Jak jsem potkal legendu

Podle mého kolegy a kamaráda Tomáše Magnuska jsem tak trochu „ujetý na legendy“. Naráží tím na skutečnost, že se velmi rád zabývám životy velkých osobností, významných legend všech možných profesí. Z těch sportovních jsem se tak mohl díky Olympii setkat se sportovním historikem Miloslavem Jenšíkem, s fotbalisty Martinem Frýdkem, Antonínem Panenkou, Karolko Dobiášem, se slavným atletem Imrichem Bugárem i Danou Zátopkovou, díky spolupráci na česko-slovenské encyklopedii režiséra Petera Kršáka s Jozefem Golonkou, ale třeba také s herečkou Božidarou Turzonovovou, Václavem Hudečkem a mnoha dalšími. Úplně nejraději se však věnuji hlavně osobnostem českého zábavního umění, což mne přivedlo ke spolupráci s Artesem, kde jsem se setkal při nejrůznějších příležitostech s celou plejádou těchto velkých skladatelů, textařů, scénáristů, režisérů, herců a zpěváků. S většinou se jen tak míjíme na „artesáckých akcích“, s některými, jako třeba Zdeňkem Bartákem, Jiřím Štědroněm nebo Jaroslavem Suchánkem, se už známe lépe, s dalšími, například Standou Hložkem, Stevem Lichtagem nebo momentálně Petrem Salavou a Martinem Dejdarem jsem měl a mám i tu jedinečnou možnost blízce spolupracovat. A potom je zde mnoho osobností, s nimiž jsem se bohužel setkal až příliš pozdě.

Před několika lety jsem na stránkách Artesu uvedl cyklus svých vzpomínek Jak jsem chodil pozdě právě o několika velkých osobnostech, které jsem potkal krátce před jejich smrtí. Včera se do těchto vzpomínek bohužel dostal také velký showman, skvělý herec, vynikající zpěvák a mnoha dalšími talenty oplývající Josef Laufer. Seznámil jsem se s ním prostřednictvím Uměleckého sdružení Artes a jeho tehdejšího předsedy Václava Junka, a to jako šéfredaktor Olympie. Laufer tehdy hledal nového nakladatele pro třetí pokračování jeho povídek, které nazval Pro srandu králíkům, a díky Artesu se dostal ke mně. Jméno na mne mělo okamžitý účinek, už za dva týdny jsme měli první setkání a já se měl možnost setkat tváří tvář legendě, kterou jsem do té doby znal jen z filmů, televizních repríz a gramofonových desek.

Hned poprvé jsem ho poznal jako velké showmana, milovníka všeho amerického, včetně životního stylu. K úvodnímu jednání mne tak pozval do restaurace James Dean Prague v Dlouhé ulici, podniku, který přenáší kousek americké kultury k nám. Červené koženkové sedačky, americké filmové plakáty a reklamy na CocaColu, ale hlavně dlouhý dřevěný bar s masivním kávovarem. Velmi brzy mi došlo, že Laufer tu rozhodně nebyl nahodilým zákazníkem. Vlastně to bylo logické, měl to půl cesty mezi domovem a Broadwayí. Obsluha ho dobře znala a ihned mu přinesla poloplnou konev s kávou. Byla to výjimka jen pro něj, protože normálně chodila servírka od stolu ke stolu a sama dolévala. Tu půlko konve kávy mimochodem Josef Laufer během našeho setkání opravdu téměř celou vypil! Ostatně když jsem později zjistil plný rozsah jeho aktivit, nedivil jsem se.

Setkávali jsme se před vydáním celkem pravidelně, třeba právě vedle Broadwaye nebo i v jejím předsálí, protože program Josefa Laufera byl nacpaný po okraj, a tak jsme na sebe mívali jen pár minut. O to víc jsem si s ním užil pozdější křest, kde jsme spolu měli také čas vykouřit nezbytný doutníček. Mimochodem byl to jeden z mála autorů, se kterými jsme nikdy neměl jedinou kapku alkoholu. Netuším jak s přáteli nebo po představení, ale při práci si na pití nepotrpěl. Stihl jsem vypozorovat i to, že byl velmi zatížen svojí rodinou, nikdy nevynechal nějakou drobnou zmínku o své nemocné manželce, kterou jsem poznal o pár týdnů později při předávání autorských výtisků jako velmi milou dámu.

