý vliv toho okolí, které si sama vybrala, kdo ví? Velká soudobá spisovatelka Marie Formáčková, která vypráví také o této éře Heleny Růžičkové, by tuhle potíž nejspíš vysvětlila mnohem lépe, ale dnes už to vlastně není důležité. Zejména proto, že takovým skutečně velkým, mezi které ostatně nikdy nepřestala patřit, přece jen není třeba rozumět vždycky a docela všechno.

Ani se o to nesnažím. Proč také? Stačí přece rozpomenout se na časy, v kterých ještě věštila z kávové sedliny výhradně pro zábavu. Také na až neskutečně rozchechtaný kotel Lucerny, na její zlidovělé hlášky, či na chvíle, kdy se smála a jeden ji nemusel podezírat, že v mysli utíká zároveň někam úplně jinam. Přece tady stále zůstává právě ten úctyhodný zástup krevnatých, rázných ženských, jejichž skutečnou citovou hloubku dokázala ztvárnit ve filmu, v televizi, i na všech scénách, na které ji kdy pustili!

Jestliže tedy tohle všechno uvážíte a přijmete za vlastní, budete si moci být právem jisti, že Helena Růžičková nikoli byla, ale pořád je jedna z velmi mála skutečných českých dramatických umělkyň. Také ovšem, že bývala natolik přirozeně lidská, že tím velkým člověkem s doširoka rozevřenou náručí provždy zůstane. Přitom ani zdaleka nejen pro mě.

                                                                                              Václav Junek

A dovolím si přidat ještě jednu podívanou