Kulaté umění. Historie českého cirkusu

Když se šapitó stalo domovem zábavy

Když dnes slyšíme slovo cirkus, představíme si velké barevné šapitó se zářícím neonovým nápisem, žárovkami, lvy a slony, artisty v barevných trikotech a publikum sedící v kruhu světel. Ale český cirkus, to je živá historie a kronika proměny společnosti – dokonce konkrétní společnosti. Jsou to příběhy umění, kreativity, ale také odvahy a umění přežívat i v těch nejhorších podmínkách. Od prvních provazochodců, kteří se promenovali po českých návsích na improvizovaných nebo primitivních „lešeních“ přes veličiny jako Kludský a Berousek až po dnešní divadelní a novocirkusové experimenty, cesta cirkusu u nás je tak rozmanitá, že by stačila na román. Mimochodem ho má – a vlastně ne jeden. Ten nejznámější napsal v minulém století Eduard Bass a nazval ho Cirkus Humberto. Kdo ví, jestli se neinspiroval právě Kludskými, kteří patří k nejstarším cirkusovým rodům u nás. Ale to je na jiné povídání…

Provazochodci, artisté a první šapitó

Historie českého cirkusu začíná dávno před šapitó. Už obyvatelé Prahy v první polovině 19. století znali potulné komedianty, akrobaty, kouzelníky a žongléry, kteří doprovázeli městské slavnosti, jarmarky a korzo města. A nešlo jen o Prahu, vystoupení kejklířů patří k tradicím obecních trhů již od nepaměti.

Mezi artisty 19. století byl například i Josef Beránek, provazochodec a všestranný umělec, který se v roce 1828 stal prvním principálem „českého cirkusu“ poté, co svou uměleckou kariéru spojil s tradicí oboustranného cirkusu Marie Dallmayerové. Tento krok znamenal zrod ryze českého cirkusového umění, které se rychle vyprofilovalo v samostatný žánr. Jeho syn Emanuel Beránek pak již v roce 1850 postavil v Praze první stálou cirkusovou budovu na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí), která byla centrem českého šapitó až do demolice v roce 1862. Tam se poprvé představila živá hudba, koňské drezury, akrobacie a také vůbec první český klaun Čížek, jehož jméno se vžilo jako přívětivý symbol raného cirkusového humoru.

Kludský – kolos, který ovládl Evropu

Když se řekne český cirkus, málokteré jméno zní tak majestátně jako Kludský. Zakladatelem dynastie byl Antonín Kludský, který vyrůstal mezi artisty, žongléry a kočovnými muzikanty. Postupem času rozšířil svůj podnik o bohatý zvěřinec, koňskou drezuru i šapitó, které se stalo opravdovým pojmem.

Rodina Kludských žila cirkusem na každém kroku – se svou ženou Marií měl Antonín dvacet dětí, převážně synů, z nichž mnozí vystupovali v různých číslech. Toto číslo je jedním z rodinných mýtů, protože dohledat skutečné kořeny této rodiny a její členy se dá jen velmi obtížně, jak dokazuje v Genealogických a heraldických listech (1/2025) Hanka Tlamsová, která při pátrání po svých předcích zkoušela zároveň zmapovat kořeny tohoto významného rodu.

Jejich cirkus byl ohromným kolosem. V době největší slávy měl dvě šapitó, až 300 koní, skupinu 24 slonů vystupujících současně a řadu dalších zvířat a umělců. To vše se přepravovalo na zhruba 200 železničních vagónech. Podle vzpomínek rodinného potomka Jiřího Kludského, který se spisovatelem Václavem Cibulou sepsal jakousi rodinnou kroniku včetně mytických počátků rodu, se ve zlatých letech cirkusu drezúra zvířat stala uměním zcela samostatným a výjimečným – slon s tygrem či krokodýlem cvičili společně ve stejné choreografii. Lišky, medvědi i velbloudi měli svá exkluzivní čísla a show byla komponována jako symfonie pohybu a atmosféry.

