Ještě ke Spitfirům nad Prahou
David Černý a proměny jeho provokací i kontroverzí
Nebyl jsem zdaleka sám, kdo se kdysi potkával ve vyústění Melantrichovy ulice s chodícím trabantem s rozpaky, to přinejmenším. Podobně jsem váhal nad zrůžověním do té doby nezpochybnitelného ruského tanku na dnešním náměstí Kinských, nad freudovským Zavěšeným mužem, i nad gigantickými miminky, batolícími se nahoru i dolů po hmotě žižkovského vysílače. Postavy, jen tak čůrající na geografickou siluetu Čech a Moravy na Malé Straně mně připadaly odporné a Chcíplého koně v kopuli pražské Lucerny jsem přímo nenáviděl (i když to poslední se dá mým až obsedantně osobním kontaktem s těmito místy vcelku dobře vysvětlit). Bylo toho však ještě víc, co se tak sporně nabízelo z ateliéru jakéhosi Davida Černého – přirozeně, že jsem tohoto umělce nové doby neznal, nevěděl jsem kam jej zařadit, ani jsem po tom vlastně netoužil. Obzvlášť pokud mi jen o něco později dodaly ještě jeho bruselská Entropa a třeba z vlastního pohledu spíš trapný londýnský dabldekr na obřích tlapách. Jenomže šel čas, hodně kolem se měnilo a také já jsem si musel alespoň začít zvykat na řadu jiných a jiných veřejných vylomenin zcela jiného druhu i původu.
Přestože mám až rigidní vztah k původní historické podobě pražského plenéru, postupná totální přestavba území kolem křížení Spálené ulice s Národní třídou se mi vcelku zamlouvá. Stejně pozitivně vnímám srovnatelnou proměnu gigantického území, rozloženého mezi Andělem a Smíchovským nádražím skoro až ke Zlíchovu. To ovšem obzvlášť včetně radikálního přebudování bývalého tamního lihovaru na Musoleum, další aktivitu již zde zmíněného autora. Čímž jsme ale konečně tam, kam směřuji vlastně už od první řádky.
Naznačená osobní názorová proměna se totiž projevuje nejen srozuměným přijetím likvidace původních světů mého dětství, ale dokonce až tím, že ono Musoleum vítám a kinetickou stříbřitou obří hlavu Franze Kafky v daném, tak zásadně revitalizovaném novoměstském prostoru, přímo obdivuji. Když jsem si však k tomu navíc udělal čas a vyslechl jsem si kolem poloviny června jisté poměrně rozsáhlé interview na televizní Jedničce, musel jsem přiznat, že na tom Černém přece jen něco bude. Zejména pokud jsem musel při téže příležitosti beze všeho souznít jak s jeho zřetelně formulovanými názory na současný pád Akademie výtvarného umění, tak s odmítáním laciné pokleslosti soudobého českého kumštu vůbec. Znovu mě to poučilo: jeden by totiž opravdu neměl zatracovat artistní počiny druhých šmahem a vzápětí po tom, co je poprvé zahlédne.
Se silně kontroverzním Davidem Černým bych na příslovečné kafe zřejmě nešel a on se mnou určitě ne. Není snadno srozumitelný, ani kdovíjak didaktický, ale hledíme-li na jeho tvorbu opakovaně a bez zbytečných emocí, rozhodně něco sděluje, přitom obvykle poměrně dost závažného. Jako například těmi dvěma stíhačkami, které se drží v autentické velikosti rozepjatými motýlími křídly na strmé fasádě bývalého Máje. A to jsem je viděl jen ve dne!
Také tenhle hmyz byl zprvu odmítán snad všemi, kteří dovedou mluvit, anebo svedou další kyselost na facebooku. Počínali si však při tom hanění zpravidla až tak drsně, že mě to zaujalo a zašel jsem do těch míst podívat. Je to v zásadě další Černého provokace, to jistě. Jenomže si dovedu kromě těch mimořádných motýlů stěží vybavit jakékoli jiné svébytnější a zároveň působivější připomenutí našich dávných, skutečně bojujících pilotů, než právě je.
Pokud snad někdo k předešlému namítne, že téma, které jsem se snažil probrat, s hlavním zaměřením našeho uměleckého sdružení nesouvisí, nemá pravdu: ačkoli dělíme umění tak rádi na dobré a špatné, bývá tento náhled často až ošidně subjektivní. Proto se zbavme zejména protentokrát předpojatostí a pohlížejme se stejným vstřícným porozuměním jak na Černého skulptury, tak i na realizace umění našeho, tedy zábavního.
Václav Junek
