„Kristova léta“ Tomáše Hejny

Známe se necelých deset let. Proti mně byl a pořád je výrazně mladík. Nějak jsme si ale padli do noty, začali postupně spolupracovat, a dokonce i něco málo psát. Proto si tykáme.

Právě dospěl do „Kristových let“, tedy nejproduktivnější doby života. Je to gejzír nápadů, nečekaných literárních a historických úvah, neuvěřitelně pracovitý člověk. Putuje po „vlastech Českých“ a o známých i neznámých krajových zajímavostech už napsal a vydal více než třicet knih. Vedle toho píše historické studie o slavných uměleckých osobnostech, redaktoruje ve spolupráci s Uměleckým sdružením ARTES  internetový časopis Forbína i jeho webové stránky www.zabava-artes.cz.

Dokonce se na Slovensku podílí na vydávání největší současné česko-slovenské encyklopedie. Je šéfredaktorem nakladatelství a vydavatelství Olympia, v místě bydliště rediguje jejich zpravodaj a pořádá kulturní akce pro děti a seniory. Pořád má co dělat.

Sedíme v malém bistru ve Vraném nad Vltavou, kde to máme k sobě tak na půl cesty, povídáme o společných plánech (už zase něco vymyslel i na příští rok) a při této příležitosti vznikl i tento rozhovor.

Ty jsi snad nejmladší šéfredaktor v republice. Jak ses k tomu vůbec dostal?

Nejmladší snad ne, ale určitě u nás mnoho mladších není. Dělám šéfredaktora od svých sedmadvaceti. Můj táta celý život pracuje v Olympii, ta mimochodem zrovna slaví 70 let existence. Když jsem skončil školu zaměřenou na literaturu, tak jsem vlastně nemohl jinam než do Olympie. Tam jsem vyrůstal a začínal už jako brigádník někdy před patnácti lety, ještě jako student Střední školy knižní kultury. Bylo to ve skladu a balil jsem zakázky. Učil jsem se, jak se balí, jak se připravují palety, dělají dodáky a faktury, maličkosti od základu, a to se mi velice líbilo. Začínal jsem jako „balič a skladník“, pak jsem se dostal do tiskárny, kterou Olympia vlastní do dneška – tam jsem se naučil knihařinu, různé vazby, ovládat různé tiskařské stroje, prostě kdykoliv cokoliv.

Po škole jsem nastoupil jako manažer propagace, pak nám chyběli redaktoři, tak jsem se stal redaktorem. A když odešel tehdejší šéfredaktor, tak jsem to musel vzít sám. To šéfredaktorství jsem se učil za pochodu, všechno jen praxí. Měl jsem štěstí, že ve firmě byli snad všichni moji „strejdové a tetičky“ a všichni mě něco za ta léta naučili. Můj „strejda“ byl šéfredaktor Saša Žurman, prvotřídní novinář a spisovatel, který mě snad choval ještě v plenkách. Sedával jsem mu na kolenou a učil jsem se od něj opravdu od dětství, koukal jsem a on rozdával životní moudrosti. Kašlal na různé oficiální postupy, formuláře a pravidla, učil mě, jak to chodí v praxi. Vzpomněl jsem si častokrát co mi říkal a že to bylo jinak, než nás učili ve škole. Že to či ono je evidentně kravina, že to tak v reálnu nefunguje. Ale třeba i můj učitel Jirka Kolečko, bývalý ředitel Mladé fronty, dodnes můj výborný kamarád, nás ve škole učil, že teorie je krásná věc, musíme jí umět ke zkouškám, ale pak nám vysvětlil realitu. Mimochodem se taky stal mým kolegou a hodně mě naučil v reálu. Téměř všechny teorie jsem zapomněl, a naučil jsem se z praxe.

Prosím o praktický příklad.

Podle teorie ze školy by každé nakladatelství mělo mít vlastně svého šéfredaktora, redaktory, korektora, grafika, technického redaktora a tak dál a ti by měli knížku připravit. V praxi je to tak, že ve většině nakladatelství vlastně žádní samostatní redaktoři a korektoři neexistují, dělá to jeden člověk, případně externisti, pokud to není složitější, tak ani techničtí redaktoři vůbec neexistují, to je už téměř zapomenuté řemeslo. Ten byl důležitý dříve, ale v době digitálních tiskáren – na co? Všechno se dělá přes počítače, a tak nemá co kontrolovat. Stejně tak nás třeba učili, že rukopis má projít alespoň třemi korekturami. A to bychom se dneska nedoplatili, na hodně zase upozorní sám počítač.

OLYMPIA je dneska vlastně něco jako rodinný podnik.