Největší triumf Kludského? V roce 1928 během turné v Itálii cirkus přilákal více než půl milionu diváků, což z něj učinilo evropskou senzaci, kterou s obdivem popisovaly i dobové italské noviny: „Zvířata tančí… lidé stojí v úžasu… toto je kulaté umění, jak ho svět neviděl.“

Karel Kludský starší, který převzal vedení po tragické smrti staršího bratra ve lví kleci, byl hybnou silou tohoto impéria. Na turné potřeboval i 50 železničních vagonů, což v době železnice a páry znamenalo cirkus s rozsahem světových metropolí.

Bohužel, hospodářská krize ve 30. letech 20. století a následné sociální změny vedly k pomalému rozkladu cirkusového kolosu – a po druhé světové válce se již nepodařilo tradici Kludských obnovit ve stejné velikosti a slávě. Nejen kvůli poválečné situaci všeobecně, ale i kvůli tomu, že cirkusy a další zábavné podniky prošly všudypřítomným znárodněním a začleněním do národního podniku „Československé cirkusy, varieté a lunaparky“.

Rodové dynastie: Berouskové, Kaiserové, Wertheimové

Kludští nebyli jediní, kdo definovali český cirkus. Rodina Berouskových je dalším majestátním rodem, jehož historie sahá až k roku 1756, kdy Josef Berousek začal jako první představitel rodinné dynastie provádět komedii, akrobacii, drezuru medvědů, provazochodectví a další disciplíny, které se potom rodově dědily. Jejich Cirkus Berousek vznikl oficiálně kolem roku 1920 a později byl přejmenován na Cirkus Central – podnik, který přešel i do státní správy po znárodnění v roce 1951. To je důkaz jeho velkého významu, protože jen málokterý podnik přežil tak zásadní politické změny, aniž by ztratil svoje jméno.

Kromě Berousků se v historii českého cirkusu objevují i rodiny jako Kaiserové, Joovi, Navrátilovi a Wertheimové, kteří přispívali k bohatosti cirkusového světa v různých částech republiky.

Dobové zmínky, citace a veřejné mínění

Cirkus byl v minulých stoletích (a často i dnes) reflexí doby. V odborné literatuře se objevují komentáře, že „cirkus se vždy přizpůsoboval společnosti, která ho obklopovala“ – ať už to bylo v době národního obrození, industrializace, světových válek či popkulturních proměn 20. století. Dobové tiskové zprávy o Kludských hovořily o „trojitém šapitó zázraků“, kde „slon tančil s tygrem a publikum zapomnělo na svět kolem sebe“. Jiný recenzent z roku 1926 napsal: „V cirkuse neexistuje věc nemožná – existuje pouze další číslo, které ještě nebylo předvedeno.“

A když se někdo ptal, proč lidé stále chodí do cirkusu, odpověď zůstávala pořád stejná: „Protože svět venku už není tak velký a cirkus si stále dokáže udělat místo pro kouzla.“

Cirkus za totality a moderní éra

Po roce 1948 došlo ke znárodnění cirkusů v Československu. Státní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky vznikl jako organizace, která měla udržet umění kulatého šapitó při životě. Ačkoli jeho struktura byla někdy rigidní, přinesla cirkusům vysokou úroveň technického zabezpečení a nové formy představení. Nelze tvrdit, že minulý režim cirkusům a cirkusovým rodinám nějak výrazně prospěl, spíš naopak, ale díky zmíněné organizaci cirkusy nezanikly a jeho umělci mohli dál vystupovat.

