HVĚZDNÁ STELLA ZÁZVORKOVÁ

Paní Stella – dáma jednou a pak už provždy

14. dubna 1922 – 18. května 2005

Informace o jejím dětství a raném mládí nehýří fakty zrovna marnotratně (natož aby oplývaly jinde snad obvyklými, řekněme choulostivějšími detaily). Dá se však směle předpokládat, že už prvotní životní etapy toho děvčete a mladé ženy musely být výrazně poznamenány především prostředím, v kterém vyrůstala. Ať to bylo jak si bylo, jak to mohlo být také jinak s otcem, zavedeným pražským architektem, s matkou, hledanou módní návrhářskou té doby, a vedle staršího bratra, který podědil otcovu profesi a dal se k filmu, že? A jestliže k tomu navíc připočtete, že vyrůstala a pak i dospívala na vrcholu nejlepších let první republiky, je zároveň jistě možné pochopit oněch hned několik evropských jazyků, které ovládala, i daný styl, jenž zdaleka nejen já nepamatujeme, že by kdy opustila. Domnívám se však, že zase tak úplně přímočaré to se Stellou Zázvorkovou přece jen nebylo.

Dochovaná fotografie ze svatby s Milošem Kopeckým nám představuje obě tyto už tenkrát osobnosti jako sice mladé a svým způsobem výrazné, přitom se zřetelem na vše pozdější až nečekaně štíhlé lidi. To manželství ovšem vydrželo slabý rok, a ještě citelněji musel Stellu, znovu Zázvorkovou, poznamenat tragický odchod její jediné dcery. Naštěstí už měla tou dobou svůj vlastní projev i styl, což ji spolehlivě postavilo na roveň poválečného Jana Wericha a také do zajištěného středu dámského souboru Městských divadel pražských.

Podruhé už se nikdy nevdala, a přesto nepocházela její časem přijatá korpulence z jakékoli nedbalosti, anebo snad rezignace na vše podobné předtím. Vůbec ne – její tělesnost k ní prostě tak nějak přirozeně patřila. Ne nadarmo se ostatně právě v tom smyslu postavila v jednom ze slavných Menšíkových Silvestrů pro změnu vedle podobně disponovaných Laďky Kozderkové a Heleny Růžičkové. Měla prostě ráda jídlo, i když zase zásadně jen to dobré a nejlépe po jejím. O opulentních a vždy něčím zajímavých pohoštěních, na která tak ráda zvala četné přátele do svého bytu ve Velvarské ulici, se konec konců také leccos proslýchalo.

Je pravda, že si paní Stella dokázala udržet odstup i určitou vážnost. Přesto hleděla s očividnou empatií jak na lidi kolem sebe, tak i na ten celý okolní svět. Zjevně úplně nejraději ale stála na jevišti a před kamerou, protože se s publikem navzájem milovali. Měla totiž vždycky co nabídnout, čím překvapit a stejně tak jí nikdy nedovolily síla její osobnosti a nekonečný umělecký talent sklouznout k čemukoli málo cennému, natožpak nedobrému. Celkový rozsah výčtu rolí, jichž se zhostila skvěle, tomu odpovídá, i když si dovolím vymezit to celkové bohatství několika konkrétními postavami, které potvrzují tohle tvrzení už nezvratně. Počínaje ruskou Vdovou, akceptující Werichovy námluvy ve Fričově pojetí Čechovova Medvěda, přes Císařovnu Marii Terezii v populárním sledu televizních inscenací, až po vůbec ne nenápadnou Andulu Šafářovou v seriálu Život na zámku. Ale prosím, jak kdo chce a komu se co líbí.

Sám pro sebe si ji dodnes připomínám ve dvou zásadních polohách. Jednak v úplně první jaksi an sich spatřené roli, které se s takovou vervou ujala v režijní prvotině Jana Bonaventury Král se baví (to se točilo v Žatci), jednak v rámci jistého napohled náhodného posezení v klubu Divadla ABC. Ta událost začala zprvu nenápadně, ale přešla celkem brzy v nepřekonatelně přátelské setkání s jejími nejbližšími hereckými kolegy a obdivuhodně rozsáhlým kruhem dalších přátel. Ti všichni se tam sešli u příležitosti narozenin paní Zázvorkové, ale ani tenkrát se zásadně nemluvilo o tom, kolikáté v pořadí to doopravdy jsou.

K tomu, co unese tato stránky je však nezbytné uvést rovněž to, že bývala ceněná také takříkajíc oficiálně. Zase počínaje příslušným, dnes už neužívaným čestným titulem, přes řadu jiných slavnostních ocenění, až po Cenu Thálie a hned dva České lvy za sebou.

Každý, kdo odešel, někomu něčím chybí, to jistě. Zda se však, že Stella Zázvorková, vždy jedinečná herečka a věčná dáma, tak nějak víc nám všem.

Václav Junek