Herečka, autorka textů a věčně mladá dáma, kterou jsem vždycky obdivoval
Gabriela Osvaldová se narodila 25. července 1953
Třebaže vás příslušných detailů přirozeně ušetřím, rodinu Osvaldových jsem znal a dokonce hned ve dvou posledních generacích. Paní Osvaldová přináležela plným právem k pravým dámám nejen díky svému skutečnému původu a pan profesor Ivan Osvald, významný scénárista své doby, mě učil na FAMU, byť nikterak marnotratně dlouho. Oba přitom obývali v malostranské Prokopské ulici apartmá, z jehož přirozené elegance i zjevného půvabu jsem býval přímo nadšen zejména pro tamní daný celkový styl. Kromě toho se jim v něm narodily dvě dcery. Starší Barbora, zdejší dlouho uznávaná vysokoškolská pedagožka, a po ní Gabriela, o kterou jde nyní především.
Neříkám, že jsem si jí v určité době kdovíjak výrazně všímal. Na to jsem měl v místě až příliš jiné zájmy a k tomu mi připadala už z dálky čímsi z normy vybočující, i když zrovna takové označení v tomto případě kdovíjak lichotivé rozhodně nebylo. Přinejmenším tenkrát. Přesto musím přiznat, že ji nešlo přehlédnout právě už jako hodně mladou holku.
Šly další roky, hodně se proměnilo, ale protože Praha nebývala pro nás, kteří jsme spolu mluvili, nijak výrazně velká svým způsobem pořád, nemohli jsme se nepotkávat. Takže se mohu dodnes vysloveně chlubit, že jsem měl tu ranou adeptku dramatického umění možná první v televizním komparsu. Inu, i takové mimořádnosti se stávaly.
Pak se však Gábina přímo zaskvěla svým typem i druhem jí vlastního hereckého projevu v hned několika celovečerních, dodnes s povděkem reprízovaných filmech. Dokonce jako přinejmenším rovnocenná po boku řady také nad časem platných hvězd. Jen pro drobný příklad: bylo tomu tak ve Schmidtově výpravné trilogii z pravěku, v evergreenech Marečku, podejte mi pero Oldřicha Lipského, anebo v Adamcových Školou povinných, ale našlo by se takových stále hledaných kinematografických titulů jistě víc. Proč vlastně zanechala dramatické práce, alespoň v původním rozsahu, nejspíš leckde vyprávěla, ale já to nevím. Protože však přirozený talent nikdy jen tak neumlčíš, patrná náhrada se našla, a ještě k tomu docela brzy.
Stran jejího dalšího pohybu vesmírem zábavního umění se totiž velmi dobře rozpomínám na chvíli, kdy jsem poprvé zaslechl v jen tak puštěném rádiu tehdejší megahit Lucie Bílé Láska je Láska. Když jsem pak ale viděl v televizi navíc jeho tolik na tu dobu potrhlou hranou formu, náhlé vnuknutí, že by v té eskapádě mohla mít prsty právě Gabriela Osvaldová, dobrovolně přiznávám. Jenomže dál už o žádné hravé, napohled schválnosti rozhodně nešlo, protože se uplatnila vynikajícím způsobem především s dalšími dodnes jedinečnými písňovými texty. Stejně tak ovšem jako libretistka několika muzikálů a vůbec jako výrazná osobnost zejména devadesátých let i později.
Původní Prokopská ulice je jistě dávno ta tam, stejně jako celý tamní svět i jeho dávná éra. Co však působí naopak s určitostí dodnes, dokonce výrazně, jsou Gábininy přirozené vlohy i její tomu příslušející celkový inteligentní nadhled, včetně oné z mého pohledu poněkud ironizující autorské práce. Přitom, jak opět dovedu posoudit, může být úsměvné rovněž to, jakým způsobem spěje do podoby a snad i charakteru vlastní skvělé matky.
Někdy si voláme, dokonce jí občas napíšu. A bývá mi přitom báječně především proto, že si máme, zdá se, pořád co říci. Jsem tomu rád, doopravdy ano. Konec konců, kromě jiného mi zrovna tato výsada nyní dovoluje přát jí k jejím narozeninám, aby se jí vedlo, byla ráda na světě a měla nás stále čím překvapovat. Přinejmenším tak, jak báječně se jí to dařilo až dosud.
Václav Junek
