Mladík, který dospěl, podařil se a hlavně dozrál
Spisovatel Tomáš Hejna se narodil 19. července 1991
Je to už nějaký čas, co bývalo oficiální sídlo nakladatelství OLYMPIA k nalezení vysoko nad Prahou, až na Strahově. Právě tahle lokace pro mě ovšem mívala tu přidanou hodnotu, že jsem se do těch míst dostával od Vltavy přes Petřín, zejména však rád, protože zážitek to býval snad za každého počasí i roční době. Na druhé straně bych se byl ale tak jako tak spokojil i s jakýkoli jiným, byť mnohem méně atraktivním docházením, neboť i za takové by mi už samotný fakt přináležení k natolik věhlasnému vydavatelskému subjektu rozhodně stál. Také tohle má ovšem jisté zpětné vylepšení, protože ač autor – začátečník, považoval jsem si mnohého, čeho se mi na konci těch cest dostávalo jak reálným skutkem, tak nezřídka také očividně dobře míněným slovem. Opravdu tomu tak bylo: napsáno jsem tou dobou už něco měl, ale přesto vím, že většina skutečně správných doplnění dosud syrových textů, i jiných redakční ponaučení, pocházela právě odtamtud. Docházet do OLYMPIE byla prostě radost.
Když jsme však seděli s Ing. Karlem Hejnou někdy v roce 2012 v tamní redakci nad chystanou knížkou o paradoxu smyslu i nesmyslu československých betonových pevností, on porušil veškerý dosavadní odstup náhlou značně privátní poznámkou o synovi, jenž by si přál mít moje knížky podepsané. To mi samozřejmě nemohlo vadit, dokonce ani trochu, protože svým způsobem ješitný bývá každý autor, jenomže se zrovna tohle podepisování všemu, co jsem znal do té doby, náhle značně vymykalo. Tehdy ještě hodně mladého Tomáše jsem vídal v těch místech docela často, takže jsme se znali. Přesto mě do té doby nenapadlo snad vůbec nic o jeho řekněme mimopracovních zájmech, ani míře znalostí, jež v tom směru dokáže projevovat a také uplatnit. A ještě k tomu s sebou přivlekl, považte, spolu s těmi zdejšími i poměrně dost knížek, jež mi mezitím vydala konkurence.
Nejspíš i pro tuhle jemu vlastní empatii začal brzy redigovat rukopisy samostatně. A šlo mu to, protože mě zaujal kromě jiného vším, co v nich dokázal najít neplatného a jak uměl tyhle svoje objevy podat. Což vedlo posléze až k tomu, že mi některé příští náměty navrhl sám a zároveň jsme nejméně dva takové zpracovali společně. Jak tedy jistě chápete, nebývala to žádná všední spolupráce a co je na tom všem nejzajímavější, vydržela dodnes.Tomáš Hejna už to dávno není kluk. Ani já přirozeně nemládnu, i když dokážu patrně právě díky tomu ocenit daleko zřejměji zběhlost a bravuru, s jakou se pohybuje ve světě, pro který očividně vyrostl. Píše vlastní knížky a zase to dělá velmi dobře, protože svůj okruh čtenářů rozhodně má. K tomu ovšem také svoji praxi, kontakty i jméno nejen v Praze, ale, jak dobře vím, rovněž v rozsahu nepoměrně širším. Takže si může gratulovat nejen jeho mateřská OLYMPIE, ale zejména naše Umělecké sdružení ARTES, že se s podobnou vervou i erudicí ujal jako nanejvýš platný člen jeho Stránek, to přinejmenším.
Kam směřuje dál, to si netroufám odhadovat, ale při jeho přirozených vlohách to žádná nuda zaručeně nebude. Přál bych však právě v té souvislosti našemu uměleckému sdružení, aby zůstal vůči jeho aktivitám ještě dlouho dostatečně trpělivý.
Svoje letošní třiatřicetiny asi nijak zvlášť neoslaví, také na to ho znám až příliš dobře. Patrně je stráví buď nad příští knihou jejich rodinného nakladatelství, anebo v nové debatě o dalších chystaných aktivitách uměleckého sdružení. To obojí, i případné veškeré další podobné, je sice samozřejmě v naprostém pořádku, a přesto mi nedá, abych tomu vzácnému člověku nepopřál pro ten stálý přespolní běh kromě dostatku rozvahy, nadšení pro práci i dalšího osobního štěstí zejména dar pevného zdraví. Tomáš sám si ten přirozený bonus zaslouží a my se budeme i z něj důvodně těšit.
Václav Junek
