Hudba je lék a PORTA je nejlepší apatyka

Každou první červencovou sobotu jsem si vyhradil pro Plzeň. Tam na snad největším přírodním amfiteátru v Lochotíně hlavně v posledních osmdesátých letech byla „Dvorana Porty“, vyvrcholení celorepublikové soutěže a vlastně určitého hnutí country a folkařů. Právě je „ta sobota“ a tak si dovolím krátkou vzpomínku.

Je krásný teplý podvečer první sobotu v červenci 1989. Sedím uprostřed kotle plzeňského výstaviště na Lochotíně, je tu odhadem něco přes třicet tisíc (sic!!!) diváků. Mladí, v maskáčích i neformálním letním oblečení všeho druhu. Zvláštní hluk a šum davu. Na podium, které z dálky vypadá až moc malé, přichází BRONTOSAURUS, folková skupina bratří Františka a Honzy Nedvědových. Otevírají DVORANU PORTY, vrchol v té době největšího hudebního festivalu folkové, trampské a country hudby. Jak jinak než tradiční trampskou hymnou „VLAJKA vzhůru letí“.

Všichni vstávají a po skončení zazní hromové „UMÍ!!!“. Tradiční konferenciér mnoha Port Mirek Kovářík zahajuje dvacátou druhou Dvoranu.  Mimochodem v průběhu koncertu, který trvá téměř pět hodin, recituje Mirek uprostřed davu verše „prokletého básníka“ Jiřího Ortena a všichni zbožně naslouchají. Opět hromové „UMÍ!!!“.

Jsou tu téměř všichni, kdo v oblasti folk a country něco znamenají. František a Honza Nedvědovi, Wabi Daněk, Robert Křesťan se skupinou Druhá tráva, Jaroslav Samson Lenk a jeho Hop Trop, Spirituál kvintet, Vojta Kiďák Tomáško, Ivo Jahelka, překvapivě poprvé Jiří Suchý a mnoho dalších. Samozřejmě i vítězové autorsko-interpretační soutěže.

Porty byly už dlouho jakýmsi ostrůvkem vyznávání volnosti a svobody. Patřila sem romantika, sny, přátelství, užívání života v přírodě. Tentokrát zde ale stejně jako v celé společnosti zaznívala i kritika společenských poměrů.

Brontosauři končili svůj blok písničkou „Za svou pravdou stát“

Samson Lenk vzpomínal, že v zákulisí poslouchal Ivo Jahelku, jak zpívá „Píšeme dějiny, té naší krajiny…jaká to story je, poví až historie:“. a rozmýšlel se, co si může dovolit. Dovolil si jak v písničce „Delegace“, tak ještě lépe v již zažité „Z mého života“.

Rád na tuto dobu vzpomíná dlouholetý hlavní dramaturg a „šedá eminence v pozadí“ Michal Jupp Konečný:

Fakt tam bylo třicet tisíc diváků. Sedm ročníků po sobě to bylo víc a víc. Plzeňský amfiteátr Lochotín byl největší koncertní areál v republice a byl magický. Jasně, že to nikdo přesně nespočítal. Kromě lavic a trávníků lidi seděli na schodech, na zábradlí, v korunách stromů. Porta byla čtyřdenní – ale vlastně celoroční – svátek hudby a setkávání lidí stejné krve. Lochotínem každý festivalový den vrcholil, ale předtím jsme hráli celý den na devíti dalších scénách. Výběr z výběru z asi pěti stovek soutěžních kapel, které se do Plzně chtěly probojovat. Taky hosté, všichni, co v žánru něco znamenali. Od Vládi Merty až třeba po Jiřího Suchého. Folk, country, trampská píseň. I když postupem času jsem se to jako dramaturg snažil žánrově rozšiřovat.

V této hudební sféře se vyprofilovalo hodně autorů, textařů i skladatelů, hlavně interpretů a hudebních skupin. Nelze vyjmenovat všechny, ale vybral jsem si tři, možná nejznámější, ale takové, kteří nejvíce ovlivnili vývoj této oblasti zábavy.

Jan (Honza) Nedvěd

Na první pohled nevýrazný, mírně plešatý mužský, strašně skromný a s nesmělým úsměvem. Jeho písničky a jejich podání mají neskutečnou poetiku, láskyplnost, pohladí po duši.

Jarek Nohavica

Ostravský „chachar“ s poněkud drsnějším slovníkem a „hospodskou“ harmonikou. Vypráví příběhy ze života. Jeho „Když mě vzali za vojáka…“ zpívaly a prožívaly snad statisíce kluků, kteří kdy byli na vojně. Ať se o něm vypráví cokoliv, přinesl osobitou poetiku a inteligentní kritiku minulých poměrů, paradoxně i v přebásnění ruských „prokletých básníků“ Vysockého a Okudžavy.

A nezapomenutelný Michal Tučný

Malý, mírně obtloustlý chlapík, vyučený prodavač s laskavým úsměvem. Od begbeatu přešel k country, s Greenhorny získal třikrát Portu a pak následovala slavná cesta s Fešáky a Tučňáky. Snad nejpopulárnější interpret, hodně jeho písniček se stále zpívá a zpívat bude u táboráků a všech možných sešlostí v partě.

Porty fungují dál. Po roce 1990 byl krátký útlum, v Plzni byl konec, vypadalo to, že tahle zábava nikoho nezajímá. Ale nadšenci hledali nová místa, pořadatele (ti minulí vesměs zanikli).  Folk a country se přesunula na místní podia a regionální festivaly ale stejně jsou, už ale nevím kde, vrcholné Dvorany.

Držím vám palce!!!

Vzpomínal Václav Soldát