FENOMÉN PORTA – TROŠKA HISTORIE

A teď se to začalo promíchávat.

Přísné škatulkování se dnes už neužívá. Najednou tu je folk a country, prošla si obdobím, kdy se říkalo country and western, vniklo sem množství písničkářů s vlastní tvorbou a osobitou melodikou, jsou tu vlivy rock´n rollu, moderního jazzu, netradiční elektronické nástroje apod.

Vždyť do začátků zasáhl i Semafor a jeho již v šedesátých letech populární zpěváci. Michal Tučný vzpomíná, jak ho v patnácti zasáhla poetika i texty Jiřího Suchého. V Semaforu totiž zazněla „Klementajn“, „To všechno vodnes čas“ i westernová „Krajina posedlá tmou“. A všichni se divili, jak je „vousáč Matuška“ nejvíce country.

Hudební styl Country and Western k nám přišel z USA ovlivněn už evropskými interprety. Jednoduché melodie a rytmika a hlavně příběhy, o lásce, práci, životě na cestách, radosti. Trocha sentimentu, ale hlavně, „ta muzika šlapala“.

Z našich interpretů se v tomto žánru nejvíce proslavili Michal Tučný s Tučňáky, Fešáci, Tomáš Linka, Greenhorns, Věra Martinová, Pavel Bobek, Jiří Grossman, Country Beat Jiřího Brabce, František Nedvěd a mnoho, mnoho dalších.

A vedle těchto do jisté míry vyhraněných stylů se začalo během příštích let prosazovat množství skupin a interpretů, hlavně samostatných písničkářů s vlastní tvorbou. Třeba crazy skupiny jako bratislavské Lojzo (postavené na harmonice a houslích), Barel rock (opravdu hráli na plastové barely), Hradecká Lokálka, ale i uznávaní zpěváci např. Paleček a Janík, „zpívající právník“ Ivo Jahelka, Vladimír Merta, a samozřejmě Karel Kryl. Jejich skladby byla plné osobitého humoru, a tak mnozí pokračovali i na jiném festivalu, pro změnu humoru, „Olomoucký tvarůžek“, který pod patronací Mladé fronty trval až do roku 1990.

Vraťme se však k samotné Portě. Přelomový rok byl 1970. Vzpomíná opět Michal Jupp Konečný:

Nikdo z té naší party – byli jsme parta, žádný organizační výbor – na začátku, když Portu v roce 1971 v Ústí nad Labem zakázali (někde začala normalizace hodně brzo), si nemyslel, že Porta dojde až k protestnímu triumfu na Lochotíně. Dřina to byla. Některé věci překvapivě šly a jiné strašně nešly. Začínalo to hledáním místa, kde bychom mohli s festivalem zakotvit. Projezdili jsme celé jaro, až to nakonec šlo v Karviné. Ale za rok už to zase nešlo a my museli hledat dál. Tak to běželo deset let a my to nevzdali. Jen jsme byli každý rok zkušenější. Koncertní sály vystřídaly sportovní haly. Nakonec přišla ta Plzeň. Pro festival nevídané a neomezené možnosti. To už měla Porta razítko SSM (jinak to samozřejmě nešlo) a byla tak rozlehlá, že už ji nešlo zakázat. Ale šlo zakázat kapelám texty písní a taky některé umělce. Západočeský kraj byl „hrází socialismu“. Jinde to tenkrát vypadalo dost podobně. Písňovými texty i slovem se čím dál víc ozýval protest. Ten už byl slyšet v klubech i na koncertech, ale tady souznělo třicet tisíc hlasů dohromady.

V červenci 1989 byl závěrečný Lochotín takovou malou generálkou na události příští. No jen si vzpomeňte, co se zpívalo na Národní třídě: „Jednou budem dál…“.

Porty přes všechny peripetie získávaly na popularitě a otevíraly prostor pro vlastní tvorbu stovek amatérských skupin, autorů a interpretů.

Od prvního roku 1968 to byla už autorská soutěž. Vyhráli Kapitán Kid a Miky Ryvola. Příští rok byli hlavní hvězdou Hoboes a diváckým hitem byla Bedna vod whisky. Objevem byli Minnesengři a Bluegras Hoppers (později Fešáci). A v roce 1970 zářil Spirituál kvintet. To už byl opravdu řádný festival s kategoriemi, porotou i zahraničními hosty z Holandska. Byl to ale začátek tzv. normalizace, tedy dvacetiletého období tvrdé cenzury a „utužení bezbřehých poměrů“ i v hudební a populární sféře. Porta v Ústí skončila s požadavkem, že by zde měly účinkovat i sovětské soubory vojsk „dočasně umístěných na našem území“.

