ESTRÁDY I MALÁ DIVADLA

Divadla a jiné scénické události

Opereta a muzikály – hudebně písničkové „hry se zpěvy“ posléze zcela bez mluveného slova. Před válkou, a ještě mnoho let po ní, hlavně operety. S příchodem muzikálů, již někdy v 80. letech ústup ze slávy všelidové zábavy, drtivě vše převálcují muzikály, zejména zahraniční.

Pro starší generace nezapomenutelná „Země úsměvů“, ale třeba i „Perly paní Serafinky“, již téměř muzikál „Na tý louce zelený“ a mnoho klasických operetek.

Mezi muzikály z dílny mj. Karla Svobody (Drákula) a Michala Davida (Kleopatra, Tři mušketýři aj.) se najednou objevuje v produkci dr. Fr. Janečka Fantom opery. A ve světě se těší uznání i zatím nám nepříliš známý Hamlet i Yago Janka Ledeckého. A pak, že muzikál nemůže pojednat i dramatické klasické Shakespearovo téma. A co Lucie Bílá v Carmen?

Komediální scény, divadla Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Osvobozené divadlo V+W aj. čistě komediální scény nabízející jen zábavu, dramaturgie postavená na známých protagonistech zábavy.

Někdy jen čistý „humor pro humor“, musely si na sebe vydělávat. Ale zvláště u Osvobozených V+W to mnohdy byly hry, jak se o nich říkalo „pro lidi s maturitou“, často s výrazným sociálním podtextem, a hlavně s demokratickými myšlenkami v době ohrožení ČSR Hitlerovým Německem. Protože šlo o soukromá divadla a nevyhovovala komunistickým idejím, tak nejpozději v padesátých letech zanikla (týká se např. Divadla ABC vedeného Janem Werichem). Ale k jejich divadelnictví a odkazu čistého humoru se dodnes hlásí řada tvůrců zábavního umění.

Ale, byly komedie hrané v „kamenných divadlech“ jen čirá „sranda“ nebo zábavní umění? A co divadelní revue V+W?

Divadlo Semafor – rána z čistého nebe, nový typ divadla a chytrého humoru, civilní neherectví protagonistů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, chytré texty, moderní muzika, zpěváci.

Začátek byl již v Redutě, v Nedivadle Ivana Vyskočila, Textapellech Pavla Boška a najednou tu bylo něco, co nikdo neznal a nečekal. Člověk z půdy (to byl postupně Horníček, Kopecký, Filipovský), zpívající „křoví“ Matuška, Štědrý, Štekl a? pak Zuzany, Dobře placená procházka, Kytice atd., do dneška s civilní poetikou a suchým humorem Suchého a Šlitra, v současnosti Suchého a Molavcové, Jiřího Štědroně a dalších i velmi mladých.

Postupně v něm vznikly samostatné soubory Šimka a Grosmana (pak se Sobotou, Nárožným, Krampolem), Josefa Dvořáka, hudbu provozoval vedle Ferdinanda Havlíka i František Ringo Čech, Jiří Brabec, byla tu celá „stáj“ posléze nejlepších popových zpěváků a líheň talentů (Jitka Molavcová).

Dnes klasika nebo pro mladé nemoderní? Je dnes Semafor současné zábavní umění?

Malá divadla, divadla malých forem – desítky malých divadelních scén inspirovaných Semaforem.

Vznikala zejména kolem klubů (vysokoškolských, klubů mládeže) a každoročně se prezentovala na festivalu Šrámkův Písek. Existoval dokonce časopis „Repertoár malé scény“ jehož šéfredaktorem byl Pavel Bošek (Nedivadlo Ivana Vyskočila). Některá divadélka se posléze profesionalizovala a vyšla z nich řada dnes známých umělců (např. Kladivadlo v Ústí nad Labem – Josef Dvořák, Luděk Sobota, Ypsilonka Liberec – režisér Schmid, dnes Praha – Kaiser, Lábus, Eben aj.). Brněnská Husa na provázku a Bolek Polívka, improvizátor Jaroslav Dušek a Vizita atd. Dnes již podobná vlna malých divadel neexistuje, nebo o nich asi nevíme.

Zcela nezařaditelné a vymykající se jakýmkoliv škatulkám je Divadlo Járy Cimrmana, se svými semináři o díle genia Cimrmana a následnými hrami prezentovanými výhradně mužským ansámblem.

Estrády – zábavné „sestavy – slepence“ různých zábavních žánrů, vždy hudba a zpěv, něco tance, někdy artistika, humorné scénky, mluvené slovo atd. „co dům dal“.

Dlouhá léta stěžejní druh masové zábavy realizovatelný kdykoliv a kdekoliv, na jakémkoliv pracovišti – scéně (od divadla přes místní hospodu po sokolovnu). Téměř v každé se uplatňovali herci „kamenných divadel“ se „zábavnými historkami z natáčení a divadel“, zpěváci vesměs druhé kategorie, zavedení spíkři, kteří estrádu slovem a humorem propojovali. Časem se z nich staly i velkolepé akce třeba ve sportovních halách (Dva z jednoho města) a nalezly své uplatnění i v TV (Televarieté, Silvestrovské programy). Dnes estrády obnovují různé televize, typicky např. TV Šlágr.

Často se zcela samostatně uplatňovali špičkoví vyprávěči historek a baviči, např. Josef Kobr, „Smutný muž“ Válek, Petr Novotný, nejlepší určitě byl Vladimír Menšík, a v posledních dvou desetiletích Miroslav Donutil.

• Tento přehled zdaleka není dokonalý ani úplný. Také si tyto ambice v žádném případě neklade. Je to jen pokus představit alespoň základní škálu zábavního umění a zábavy jako takové.
• Co je a co není zábavní umění? Kde je hranice mezi srandou a uměním? Nemůže být uměním i „čistá sranda“?  Nejjednodušší odpověď je: jak kdy a jak co a jak s kým.
• Ale, můžeme se vůbec shodnout, můžeme s čistým vědomím a svědomím na něco či někoho ukázat: to je umění?!
• Je zábavou to, čemu se smějeme, nebo to, co nás baví a jakou zábavu očekáváme? Je zábavou: West Side Story, Fantom opery, Čapkova Válka s mloky, Smetanova Má vlast, Janáčkova Liška Bystrouška, filmová hudba Enriko Morriconeho, Hasičský ples v příslovečné Horní Dolní atp.?
• Nebo to bude vždy věc diskuze, většinového mínění, v určitých věkových a vzdělanostních skupinách to prostě bude odlišné?
• Dělali věhlasní a uznávaní tvůrci umění, vždy umění, anebo občas jen tak zábavu pro zábavu? Nesnižovalo to jejich uměleckou úroveň? Netvořili jen tak zábavu a časem se z ní stalo klasické umění?

To už nechám na vás !

PhDr. Václav Soldát