ESTRÁDA NENÍ AUTOSTRÁDA

Opět jsem se měl na chvíli možnost ponořit do své záliby ve starých materiálech a archivech, a tak jsem se obloukem po více než půl roce vrátil ke studiu pro mne zatím neznámé části archivu novináře a scénáristy Václava W. Hlavy. I když jsem ho koupil již před víc než čtyřmi lety, vzhledem ke stavu, v jakém jsem ho dostal, mi mnoho dokumentů z této pozůstalosti zatím zůstalo skryto, protože jsem musel jednotlivé stránky roztřídit. Nejdřív podle druhu papíru, na jakém byly napsány. Zažloutlé tlusté papíry, jen o něco málo žlutější papíry, které bývaly kdysi bílé, béžově a modře zbarvené průklepáky a také archy nejrůznějších papírů s linkami. Některé byly popsány písmem psacího stroje, jiné jen ručním písmem nádherného rukopisu, někde čitelnějšího, jinde titěrného a špatně rozluštitelného, další archy byl dokonce popsány obojím. A tak bylo zábavné už luštění toho, která stránka patří ke kterému textu. S tím souvisí i spousta čtení, někdy dokonce přes průsvit, protože některé listy jsou plné prachu, špíny, další jsou zežloutlé tak, že text je téměř nečitelný, a tak dále. Někde stačí přečíst konec stránky a začátek další. Jinde je nutné přečíst obsah celý a snažit se hledat souvislosti, jména, data a tak dál. Takovéto skládání textů ze starého archivu je pro některé otravnou činností, pro mne je to ale koníček, a doufám, že se někdy ještě dostanu k tak bohatému materiálu, jako byl archiv právě Václava W. Hlavy. Mezi jinými zajímavými texty jsem zde našel i ten, který chci nyní předložit čtenářům. Jedná se o text psaný v ruce zeleným inkoustem na nekvalitním papíře, má pět čtvercových stránek ručně nařezaných a nazývá se zcela prozaicky – Estráda není autostráda.

Vážení a vážení,

dovolte, abych vám přál šťastnou a veselou estrádní!

Jak vidíte, že jsem docela slušný člověk, když vám přeji, neboť lidé jsou všude a všichni stejní a jsou hrozně rádi, když jim někdo něco přeje. Přej a bude ti přáno, praví již písmo, jenže ta druhá část písma bude ti přáno, se mi málokdy vyplní, neboť se mi ještě nestalo, abych přišel mezi své a oni mne poznali. Řekl jsem v úvodu, že jsem slušný člověk a proto jsem vám přál, a sám sobě bych si také přál, abych se také jednou dočkal toho, když jako slušný člověk přijdu mezi své, tedy mezi slušné lidi, a přeji jim, aby mě také oni přáli, nebo řekli alespoň – nápodobně.

Avšak tím není řečeno, když se dívám na vaše a nebarvené i přibarvené rtíky, a ony jsou němé a zaražené jako kapr před štědrým dnem, že bych si dovolil impertinentní poznámku, že jsem se zmýlil v adrese a nepřišel jsem mezi své.

Někteří z vás by také mohli právem říci pane, neodpovídáme cizím lidem na sebe slušnější pozdravy a některé roztomilé nebarvené nebo přibarvené rtíky by se na mne dokonce mohli ohrnout s poznámkou: „Pane, co mne oslovujete, koukejte zmizet, nebo zavolám SNB nebo maminku!“

Já však nevidím sice opětované přání na vašich rtech, ale čtu je ve vašich očích, neboť se vám dovoluji představit nejenom jako uvaděč programu čili konferenciér, ale také jako první atrakce našeho bohatého programu: jako čtenář myšlenek, který čte ve vašich očích také srdečné přání: Šťastnou a veselou estrádu.

Máme tedy společné přání a doufejme, že se nám vyplní nejenom naše přání, ale že se nám vyplní i dnešní náš večer tou chutnou, tolik žádanou nádivkou, jíž se říká mezi kuchaři estrádních programů dobrá nálada.

Jak jsem se vám již představil, jsem uvaděč, jehož povinností je uvést vás na správnou cestu, posadit vás na správné místo, a udělit vám správnou úlohu, jež vám byla přidělena v naší estrádě. Nemyslete si, že tady budete sedět se založenýma rukama v mylném domnění, že práce v estrádě přináleží jen těm, kteří ji dělají. To tedy ne. Takovou práci se založenýma rukama a dívat se jak to druzí dělají, pobízet je eventuelně k naplánovaným výkonům, to si můžete dělat ve svém povolání, když vám to tam trpí, nebo, když je taková práce se založenýma rukama vašim povoláním, ale tady u nás budete také muset přiložit ruku k našemu společnému dílu, jinak by se nám ta nádivka – dobrá nálada – srazila jako šlehaná smetana do níž někdo neodborně, omylem, nebo ze zlomyslnosti přileje zkysané mléko, nebo ocet.

Co je to vlastně estráda? Řekl jsem jako uvaděč, že vás uvádím na estrádu a řeknu vám to rovnou, že estráda není autostráda.

Tolik tedy zápis z archivu Václava W. Hlavy, novináře, scénáristy a spisovatele. Bohužel se mi nepodařilo zatím zjistit, k jaké z mnoha estrád v minulosti zábavního umění tento úvodní text patří – třeba se mi to podaří s pomocí čtenářů tohoto článku. Text samotný je poněkud bezduchý. Ostatně jde o úvodní slovo k zábavnému pořadu z doby, kterou už neznáme, a netušíme, v jaké souvislosti ji autor napsal a pronesl. Nicméně jedna důležitá souvislost zde je – Estráda není autostráda!

Můj kolega a přítel Václav Soldát vždycky vzpomíná na nejrůznější akce, se kterými se za svůj profesní život setkal, a u nichž často působil v zákulisí jako režisér, scénárista nebo jen jako zprostředkovatel. A většinou takové akce nazývá jako pestrády, protože přehlídka všech uměleckých stylů, žánrů, uměleckých vystoupení byla v takových případech tak rozsáhlá, že šlo o skutečně pestrou plejádu jmen a uměleckých čísel. Za sebe si dovolím jen jednu jedinou připomínku. Že dnes, po několika desítkách let od chvíle, kdy vnikla první takováto estráda, potažmo pestráda, jsme se od tohoto kdysi tak populárního žánru a veřejné prezentace zábavního umění v mnoha jeho směrech opět extrémně vzdálili. Mimochodem – svět nás v tomto ohledu opět jednou předběhl, a co jsme my zavrhli, to svět „objevil“. A tak se ptám – nebyly naše modely zábavních pořadů vlastně revoluční? Nestálo by za to se k nim vrátit? A hlásit se k nim? Možná by potom Česká televize nemusela kupovat zahraniční licence na zábavní pořady, ale mohla by je naopak prodávat. To však nám řekne jen historie, jejíž součástí je i zmíněný a uvedený text úvodního projevu k jedné z mnoha estrád, které v minulosti byly tak oblíbené.

Tomáš Hejna