„Drápky“ zábavního umění – recenze knihy Petra Feldsteina

Už velmi dlouho jsem přemýšlel, jak by se dalo o tomto významném spisovateli napsat i na našem webu, když drtivá většina jeho produkce je věnována českému sportu a jeho velkým osobnostem. Ne snad, že by byl kvůli tomu špatným spisovatelem – právě naopak. Petr Feldstein patří mezi nejlepší české sportovní spisovatele a také sportovní novináře, moderátory, také scénáristy dokumentů a kdo ví, co všechno ještě – je to muž opravdu mnoha talentů a o jeho dovednostech svědčí několik desítek vydaných knih u spousty prestižních nakladatelství. Jak ale napsat o Petru Feldsteinovi recenzi na kulturní portál zaměřený na zábavní umění a jeho osobnosti? Přiznám se, že to pro mne byl dlouho těžko rozlousknutelný oříšek. Až když jsem s tímto autorem seděl u půllitru oroseného speciálu v jedné pražské literární kavárně, dostal jsem inspiraci. Vlastně mi pan Feldstein připomněl, že napsal také knihu Příběhy sportovců, které políbila múza. Nelenil jsem a ihned ji vytáhl z archivu Olympie, abych si ji připomněl. A tak prostřednictvím této knihy a kapitoly o sportovní kariéře Vlasty Buriana mohu nyní konečně i čtenářům webu Artesu přiblížit alespoň jednu Feldsteinovu knihu.

Vyšla už v roce 2022 v nakladatelství Universum, ale jak jsem se mohl přesvědčit, nyní si ji můžete za velmi příjemnou cenu obstarat i v Levných knihách. Nicméně i kdybyste si ji koupili na kamenné prodejně nebo na internetu za plnou cenu, nebudete litovat. Na 300 stránkách tu naleznete poutavě psané příběhy celkem deseti velkých uměleckých osobností, které se původně věnovaly především sportu, ale nakonec je umělecké múzy všeho druhu přivedly od sportu k uměleckým profesím. Bohužel jediným českým představitelem zábavního umění je zde právě již zmíněný Vlasta Burian. Už v minulosti jsme se několikrát zmínili o jeho zájmu o sport, zejména o fotbal, který hrával nejprve za žižkovskou Viktorku a později za Spartu, která ho dodnes vnímá jako jednu ze svých ikon. A oprávněně, jak nás přesvědčuje například Ivan Vápenka a také Petr Feldstein. Burian byl totiž prvotřídní brankář, a to ve stejné době, když už působil v kabaretech a také na divadle. Měl dokonce díky fotbalu obdobný problém, jako Hašler v Národním divadle kvůli kabaretním vystoupením. Pomalu přestával stíhat chytání ve fotbalové brance a hraní, protože se mu obě tyto činnosti v mnoha případech křížily ve stejných dnech. Musel si tak vybrat, a i přes nezměrnou lásku k fotbalu nakonec u něj zvítězil kabaret, divadlo a film – naštěstí pro naše zábavní umění. Mimochodem, jak už jsme jednou psali, výpověď za opožděné nástupy kvůli fotbalu dostal paradoxně právě od Hašlera!

Burianovi je věnována hned první kapitola Feldsteinovi knihy, kde mimo jiné o tom píše:

„Najednou hleděl vstříc balónu i noze, která se ho bude snažit co nejlépe vypálit, odhodlaně. Když se druhý účastník tohoto vypjatého duelu rozbíhal, aby ze své zbraně vystřelil, byl si Vlasta jistý, že míč chytí.

Rána to byla prudká a dobře umístěná. Dokonce se i kroutila. Nebyla zase tak moc prudká a ani ne tak dobře mířená. Vlastně se ani moc nekroutila. Točila se sice k tyči, ale Vlasta odhadl, že půjde právě tam. Na tu stranu, kam na ni po robinzonádě dosáhl pažemi. Pak ji velkými dlaněmi ještě ztlumil, přestože právě přízemní rány pro něj byly vždy nejméně příjemné. Raději chytal míče polovysoké nebo vysoké, mířící pod břevno.