Do Plzně daleko, a tak Porta putovala po vlastech Českých. Zajímavé je, že se jí nejdříve ujala hornická města: Karviná, Sokolov, pak i Český Krumlov, Svitavy, Třebíč a další. Na pár let i Olomouc. Porta ale mohutněla, byla z ní už republiková soutěž autorská a interpretační, řada kategorií. Každoročně se bojovalo v okresních a krajských kolech o postup výše. Hlásily se stovky autorů, skupin, písničkářů. V Olomouci už přestávala stačit kapacita sportovní haly a začínaly i problémy s ubytováním diváků. Našla ale velkou podporu v tehdy snad nejpopulárnějším časopisu Mladý svět i v mládežnických redakcích rozhlasu. Zvláště ve vysílání Mikrofóra, které jediné vysílalo přímo jak se dnes říká „on line“ (jinak šly jen zprávy a sportovní přenosy, samozřejmě manifestace).

Ještě v roce 1970 byli mezi vítězi Kapitán Kid a Wabi Ryvola, v kategorii tradiční country zvítězili Holanďané “Smokey Mountain Rangers“, ve folku už samozřejmě Spirituál kvintet, a samozřejmě i Hoboes, ale i Scarabeus a další tehdy nové a dodnes známé skupiny.

Pak nastalo hledání. Portu převzal Socialistický svaz mládeže (SSM).

Připomeňme si dobu. Všechny skupiny, soubory atd. musely mít svého zřizovatele. To už ale bylo i v minulosti. Byly do třeba závodní odbory, hodně místní organizace tehdy fungujícího Československého svazu mládeže, často místní tzv. Osvětové besedy Národních výborů apod. V době tzv. normalizace se vše ale zpřísnilo. Každá skupina, kapela apod. musela mít patrona, zřizovatele. Všechny programy musely absolvovat tzv. povolovací řízení. K tomu byly komise u Kulturních středisek krajů. Tady se předkládaly texty písní a pro ty, kteří chtěli dostávat honorář byly tzv. kvalifikační zkoušky. Nejen z hudby a umění, ale i politiky. Naštěstí již počátkem sedmdesátých let začala vznikat síť Klubů mládeže a Vysokoškolských klubů (samozřejmě v rámci SSM), které zašťíťovaly uměleckou tvorbu, a tedy i tyto soubory. Socialistický svaz mládeže převzal i organizaci a pořadatelství Porty, až do roku 1990, kdy skončil.

Je jistě zajímavé a pro sociologické nazírání příštích let významné, že doba „normalizace“ znamenala postupně velký rozvoj právě písňové a hudební tvorby mimo tzv. hlavní proud populární hudby a zábavy.

Každý ročník Porty se objevovaly nové a nové tváře. Každoročně se ucházely o umístění na Portě desítky a někdy i stovky skupin, trampské, country, folk a mnohé nezařaditelné do žádného stylu. K tomu jednotliví interpreti a samozřejmě autoři muziky i písniček. Tedy „písničkáři“?

Jen letmo si můžeme připomenout sedmdesátá léta:

Portu si místní funkcionáři přehazují jako „horkou bramboru“, i když jí hned od roku 1971 pořádá oficiální Socialistický svaz mládeže (SSM) a měla by být tedy chráněná. Asi se obávají, pravda, že právem, účasti davů mládeže, která nebude poslouchat a vyznává svobodu, přírodu a radost ze života. A že se tam nebude zpívat jen to povolené a politicky vhodné.

Postupně se objevují noví písničkáři, vedle skupin tradiční trampské tvorby i další interpreti moderní country a posléze i folku. Sokolovští Plížáci, pražský Pacifik, autorská tvorba Wabi Ryvoly, Kapitána Kida i Tony Linharta.  Je tu nováček Wabi Daněk i skupina Kantoři (opravdu mladí kantoři a krásnou vlastní tvorbou a reminiscencemi folkloru).

Objevují se Brontosauři, autorskou Portu vyhrává Honza Nedvěd, Wabi Danněk zde představuje Rosu na kolejích, ze které se postupně stává další „porťácká hymna“. Zlatou Portu získávají Fešáci a Spirituál kvintet. Koncem desetiletí září se svými crazy písničkami Lokálka z Hradce Králové, objeví se i Skupina bratří Ebenů. Zlatou Portu dostává Wabi Daněk a Spirituál. Nelze je ani všechny vyjmenovat, znalci a nadšenci mě jistě doplní a napomenou, že jsem na některé důležité zapomněl.

Každoročně se do soutěže hlásí desítky jedinců i skupin, trampové, country, folk a někteří nezařaditelní. V krajských kolech to je vždy něco kolem dvou set adeptů – amatérů.

PhDr. Václav Soldát

Závěrečná část bude k mání 18. července t. r.