Román Cirkus Humberto (1941) od Eduarda Basse, ačkoli fiktivní, vystihuje ducha dob, kdy cirkusy byly nejen místem zábavy, ale i reflexí mezilidských osudů, krevních pout, ztrát a vítězství. Autor čerpal inspiraci ze skutečných velkých cirkusových manéží a rodů, jako byl právě rod Kludských nebo také zahraniční podniky, aby postavil příběh, který rezonoval s generacemi čtenářů. Román ovšem skončil před druhou světovou válkou. Zahrajme si tedy na chvíli na spisovatele a pokusme se jeho dílo doplnit o další roky působení, tedy na druhou světovou válku a následný konec. Dejme tomu, že se jedná o cirkus český, a tedy po roce 1945 budeme sledovat český cirkusový vývoj.

Cirkus Humberto, jak ho Bass nedopsal

Současnost: cirkus mládí i divadelní proměna

Dnešní cirkusová scéna v Česku zahrnuje více než třicet cirkusů, které se snaží balancovat mezi tradicí a moderním uměním. Ve většině případů jde o malé pouťové podniky, art show a novocirkusové kolektivy, které čerpají z klasických kořenů, ale i současného divadla.

Mezi moderní příklady patří i projekty jako Cesty / Roads od La Putyka. Ten představuje nový pohled na cirkusové umění a klade důraz na osobní příběh a fyzický výkon jako umělecký výraz moderní doby.

Dějiny českého cirkusu jsou broušeným zrcadlem naší kultury: od prvních provazochodců a Beránkových bouří přes legendární dynastie cvičitelů a drezérů Kludských a Berousků až po dnešní multifunkční a experimentální představení. Kruh se uzavírá, když si uvědomíme, že cirkus nebyl nikdy jen zábava. Byl to způsob, jak ukázat lidem svět v jiném světle, a proto má cirkus, i když v moderní a jiné podobě, stále své pevné místo v srdcích diváků i umělců.

Časová osa českého cirkusu

18.–19. století – počátky a kořeny

• 1750–1800 – první potvrzené zmínky o potulných akrobatech, klaunech a kejklířích na českých městech a jarmarcích.
• 1828 – Josef Beránek, provazochodec, se stává prvním principálem raného českého cirkusu. Jde o první skutečný cirkusový podnik u nás.
• 1850 – Emanuel Beránek otevírá první stálou cirkusovou budovu v Praze na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí).
• 1862 – demolice budovy, cirkus se vrací k sezónnímu kočovnému provozu.

1880–1920 – éra rodových dynastií

• 1880–1890 – vzestup rodů Kludských a Berousků, první stálá šapitó, zvířata a orchestr.
• 1895 – Antonín Kludský rozšiřuje cirkus o zahraniční turné, přepravuje stovky koní a desítky slonů.
• 1900 – rozkvět Berousků – drezúry medvědů, lišek a klaunská čísla, která se stala ikonou českého cirkusu.
• 1910–1920 – Zlatá éra Kludských: až 300 koní, sloni, orchestr, turné po celé Evropě.

1920–1939 – triumf a tragédie

• 1926 – dobové noviny: „Zvířata tančí… lidé stojí v úžasu.“
• 1928 – turné Kludských v Itálii, půl milionu diváků.
• 1930–1934 – hospodářská krize, postupný úpadek velkých cirkusů, pokles návštěvnosti.

1940–1989 – státní správa a modernizace

• 1941 – Eduard Bass vydává Cirkus Humberto, literární záznam českého cirkusového života.
• 1948 – znárodnění cirkusů, vznik národního podniku „Československých cirkusů, varieté a lunaparků.“
• 1960–1980 – státní podnik cirkusů stabilizuje turné, zavádí uniformní techniku a standardizovaná představení.

1990–současnost – novocirkus a diverzita

• 1990 – návrat soukromých cirkusů po pádu totality, rozmach malých pouťových podniků.
• 2000–2020 – vznik moderních novocirkusových kolektivů (třeba La Putyka), propojení akrobacie, divadla a fyzického vyprávění.
• 2020–současnost – český cirkus kombinuje tradici s experimenty. Rodové klany (Berouskové, Kludstí) jsou inspirací, noví principálové staví šapitó jako umělecký prostor, nikoli jen zábavu.

Helena Lorenzová