Ještě se chtěl s míčem, který si přisunul k hrudi, chvíli mazlit, aby si tu slastnou fotbalovou chvíli vychutnal. Ostatní hráči mu to ale nedopřáli. Vrhli se na něho s rykem vítězících bojovníků na středověkých bitevních polích.

Na odměnu, kterou sparťanští funkcionáři svému brankáři slibovali, se jakci „pozapomnělo“. Zato Karel Hašler, první ředitel Kabaretu Rokoko, muž mnoha uměleckých profesí, především hudební skladatel a geniální písničkář, neměl slitování. Přitom právě on ocenil jako první Vlastův komediální talent a otevřel mu dveře i do takových kabaretů, jako byla Červená sedma, Bum, Ravoluční scéna, U Deutschů či Montmartre – tam vvšude kromě Rokoka Vlasta Burian ještě vystupoval.

Přesto tenkrát dostal od Karla Hašlera, svého objevitele, příznivce a dobrodince, okamžitou výpověď.“

Burian se dostal přirozeně i do tradiční knihy o historii tohoto klubu Železná Sparta Vítězslava Houšky a Zdeňka Pavlise. Podobně jako Ivan Vápenka i Houška hodnotil brankářské výkony Vlasty Buriana jako mimořádné, stejně jako jeho současníci a spoluhráči, ať už to bylo pro denní tisk nebo v jejich „pamětech“. Burian byl zkrátka muž mnoha talentů, a kdyby se tehdy rozhodl pro kariéru fotbalového brankáře, nejspíš bychom dnes o něm seznamovali čtenáře sportovních a nikoli kulturních a uměleckých zpráv.

Přes skutečnost, že se Burian rozhodl pro umění a nikoliv sport nemůžeme ani v pozdějších letech o Burianovi tvrdit, že by se mu aktivně nevěnoval. Samozřejmě vedení divadla, výstupy na veřejnosti a natáčení filmů měly pro něj v dalších letech vždy mnohem větší význam a hraní mu také zabíralo většinu jeho času, stejně jako vedení vlastního divadla a další aktivity. Jenomže i tak si našel Burian čas na trochu toho sportu. Občas se objevil na tribuně jako velmi vítaný návštěvník, občas si dokonce ještě zachytal, často ale hlavně bavil sparťanské hráče i diváky jak na hřišti a tribunách, tak i v zákulisí. Tedy až do roku 1931, kdy, jak popisuje Petr Feldstein, „byl Vlasta Burian v kavárně Savarin v ulici Na Příkopě oficiálně a slavnostně přijat za člena S. K. Slavia Praha.“ Přitom by Burian k úhlavnímu nepříteli nikdy nepřešel, kdyby ho Sparta neodmítla v jeho záměru vybudovat „Burianovu jedenáctku“ jako tým vysloužilých internacionálů.

Vedle toho se mimochodem velmi intenzivně věnoval i dalšímu sportu – tehdy mezi „vyšší třídou“ velmi oblíbenému tenisu. A podle pamětníků byl i v něm vcelku nadaným soupeřem, i když jen amatérským. Tématika Sportu se také pravidelně objevovala v některých Burianových filmech, i když pouze ve vedlejších úlohách. Ale co naplat – Vlasta Burian byl zkrátka muž mnoha talentů a chtěl stihnout co nejvíc z toho, co mu svět nabízel. „Hrál fotbal v nejlepších mužstvech, hraje tenis, jezdí s autem odvážně jako závodník, jezdí na koni a skáče přes překážky. Sport, tělesná námaha, otužilost a dravá chuť k životu spolupůsobí hybnou pákou při tvorbě Burianově na jevišti,“ připomíná Feldstein výrok Burianova přítele a kolegy Emila Artura Longena.

