Historky Petra Hanniga

Petr Hannig (*1946) skladatel, hudebník, zpěvák, producent i politik vzpomíná

V minulých zastaveních jsem se věnoval více vzdálené minulosti zábavy. Teď se pokusím pohnout o něco blíže současnosti. Ne každý pamětník je ochoten se podělit se svými zážitky. Je totiž osvědčenou praxí, že „cokoliv zveřejníte, může být použito (zneužito) proti vám“.

Nedávno jsem se po létech potkal s Petrem Hannigem, který zejména v sedmdesátých letech sám působil jako manažer (to se ale nesmělo říkat) špičkových skupin a zpěváků, a osobně řadu z nich tzv. „objevil“!!! Nejen že skládal hodně šlágrů, teď hitů, ale hlavně v osmdesátých letech mnoho tehdejších hvězdi jako rozhlasový redaktor uváděl do populárního světa. Samozřejmě má na co vzpomínat, a dokonce se občas pustil i na tenký led některých kontroverzních událostí let, které si pamětníci pamatují. Mladší vesměs už ne, ale od toho tu jsou pamětníci, aby uváděli věci na správnou míru.

Takže si dovolím, jen tak „letem světem“ si s ním zavzpomínat:

Tehdy koncem sedmdesátých let patřili do jeho „stáje“ třeba Vítězslav Vávra, Zdena Lorencová, Rony Marton (Hastrmane, tatrmane…), Lenka Kořínková a podařilo se mu získat i vynikající šansoniérku Hanu Hegerovou. Petr byl kapelníkem své skupiny (běžný big beat), ale doplnil jí navíc o smyčcové kvarteto a klavír.

„Pane dirigente, požádejte hráče, aby hráli tišeji“.

To byl a myslím pořád je velký problém každé kapely a jejích zpěváků, nebo zpěváků a jejich doprovodné kapely?! Muzika přece musí míst svůj „sound“, tvrdí (určitě správně) muzikanti, ale zpěváci přece musí být dobře slyšet a vyčnívat nad zvukem kapely. Vždyť lidi chodí většinou na zpěváky, a ne na kapelu (dnes se to tak většinou nebere, soubory mají své „frontmany“). Každý sál má svoji akustiku, zvukaři nastavují celkový zvuk ve sluchátkách, v sále zní koncert jinak při zkoušce bez diváků a jinak s diváky, a teď si s tím má kapelník – šéf poradit.

„Pane dirigente, nařiďte panu Prokešovi a tomu druhému (čímž myslela Víťu Vávru a nemohla mu přijít na jméno) hrát co nejtišeji“. Kluci hrál tak tiše, že to už víc nešlo. Tvrdili, že to už tišeji nejde a že bychom program utáhli i bez Hegerové. Svrběli je ruce, že se nemohou do nástrojů pořádně opřít. Ale já věděl, že si už třeba s takovou vynikající umělkyní na podiu nezahraju.

Po nějaké banální legrácce od kapely paní Hana situaci vyřešila. Pozvala všechny včetně techniků na večeři po koncertě. „Děkuji vám za spolupráci. Dnešní vystoupení bylo u vás mým posledním“

Tečka, konec.

V letech, kdy jsem sám připravoval nejrůznější koncerty a programy jsem s tím téměř vždy míval potíže. Kapely vesměs přehlušovaly hvězdy, frontmany i hosty, uprostřed sálů sedávali občas „hluchouni“, kteří nastavovali zvuk na maximum a tvrdili, že to jinak nejde. Muzikanti, kteří řezali do strun a slyšeli se jen z odposlechů na scéně zase tvrdili, že to je málo a chtěli přidat.

Jediný, kdo si s tím dokázal poradit, byl Jaromír Mayer, který byl tehdy manželem Evy Pilarové a zpíval také s jejich skupinou Eminent. Dělali jsme ukázkové vystoupení souboru v pražském Divadle hudby (dnes Divadlo Radka Brzobohatého). Tehdy velká křesla, kapacita cca 80 míst, komorní prostředí, malé podium. Klasická rytmika s dechovou sekcí, saxofon, trubka, pozoun, obří bicí, a Eva Pilarová se svým výrazným hlasem. Základní nastavení zvuku jsme proti původnímu stáhli na třetinu. Jaromír samozřejmě pochopil a dbal na to, že hvězdou je Eva a ona musí čnít nad kapelou, kdykoliv a kdekoliv.

Jednou jel Petr na vystoupení do Gottwaldova (dnes opět Zlín) a vedle něj seděl v autobuse Laco Déczi slavný jazzman, trumpeťák, který pak dlouhá léta úspěšně hrál i v USA. Když přijeli do Gottwaldova, tak prý s uznáním pronesl: „Jaj, pekné město! Veru pekné město. To sa ten Gottwald musel nadriet´, keď ho staval!“

Ale prý by se proslavil i jako režisér. Jednou ukecal nádražáka u vechtrovského domku, aby mu půjčil uniformu. Když pak jel kolem pomalu do kopce ranní vlak, tak běhal s velkou sekyrou po zahradě, honil svého synka a křičel „Já ťa zabijem, já ťa zabijem…“: Odpoledne, když se lidi vraceli z práce, tak lopatou navršoval hlínu jakoby na hrob! Lidi se vyděsili a poslali na něj hlídku SNB. Laco jí vysvětlil “Tu natáčá Slovenská televízia film Gazdina roba“.

A ještě jedna tentokrát z rozhlasu. Tenkrát fungovala stanice Hvězda, která vysílala především populární hudbu. Nicméně její znělkou byly první takty známé oslavné skladby z II. světové války „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky…“, kterou běžně zpíval známý Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého (AUS, kam rukovali nejrůznější mladí umělci na povinnou roční vojnu). Tvořivý rozhlasový lid, kterému nic není svaté, jí změnil text na „Pojď na panáka…“. Takže stačilo zapískat znělku a šlo se dolů do protější cukrárny, která prozřetelně podávala i stylové „panáky“.

PhDr. Václav Soldát

Pokračování příště, mimo jiné věnované objevování hvězd.