Malý velký muž, jenž se stal divadelním ředitelem v pravou chvíli

Antonín Hardt se narodil 5. srpna 1935

Kdyby to neznělo v našich zeměpisných šířkách natolik pejorativně, nazval bych jej dělníkem umění. Nemělo by na tom však být vůbec nic deklasujícího, ba právě naopak, protože se i v dnešní až nadbytečné nabídce najde málo takových, kteří se dokáží zhostit jim svěřovaných hereckých úkolů s takovým zaujetím, tak pečlivě, ani s takovým úspěchem, jako právě on.

Antonín, rodilý Pražák, jenž prožil mládí i nejranější školní roky v Liberci, vystudoval herectví na DAMU a prosadil se vzápětí poté před publikem spíš veseloherně stylizovaných filmů Návštěva z oblak a Florenc 13.30 – to bylo ve druhé polovině padesátých let. Později jej však kromě tohoto oboru zábavního umění znovuobjevili podle jeho filmografie také režiséři řady dobových děl řekněme žánrových a, jak se dodnes zřejmé, udělali vždycky dobře. O řadě postav, které vytvořil zároveň pro televizi, mluvit netřeba, ty mu zase musí poměrně dost jeho kolegů právem závidět.

Pokud jde o jeho životní hlavní těžiště, tedy o divadlo, zde si prošel úvodními učňovskými léty v Českých Budějovicích. I to bylo ovšem zcela namístě, protože by si jinak a jinde stěží prošel zkouškou natolik bohatého a zároveň žánrově barevného repertoáru, jako zrovna při této příležitosti. V roce 1980 se však stalo, že se stal ředitelem tehdejšího HDK, pro pamětníky: Hudebního divadla v Karlíně.

Dejme tomu, že se tehdy právě z této pozice opravdu takříkajíc nepohodl se Šimkem a Sobotou, to se stává. Na druhé straně však přináležejí Antonínu Hardtovi věčný dík i sláva za to, že se mu právě v oněch svým způsobem vždy složitých Osmdesátkách podařilo vysloveně zachránit Jiřího Suchého, jeho soubor, i SEMAFOR samotný. Jistě před očekávatelně ničivými dopady soudobých politických tlaků a tím, že je všechny vzal pod svá direktorská křídla (což zdaleka nemá být jen mínění moje, nýbrž především obecně platný názor jiných, mnohem povolanějších). Tato už desítky let předtím populární pražská scéna ostatně fungovala právě v Karlíně až do tragických povodní v roce 2002.      

Antonín Hardt býval čelným elementem dnes už bohužel zaniklé Společnosti Vlasty Buriana (nejspíš v tom byl zase ten Liberec, rodiště Krále komiků), ale pořád patří k řádným a považovaným členům ARTESU. Takže se očividně rád účastní našich velkých podniků, například udělování titulů Mistr zábavního umění, přičemž bývá také naopak sám rád vídán. V roce 2006 jej Nadace Život umělce dekorovala jistě významnou Senior Prix a mám zároveň čest i radost stále se s ním potkávat také leckde jinde. Třeba v rámci jiných, leč zase podobně zaměřených pozoruhodných příležitostí.

Nebyl, není a nejspíš nikdy nebude hercem žádných rolí, jimž se říká tak rádo velké. Přesto k tomu nelze okamžitě nepřidat, že, pokud vím, vytvořil doslova všechny svoje menší úlohy vysloveně mistrovsky. A ještě navíc s takovou oprávněnou suverenitou, že jsou mnohé z nich připomínány dodnes, třeba v rámci nyní stále oblíbenějších retrorepríz. Avšak zejména proto, že jsou jeho typ i naturel pořád důvodně žádány, nejspíš jej uvidíme ve filmu i v televizi ještě mnohokrát. O jeho zásadně brilantní účasti v nejrůznějších rozhlasových nastudováních přitom nemluvím vůbec.

Přeji mu proto k jeho nynějším narozeninám za nás za všechny, aby mu ještě hodně dlouho vydržely jak jeho zdraví, přirozený šarm i energie, tak oprávněný vnější zájem o všechno, co umí jako osvědčený bravurní reprodukční umělec.          

                                                                                                              Václav Junek