Kinoautomat – naprostý zázrak, který se neopakoval
V Montralu, kde ta událost vyhrála v roce 1967 na celé čáře a navíc s takovým úspěchem, že o tom dodnes kolují legendy, jsem přirozeně nebyl. Přesto patřila svým způsobem k ostatním mimořádnostem, o kterých jsem tenkrát naprosto netušil, že také k nim budu jednou přináležet. Anebo v tomto případě spíš záhy, protože jsem se poznal s tvůrci Kinoautomatu a zejména některými jeho protagonisty dokonce pořád ještě v onom mimořádném desetiletí.
Skutečně tomu tak bylo – nejenže jsem se v televizních redakcích potkával tou dobou například s Jánem Roháčem, Rudúzem Činčerou, Vladimírem Svitáčkem i Miroslavem Horníčkem, ale hlavně jsem míval to štěstí bývat u toho, když se jejich rozhovory stočily alespoň tu a tam k tehdy relativně nedávné Kanadě. A že bývalo o čem mluvit, protože takto sdělované zážitky z natáčení i ty pozdější, už autentické, přímo z místa, rozhodně stály za pozornost. Společné dílo jich všech i několika ostatních totiž přestavovalo nejen výrazný realizační přelom světového významu, ale také přitáhlo tomu odpovídající počet příslušně nadšených diváků. Pro ty, kteří dnes nemusí tak docela přesně vědět o čem je řeč, doplním, že šlo o vysloveně šokující způsob vyprávění audiovizuálního příběhu pana Nováka, jenž se dostane do dramatické životní situace a je nucen řešit ji zprostředkovanou většinovou vůlí přítomných diváků. K tomu navíc s užitím tehdy zbrusu nových realizačních možností i optických kouzel. Což se všechno dohromady nejen obecně líbilo ale zároveň tvořilo přední z top momentů už tak vynikající československé expozice na tehdejším kanadském EXPU. Zdálo se tedy přirozené, že o tyto zážitky nelze ochudit ani tuzemská hlediště. Jenomže také zde platilo zároveň ono varovné, že co se zdá, je sen a žádná pravda, ještě mnohem drsněji, než kdokoli rozumný čekal.
.O všemožné technické problémy, které vyvstávaly při již konkrétní přípravě nezbytných technických zařízení v Praze, tak docela nešlo – ty vyřešil mág Činčera, v čele jeho erudici odpovídajícího týmu se stejnou bravurou jako kdykoli předtím a dokonce také později. Ani o čelného protagonistu té události, pana Horníčka, nikoli, protože ten měl svoji stěžejní roli bezpečně zažitou, a ještě k tomu se tentokrát nemusel vázat žádnou původní tvrdě naučenou angličtinou. Pro tohle i pro všeobecné nadšení, s jakým česká varianta Kinoautomatu v prostorách kina Světozor vznikala, tedy byla zřetelným zázrakem tuzemská jarní premiéra i patrně všechny jeho další navštěvované reprízy. Čemuž přirozeně odpovídal také mediální i všeobecný širší ohlas, jenomže se psal rok 1971 a zrovna ty čtyři roky, které uběhly od montrealského uvedení, dopadaly najednou na všechny zúčastněné mnohem tíživěji, než mohl do té doby kdo pomyslet.
Nejdřív se ozvali městští komunisté a vzápětí poté celý jejich ústřední výbor. Zejména v upřímném zděšení, jak je vůbec možné, že by mohlo občanské hlediště rozhodovat o jakémkoli osudu filmového pana Nováka svobodně a jen tak v biografu. Něco takového bylo totiž už tak krátce po Srpnu zcela nemyslitelné a proto nastaly osvědčené potíže. Nejdřív nenápadně, zase v novinách, ale brzy se rozčilovali nad tou zvůli už i spolehliví pracující a to platilo. Takže Kinoautomat odešel do říše bájí ještě v roce 1972. To je jedno jestli do toho Světozoru najednou zatékalo, anebo se pokazilo něco úplně jiného, bylo to neodvolatelné.
Žádná vyslovená šikana, vězení, či dokonce Sibiř z té obstrukce sice nevzešly a Činčera, Roháč se Svitáčkem, i Miroslav Horníček směli pracovat na jiných projektech, ale takto vzniklou další kulturní škodu nahradit nešlo, dokonce ani po roce 1989 a s novou posádkou i obsazením. Názory na hned několik pokusů na tyto revitalizace se navzájem různí, řekl bych však, že byl onen původní absolutní zázrak tou dobou překonán nejen moderními vymoženostmi, ale také posunem v oblasti požadavků, vkusu i estetiky nového publika.
. Václav Junek
