Muž, o kterém se hodně ví, ale jistě o něm uslyšíme ještě mnohem víc
Tomáš Magnusek, 7. července 1984
O Tomáši Magnuskovi jsem věděl mnohem dřív, než on o mně. Blesk, ani podobná padlá periodika sice zásadně nekupuji, stačilo se však začíst do o poznání důvěryhodnějších tiskovin, dokonce už delší dobu, anebo slyšet trávu růst, a jeden věděl i bez obvyklého šlemu, že má co dělat s osobností přinejmenším pozoruhodnou. Zejména když jsem hlásané odsudky estétů, kolektivně hanících filmy, pod nimiž byl podepsán, prostě nemohl sdílet. Neznal jsem všechny Magnuskovy režisérské práce, to jistě ne, a přesto mi pro tento můj instinktivní odpor vůči maistreemu stačilo byť jen postupné shlédnutí všech tří pokračování Bastardů. Když jsem si ale právě na základě tohoto zjevení sehnal některé další podobně zajímavé tituly, docela jsem tu frontu, natolik pevně semknutou vůči jeho vnímání světa, pochopil. V jeho osobě bylo totiž zase jednou možné viděl někoho, komu se podařilo vším, co umí, i jak to dovede sdělovat, dokonale vyautovat naprostou většinu ostatních soudobých adeptů režie. Myslím těch, kteří se budou o podobnou metu nejspíš jen věčně pokoušet. Praha je ovšem malá a tak na sebe musel vzít také tento dlouho jednostranný kontakt naprosto jinou podobu.
Sešli jsme se při té příležitosti úplně poprvé v kavárně kina Lucerna. Což si pamatuji zcela důvodně, neboť ta místa jsou pro mě nejen důležitá už desítky let, ale využívám jich dodnes jako jakési neutrální půdy. Jak se ostatně hodilo i tenkrát, protože sem ten Magnusek přicházel s jistým projektem, jehož smyslu, účelu, ani kýženému výslednému efektu jsem tak docela nevěřil. Jistě zafungoval dopředu zjevný generační a tedy očekávatelný názorový rozdíl, i to přiznávám, jenomže tohle všechno tehdy padlo až překvapivě rychle. Pak režisér, producent, herec a podnikatel totiž přišel perfektně připravený a navíc rozptýlil veškerá má předchozí váhání natolik sofistikovaných způsobem, že jsem nic podobného jednak už dlouho neznal, jednak od žádného tak mladého naprosto nečekal. O co šlo konkrétně, není dávno důležité, ale co naopak zůstalo z mého pohledu standardní od té doby zřejmě provždy, jsou jeho věčná forma, bezpečná znalost té které věci a nikoli v poslední řadě právě ten dokonalý tah na branku, který mu může závidět vskutku kde kdo.
Známe se, k dnešku počítaje, dobrých deset let, možná ještě o něco déle. Neříkám, že rozumím všem jeho aktivitám, ale protože podstatný bývá vskutku výhradně konečný výsledek, musím uznat, že v tom uceleném souboru, v němž se dějí, dávají jasně pozitivní smysl. V řadách členů Obce spisovatelů, jíž je dlouho nepřehlédnutelným předsedou, jsem sice dlouho nevydržel, ale na druhé straně vidím rád, že Magnuskova činorodost, rozměr jeho působností a jistě jemu vlastní umělecká tvorba rozhodně směřují daleko dopředu.
Teď je Tomáš Magnusek řádně zvoleným předsedou našeho ARTESU. Přičemž k oněm slůvkům teď a řádně navíc rád připojím svoje vlastní konečně, protože šel do té volby teprve po tom, co sám sebe přesvědčil, že ten post zvládne a že dokáže spolu s tím zahladit i ty nejposlednější stopy předchozí téměř tříleté, značně neblahé stagnace.
Už to by mohlo například mně osobně docela stačit, jenomže je mu nyní teprve čtyřicet a ARTES rozhodně nepadá za okraj jeho hlavních zájmů. Což beru tak, že pochopil to umělecké sdružení dokonale – totiž jako prostor pro realizaci nových událostí v jeho stylu, jako velkou šanci pro setkávání i prezentaci nejvyššího populáru, a možná jako maximálně slibné názorové kolbiště uvnitř i navenek. Tedy jako zjevnou zakopanou hřivnu, chcete-li skutečnou šanci pro to současné zábavní umění, v němž se cítí plným právem doma. Takže je dobré přát nejen jemu k jeho kulatinám všechno, o co stojí on sám, avšak zároveň ARTESU právě k té podobě, kterou mu dává.
Václav Junek