Je tam více partnerů, jsme „eseróčko“, šéfuje táta, ale je tam i bývalý ředitel, korektury dělá moje máma, občas sestra, plus další kamarádi. Vše děláme v malém kolektivu od rukopisu přes tisk až po distribuci. Je nás tam dohromady i s brigádníky šest.

Naší doménou je především pořád sport a turistika. Ale tím bychom se už neuživili, protože dneska si může každý vydávat co chce. Tak vydáváme téměř všechny žánry, i poezii.

A co třeba beletrie, jako byly slavné a populární vaše knížky Dicka Francise.

To byla slavná éra Olympie. Začala to v roce 1968, to se pak nesmělo říkat, paní doktorka Moserová. Byla tehdy na nějakém lékařském kongresu v Anglii a měla na náklady jednu(!!!) Libru, tak jí všechno platili tamní kolegové a kamarádi. Ti jí pak na cestu dali tři knížky a dvě z nich byli od v Anglii známého Dicka Francise. A poslala ukázku mému předchůdci Ctiboru Rybárovi. Dohodli se, ale překlad a všechno dohadování s autorem trvalo čtyři roky. Ale nám se to podařilo proto, že Francis psal knížky z dostihového prostředí a Rybár to prezentoval jako knížku o sportu, takže to bylo brané jako sportovní beletrie. Takže se postupně z nakladatelství, které bylo zaměřeno na sport, sportovní metodiku a turistické průvodce podařilo vybudovat nakladatelství, které se zařadilo mezi podniky střední velikosti a dokázalo uspokojit běžné čtenáře.

Tak u nás publikovali i další autoři, třeba Ota Pavel, který pro nás napsal „Plnou bednu šampaňského“ nebo „Smrt celerového krále“. Od byl chvílemi „nežádoucí“ a vlastně se u nás tak trochu skrýval, ale jako novinář psát mohl a publikoval i v námi vydávaných časopisech Gól, Stadion a Československý sport. Teprve další vydání pak potomci přenesli jinam, protože jsme jim nemohli dát větší peníze.

Vydávali jsme přes třicet odborných časopisů, třeba pro rybáře, cyklisty a podobně. Dneska už o ně na trhu není zájem, neprodaly by se. Po roce 1989 ztrácely na významu, vesměs zanikly a dnešní Sport nemá z Čs. sportem už nic společného.

Ty jsi toho sám hodně napsal.

S těmi knížkami, na kterých jsem spolupracoval, je to už třicet šest. Bylo by to i víc, ale mám tendenci stále něco dopracovávat, mám „v šuplíku“ knížky, na kterých dělám už šest let.

Zdá se, že jsi nekonečně sebekritický!

Mám potřebu, když už něco napíšu a vydám, aby čtenář měl maximum informací. Mám pocit, že tam něco chybí a pak třeba po čtyřech měsících najdu něco, co jsem ještě neznal. Mám zálibu ve starých knížkách, časopisech, historii. Kromě dnes běžných databází rád osobně brouzdám po různých knihovnách, archivech a občas se tam něco najde, třeba starého 200 let.

Moc mě baví historie, hlavně procházím středočeský kraj, kde je mnoho příběhů z Přemyslovských dob, památek a zajímavostí, je tam nepřeberně námětů. Už před léty jsem začal vydávat edici „Přemyslovská knihovna“ a už mám připraveno dalších šest dílů a pořád tam jsou nové věci, které jsem ještě nezpracoval. Už jsem psal o Slánsku, Kladensku, Kralupsku, Mělnicku, Kutnohorsku – ve středních Čechách je furt něco.

Nenosím s sebou jen fotoaparát, protože si musím vše dokonale dokumentovat, ale v batohu i počítač a když se zastavím v hospodě, a to je dokonce i kvůli informacím potřeba, tak si hned dělám poznámky.

Všechno, co si přinesu z cest se už dost hromadí, mám poznámky, fotek kostelů, památek, cedulí, místních rarit až moc. Devadesát procent všech míst a cest reálně odchodím a snažím se moje průvodce psát tak, aby lidi nalezli přesnou cestu i tajné zkratky a zajímavosti. Tedy maximálně podrobný popis všeho kudy a kolem čeho půjdou. Loni jsem se umístil na druhém místě v hodnocení turistických průvodců v anketě Asociace novinářů a publicistů  píšících o cestovním ruchu, to bylo „50 zajímavostí na Kralupsku, Slánsku a Kladensku…“. Strašně mě to potěšilo!

Tak ať se Ti dobře píše!!! Rád Tě čtu, i když už moc kilometrů nenachodím.

Václav Soldát