Jaroslav Suchánek – 88 let

Jsou narozeniny, na které se nemá zapomínat

Jaroslav Suchánek, 19. června 1938

… ale nejen to: jsou také osobnosti, díky nimž chápu mnohem zřetelněji zjevnou pravdivost lidového ponaučení o škodlivosti vnímání jednotlivých stromů na úkor celého lesa. Což mi dochází zejména v případě Jaroslava Suchánka, protože několik našich vzájemných neporozumění neznamená vlastně vůbec nic proti všemu, co jsme rovněž společně zažili tolikrát dříve. Jenomže ono toho s ním bývalo dobrého ještě mnohem víc.

Přiznám se bez mučení, že nejsem žádným velkým sportovním fandou a také, že nevysedávám u televize ani při opravdu významných fotbalech či hokejích. Tak to je a už s tím asi nic neudělám. Ale i když také skutečnou kvalitu jeho reportů z tohoto oboru sotva kdy správně docením, vím naopak velmi dobře, že ve své době patřil k té elitní menšině jeho kolegů, z nichž si nemohl dělat lid obecný vůbec žádnou legraci. Jednoduše proto, že neklouzal k nechtěně komickým klišé, bylo mu velmi dobře rozumět a jeho reporty bývaly natolik výstižné a přesné, že jste je mohli brát jako danou skálu. Počínal si doma i v zahraničí jako dokonalý profík, rozuměli jste mu a mohli jste věřit každému jeho slovu, což nebývalo zejména v oněch časech právě běžné. Přece jen blíž jsem ale poznal to, co umí, a také jak to dokáže podat, až při zcela jiných příležitostech.

Absolvovali jsme například, tuším, hned několik ročníků programových odpolední na Výstavišti v Plzni. Tehdejší EX, to bývala velká letní šance pro řadu hvězd i špičkových souborů lehčího žánru a už třeba dopravní komplikace i další závazky jich všech s sebou přinášely značné složitosti. Také tohle Jaroslav zvládal s jemu vlastním nadhledem, zase naprosto spolehlivě a tedy tak, že se tamní představení bez jeho chytrého uvádění dlouho neobešla.

Stejně, respektive stejně dobře se s ním však pracovalo také leckde v Praze, například při natáčení některých vůbec ne sportovních programů – o přeplněné Lucerně, která bývala vždycky zřejmou zkouškou pro každého, kdo měl se měl odvahu před tu riskantní propast postavit, už vůbec nemluvím. Pro tohle všechno tedy býval plným právem nejen žádaný, ale dokonce doopravdy oblíbený. Věděl ovšem zároveň stále co dělá, kam patří i co ctít v první řadě, a zřejmě to byl hlavní důvod, pro který zůstávaly jeho hlavním vítězným bojištěm Kavčí hory s tamní sportovní redakcí. Takže se dá docela dobře věřit i milé nadsázce, že dokázal komentovat se standardní bravurou třeba kulečník, anebo šachové simultánky.

Později jej poměrně dost poznamenalo několik za sebou jdoucích zbytečností, na druhé straně se ale zřejmě o to víc věnoval ARTESU. Zdaleka nejen já se totiž všichni velmi dobře pamatujeme na hodně z toho, co udělal pro naše umělecké sdružení.

Teď bude Jaroslavu Suchánkovi osmaosmdesát let, to málo nedobrého z dřívějška, jak doufám, necháváme stranou a také proto, že může vzpomínat naopak na daleko víc lepšího, pevně věřím, že si dokáže užít i tahle narozeniny. Proto mu k nim přeji kromě obligátního zdraví a štěstí, aby si i nadále udržel právě ten bystrý nadhled i očistnou ironii, pro které jej mám tolik rád.

On o tom sice jistě neví, ale snad si mohu tuhle důvěrnost dovolit alespoň při této výjimečné příležitosti. Což činím.           

                                                                                                                                                                                                                                                     Václav Junek