Poválečná éra sebrala Burianovi prakticky všechno, čím žil. Kvůli podezření z kolaborace nesměl hrát na divadle ani ve filmu a jen velmi pomalu a v malých dávkách se později vracel ke svým tolik oblíbeným divákům, ovšem již v mnohem méně slavných úlohách, z nichž lze objektivně jmenovat jen úlohu mluveného hlasu v Trnkově loutkovém filmu Dva mrazíci (1954 s Janem Werichem) a úlohu králova rádce v Zemanově pohádce Byl jednou jeden král…, opět po Werichově boku. A snad můžeme vzít na milost ještě jeho poslední komedii Muž v povětší, která ale byla už jen slabým odvarem jeho bývalé komediální slávy a k tomu i částečně tendenčním. Stejné to bylo i s jeho působením v divadle a také ve sportu. Burian měl zkrátka zmizet ze scény společnosti. Ale nešlo to. Lidé si ho stále pamatovali. Většina ze sedadel kin a divadel, mnoho z tribun fotbalových stadionů.

Ve Feldsteinově knize nalezneme i další představitele zábavního umění, ovšem bohužel jen ze zahraničí. A tak se jeho prostřednictvím v knize setkáváme s Tarzanem Johnny Weissmüllerem, původně plavcem, který pětkrát vyhrál na Olympijských hrách, krasobruslařkou Sonjou Henie, která se nakonec stala úspěšnou herečkou, Lina Venturou, bývalým zápasníkem, oblíbeným komediálním hercem z italských „spaghetti westernů“ Budem Spencerem a celou řadou dalších. Čtivé texty plné zajímavých příběhů a méně známých faktů jsou doplněny zajímavými fotografiemi.

Kniha Petra Feldsteina může jako příspěvek k zábavnímu umění působit zvláštně, protože se vlastně víc zabývá tématikou sportu. Nicméně ve světě už to tak je zařízené, že vše je provázáno se vším. A tak i zábavní umění je neodlučitelně provázáno nejen se sportem, ale i s mnoha dalšími obory. Kdybychom například „šáhli“ do přihrádky armády a vojenství, nalezli bychom u nás i v zahraničí řadu původních vojáků, kteří nakonec skončili jako autoři nebo nositelé zábavního umění. Jen namátkou si připomeňme ojedinělé téma české legionářské literatury, která se „vpila“ skrz řádky také na divadelní prkna a filmová plátna, třeba prostřednictvím Františka Langera nebo Rudolfa Medka. A z význačných herců jmenujme v tomto případě například Zdeňka Štěpánka, bývalého ruského legionáře. A to se vůbec nezmiňuji o bohaté historii spojené s AUSu. Není ale třeba chodit hned od kasáren, i ve vědeckých oborech bychom nalezli umělce. Připomeňme si třeba populárního filmového milovníka první republiky Antonína Novotného. Jako herce si ho dnes pamatují jen milovníci české černobílé klasiky, anebo ti, kteří si přečetli knihu Václava Junka Herec Antonín Novotný – první filmový milovník, který zmoudřel. Proč zmoudřel? Vrátil se k chemii. Mnohem známější je tak dnes díky světovému patentu na ochranné povrhy pro materiály, které se užívají třeba při cestách do vesmíru. A kdybychom se zaměřili na výtvarné umění? Kde jen začít – u Čecha, Gotta…?

Zábavní umění a jeho osobnosti mají zkrátka své drápky všude, a je to i jeden z důkazů, že jeho osobnosti hrály a hrají vždy v naší společnosti a kultuře významné úlohy. Můžeme jen doufat, že lidí, kteří zúročí své nadání nejen v hudbě, divadle nebo ve filmu, ale zároveň i v dalších profesích a oborech bude stále víc. Vždyť v tom můžeme koneckonců vidět důkaz a tolik potřebné potvrzení skutečnosti, že jsme stále ještě jako národ na výši, že jsme národ kulturní a inteligentní, že jsme nezdegenerovali…

Tomáš Hejna