Eduard Sedlář, režisér, který nemá oficiální fotku

(6. 8. 1942 – 23. 10.2001)

Když se dobře zamyslíte, uznáte sami, že umělec potřebuje k tomu, aby se prosadil a pak skutečně uspěl, kromě píle, nadání, talentu a určité osobní kultury ještě poměrně dost čehosi jiného jaksi navíc. Totiž nezbytné empatie, dovednosti rozpoznat pravou chvíli a zejména určitého vhodného sebezapření. Takové tvrzení se nemusí líbit, ale sedí. Platilo však zejména pro Eduarda, jemuž se v umělecké profesi, pro kterou jinak oplýval doslova vším nezbytným, ne vždycky dařilo.

Nevyrostl v Gottwaldově, ale ještě ve Zlíně a na tom odjakživa trval. Podobně jako Felix Slováček, jenž se narodil jen malý kousek odtamtud. Eda však pocházel navíc z místní vážené lékárnické rodiny a rudou barvu vysloveně nemusel. Když tedy tahle všechna negativa nové doby sečteme, můžeme se sice divit, že jako režisér uspěl v tehdejší Československé televizi a ještě k tomu začal točit zrovna v samotném počátku normalizace, leč bylo tomu tak.

Já jsem ho poznal tamtéž a také brzy. Začal jsem mu asistovat, a dokonce jsem po něm převzal po jistém jeho klopýtnutí práci v týmu Jána Roháče. Potkávali jsme se však pořád a rozhodně jsme si nebyli cizí. Proto vím také, že to, co jej nechali v redakci zábavy vytvořit, odváděl víc než dobře, a navíc se dovedl sžít opravdu záhy s tehdy nastupujícími technickými vymoženostmi – přinejmenším se stejným efektem jako kupříkladu Jan Bonaventura. 

Televizní programy, které natočil s Olympiky, Hanou Zagorovou a třeba s Evou Olmerovou i Karlem Gottem, sice byly stejně pozoruhodné jako určitě i všechny jeho ostatní práce, ale do jednoho měly zároveň svoji řekněme temnější stránku. Některé Edovy požadavky totiž nebývaly úměrné dobovým možnostem, nahoře se nikdy příliš nelíbil, ani způsob jeho tvorby nesedl zdaleka všem přímo zúčastněným. To všechno při své sociální inteligenci věděl a zřejmě proto býval přinejmenším zvláštní také jeho životní styl.

Žil poměrně dost divoce v podkroví jakéhosi kolektivního domu ve vyšehradském podhradí, vlastního kvalitního soukromí mnoho neměl a žádné ze dvou jeho manželství tak nějak nevyšlo. Zřejmě proto, když sčítal už tohle všechno, uchyloval se před těmi můrami věčného nepochopení do relativního bezpečí jedné z dnes už nestojících podskalských hospůdek. Vlastně ale zdaleka nejen tam, protože si s alkoholem rozuměli naopak velmi dobře. Ne že by jeho přirozený talent upadal, ani prameny jeho nápadů nikterak neslábly, to rozhodně ne. Jenom mi přišel, jak šla léta také jemu, pořád tak nějak otlučenější.

Po roce 1989 musel mít především Eda Sedlář dojem, že přišla jeho chvíle. Jenomže v témž čase jakoby se zároveň přihlásilo o svá práva všechno, co byl nucen ustát předtím a také jak žil ten život skrz naskrz důkladně. Můžete se sice snadno dočíst o uspokojivě dlouhé řadě zejména televizních programů, obvykle významných a také velmi dobrých, které ještě natočil, ale jinak to s ním bylo stále zřejměji právě tak, jak říkám. Také fotograf Vráťa Tachezy mně ostatně líčil, jak bědně docházel mezi ty, s kterými se cítil ještě pořád dobře, do jisté vinohradské nálevny. Já sám jsem mu sice dohodil natočení dokumentu v Karlových Varech, ale ani tahle drobnost už jaksi nebyla to pravé. Přinejmenším v těch lázních byl kyselý a nepříjemný, jak jsme ho neznali, protože zároveň zjevně celý bolavý, a to už definitivně. 

Jak a kdy Eda přišel o své bývalé útočiště po Vyšehradem, to přesně nevím. Ale slyšel jsem, že jej v tom brlohu, který nakonec získal náhradou někde v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad, našli teprve nějaký den potom, co umřel. Navíc ty obecně přístupné stránky, jež se jinak věnují s takovou pílí každé drobnosti a kdejakému zcela nedůležitému jménu, neuvádějí u Edova zase překvapivě dlouhého seznamu titulů, pod kterými je právem podepsaný jako režisér, naopak jedinou fotku. Ani agenturní, natož oficiální. Proto berte, prosím, těch pár snímků, které po něm schraňuji doma dlouhé roky, jako vskutku mimořádnou vzácnost.

To, že týž vážený zdroj nezná konkrétní místo odchodu Eduarda Sedláře, může nejspíš docela všechno předešlé už jen podepsat.

                                                                                              Václav Junek