Jednou jsem neodolal a musel se ho zeptat, jestli je pravda, že je příbuzný se slavným moderátorem stejného jména, což o něm jako pověst kolovalo mezi spoustou lidí a dostalo se až ke mně. Nebyla to pravda, ale přesto mi Josef Laufer potvrdil, že se slavným moderátorem něco společného má. Jeden čas bydleli oba ve školské ulici a pošťačka si je pletla, takže se někdy stávalo, že dopisy pro jednoho šly do schránky druhého. A je samozřejmé, že na obou stranách byly dopisy otevřené, protože jméno na obálce přece bylo „správné“. Tak se oba dva Josefové Lauferové občas potkávali napůl cesty a měnili si obálky s korespondencí. 

Velmi rád vzpomínal na své umělecké kolegy, hlavně na Karla Gotta. Však jsme si také několikrát při setkání pouštěli záznam z jejich společného rock and roolového mixu z pořadu Abeceda z roku 1987. A moc jsme spolu mluvili o jeho současných vystoupeních, o práci všeobecně. Jen to vždycky bylo těch pár minut času, co jsme na sebe měli, nikdy ne dost dlouho, abych se dozvěděl všechno, co bych chtěl.

Jedno z našich posledních setkání bylo na začátku března 2020. Vzpomínám si na to dobře, bylo to pár dní před prvními velkými opatřením při pandemii covidu-19, seděli jsme spolu v kavárně u pasáže Broadway a mimo jiné jsme hovořili o tom, že bychom tak za rok mohli zkusit vydat souborné vydání všech tří jeho povídkových knih v jednom svazku. Tenkrát jsme se dohodli, že od vydání Pro srandu králíkům je to ještě brzy, ale tak za rok, možná za dva… Tenkrát jsem mu i poprvé položil otázku, jestli by nechtěl napsat knihu svých „pamětí“ nebo „vzpomínek“. Odmítl s tím, že nikdy neměl rád, když se dělají pomníky živým lidem. Sám se tehdy cítil, alespoň na mne tak působil, moc dobře, při síle, a jen měl obavy, aby pandemie nenarušila jeho práci. Zrovna totiž dopsal nový muzikál pro Broadway. Tím jsme také naše poslední setkání zakončili – já se s ním dohodl na rozhovoru o novém muzikálu pro Artes, a on mi ho přislíbil, a ještě dodal něco v duchu: „Až to bude mít premiéru, máte u mě lístek do první řady.“ S těmito vyhlídkami na další spolupráci jsme se spolu rozloučili a šli každý za svým.

O několik dnů později se začaly omezovat kontakty mezi lidmi na veřejnosti, omezovala se účast na divadelních představeních, v kinech – však si to všichni dobře pamatujeme. V návaznosti na poslední setkání jsem si říkal: „Jestlipak Laufer ten muzikál stihne vůbec nacvičit?“ Zpráva o jeho vážném stavu přišla chvíli poté. Často jsme si na něj doma i s kolegy v Artesu vzpomněli a doufali, že se probere, a že s ním ještě něco stihneme podniknout.

Nyní se chci touto krátkou vzpomínkou rozloučit s tímto velkým showmanem a umělcem v mnoha kategoriích. Jsem životu vděčný, že jsem ho poznal osobně, a jen lituji, že jsme se nestačili poznat tak moc, jak bych si přál. Zažil jsem ho jako skromného člověka, který si na nic nehrál, přestože jako obrovský showman hrál celým svým tělem a svými živými gesty i výrazem v obličeji vlastně neustále. A zažil jsem ho i jako skvělého vypravěče. Je mi líto, že společné plány na souborné vydání jeho povídek už nikdy nestihneme uskutečnit, i že se nikomu nepodařilo přesvědčit ho k napsání jeho pamětí a vzpomínek, které by jistě byly neobyčejně zajímavé. A protože jsem v posledních letech v Artesu měl na starost také projekt Legend zábavního umění, posílám mu nyní do nebe jeho čestné členství mezi nejvýznamnějšími osobnostmi českého zábavního umění s dodatkem, že pro nás všechny, kteří máme rádi kvalitní českou zábavu, bude žít alespoň jeho odkaz neustále.

Tomáš Hejna