FENOMÉN KLUBY MLÁDEŽE 3 – Televizní klub mladých

Klubová prostředí a neformální atmosféra klubových pořadů se zalíbila i televizi. Hlavně během osmdesátých let se zejména v Klubu u Bílého koníčka na Staroměstském náměstí natáčelo množství zábavných pořadů ČsT, až po Silvestra Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Po nějakou dobu to byla i domovská scéna legendární Sešlosti Luďka Nekudy (později šéfredaktor redakce zábavy ČsT) a Jiřího Císlera (známý herec a režisér Semaforu).

Časem se objevil i samostatný televizní program „Televizní klub mladých“, který vydržel až do devadesátých let.

Začátky Televizního klubu mladých:

Někdy po roce 1970 jsem si povídal s tehdejším šéfredaktorem Mladého světa Dušanem Macháčkem (ten byl zanedlouho jmenován šéfredaktorem zpravodajství ČsT), že by mohla televize připravovat něco jako Klub Mladého světa. Ten nápad chvíli putoval, ale nakonec se televize myslím v roce 1972 rozhodla, že bude natáčet speciální pořad pro mladé a ten dostal název Televizní klub mladých. Vysílal se tenkrát jen jednou týdně v „mládežnickém“ úterý, byl předtáčený a sestřihaný. Dostala to na starost redakce pro děti a mládež, která ale zatím dělala jen Večerníčky a různé dětské pořady.

Měl jsem štěstí být jedním ze scénáristů prvního TKM. Vzpomínám, že tam zpíval Waldemar Matuška, byly tam minitaneční vedené Dušanem Konečným, známým tanečním mistrem ze Žofína, nějaké rozhovory s hosty jako je dnes talk show, to celé hodinu. Pak jich bylo ještě několik s dalšími ´hvězdnými zpěváky (Karel Zich, Michal David, Jaromír Majer aj.) a zajímavými hosty.

Jeden z dalších TKM jsem dělal o mladých adeptech cirkusů a varieté. Eva Pilarová si povídala na koberci s krotitelkou tygrů mladou a krásnou paní Berouskovou (manželkou legendárního mědvědáře) a kolem se batolil malý tygřík. Ten Evu najednou škrábl do ruky. Ale po ošetření hrdinně dotočila. Natáčelo se ve Vladislavce, kde po roce 90 sídlila TV Nova. 

Časem televize rozhodla, že TKM budou vysílat i ze Slovenska a přizvali si do Bratislavy jako scenáristu prvního slovenského TKM mě, když už mám nějaké zkušenosti. Více než polovina účinkujících museli být Slováci. Zvolil jsem téma reprezentanti, samozřejmě „mladá móda“ a manekýnky ze Slovenska, motocyklový Trophy team z tehdy slavné „Šestidenní“ v čele s kapitánem Jardou Břízou, kterou jsme léta vyhrávali, zástupci zahraničního obchodu, slavný horolezec Ivan Gálfy a hlavní hvězda Pavol Hammel. Natáčelo se v Mlýnské dolině, kde měla slovenská televize tehdy daleko modernější pracoviště než v Praze (Kavčí hory se teprve stavěly). Režíroval zasloužilý umělec ze slovenského Národního divadla, který si ale po prvním dni s amatéry nevěděl rady. Účinkující nebyli profesionální umělci a nechodili mu „na značky a do obrazu“ – natočil asi jen 15 minut za celou frekvenci. Tak jsem musel, k mé velké trémě, do režie sám a prosil kameramany, aby „chytali účinkující na place“ s tím, že si při střihu poradíme. Podařilo se a v Bratislavě jsem byl ještě několikrát, než to kompletně převzali sami.

V té době (sedmdesátá léta) se v ČsT „děly věci“. Vlivná soudružka náměstkyně Balážová třeba prosadila, že účinkující musí mít krátké vlasy (jenom Gott a Hudeček nemusí, protože „jim to sluší“, ale šlo spíše o to, že jezdili do zahraničí a vzbouřili se) a všechny dívky i v komparsu musí mít podprsenky. Rádi jsme jim sdělovali, že musíme kontrolovat, zda mají podprsenky, aby mohly do televize.

Pikantní bylo, když do Prahy přijeli tvůrci seriálu sovětské televize „Jak se kalila ocel“ (klasická kniha o sovětské revoluci) a všichni měli vlasy na ramena (tehdy se říkalo „máničky“). A to byli „zasloužilí umělci Ruska“. Do natáčení volal předseda nového SSM Varholík, že je musíme dát do natáčení, ale současně odporovali svými vlasy nařízení soudružky náměstkyně.  Jako scénárista jsem jim připravil vstupy, ale rozhodování jsem s radostí nechal na redaktorech. Nakonec sověty ukecali, že si nechali zasponkovat vlasy do ohonů a kamery je zabíraly jen zepředu. Všichni „měli radost“.

I z TKM jsem posléze jako nekádrový vypadl a jeho slavnou éru v osmdesátých letech, kdy již vysílal živě, uváděný populárním Honzou Valou, jsem jen se zájmem sledoval.

Klubová atmosféra je znát i ve slavné silvestrovské scénce Karla Šípa a Jardy Uhlíře:

PhDr. Václav Soldát