Nebyl to jenom „Mám malý stan“…
RETRO Karel Štědrý
10. 4. 1937 – 7. 11. 2017

Zpěvák, moderátor, podnikatel, výborný kamarád a člověk plný humoru a dobré nálady.
Léta jsem ho potkával na nejrůznějších plesech, koncertech a estrádách, vždy v dobré náladě a vždy dokonalý profesionál, počínaje svým vzhledem, elegantním oblečením, ale samozřejmě zpěvem a příjemným vystupováním. Byl to miláček publika jak v sálech při koncertování, tak i v televizních pořadech, které uváděl.
Málo se ví, že byl vystudovaný stavební inženýr. Ale zpěv byl pro něj hlavní zájem, a tak byl v roce 1975 spoluzakladatelem divadla Semafor. Zpíval a hrál hned v první legendární inscenaci „Člověk z půdy“. A pak přišel slavný duet s Waldemarem Matuškou „Mám malý stan“ a série dalších hitů. Samozřejmě hrál i ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“, v TV písňovém seriálu „Ta naše písnička česká“ a ve stovkách dalších zábavných pořadů.

Po angažmá v Divadle Rokoko dlouhá léta působil od roku 1974 jako zpěvák a konferenciér Orchestru Karla Vlacha. A tak jsem s radostí poslouchal jeho uvádění a jak zpíval známé hity na plesech Květů, Zahradníků aj.
Až do vysokého věku rád zpíval i na přátelských setkáních pro seniory, třeba v Malostranské besedě či na Žofíně. Říkal: „Přeci si nesednu s dědkama na lavičku, abychom si říkali, kde nás bolí a pálí. Mladý je ten, kdo má i v sedmdesáti plány!“.
V tom si dobře sedli právě s Karlem Vlachem. Vzpomínal na jejich zažitý rituál: když po znělce vstávala sekce saxofonů, tak mu pan Vlach vždy zaklepal za portálem na ramena a se slovy “Tak, jdou na to“ ho postrčil na jeviště. (Karel Vlach byl příslovečný tím, že každému onikal).

Rád bych ale připomenul jednu oblast, kterou by od Karla Štědrého jen málokdo čekal. Jistě tušíte, že to bylo podnikání. V roce 1990 se najednou celá zábava nějak zhroutila. Změna režimu zajímala lidi víc, než koncerty či plesy, zábava minulých let byla označována jako ta špatná a komunistická, najednou nebyla pro muzikanty a zpěváky práce. Čekalo se na něco nového.
Karel se seznámil s architektem Schorchtem, který také chtěl podnikat a začali hledat „díru na trhu“. Našli jí v nápojových automatech na kávu. Dneska je to už zcela běžná věc. Půjčili si asi dva miliony jištěné právě dovezenými automaty, a začali realizaci. Nebylo to tak jednoduché. Museli najít místa, domluvit montáž, zajistit dovoz suroviny do automatů, kelímky (ty naše se do automatů nehodily). Začínali v garáži, s manželkou namíchali i směs na jejich první kapučíno.
Byl to kolotoč. Denně objet dvanáct prvních automatů, umýt je, naplnit kávou, cukrem a kelímky, vybrat peníze v drobných, dát do banky, objednat nové suroviny atd., atd. Jednoduše první podnikatelské zkušenosti. A to dělal osobně, nestyděl se. Byla konkurence, která měla za sebou zahraniční výrobce a kapitál, ale oni byli česká firma.
Petr Novotný jednou vyprávěl, že chtěl ochutnat právě kávu z konkurenčního automatu. A najednou měl na rameni ruku Karla: „Že se nestydíš, krmit konkurenci a kamarádovi upírat ten mrzkej peníz!“. Od té doby prý už Petr k jinému automatu nešel. Ale prý jednou viděl nešťastníka, kterému automat nevydal nápoj. Ten do něj bušil a volal „Já ti dám malej stan. Já ti dám malej stan! Já chci velký kafe“.
Karel hledal i reklamní slogany. Prý ale neprošlo, když měl být na jejich automatech vyobrazen ženský prs, pod ním kelímek a slogan „Automaty od firmy Š a Sch jsou jako mateřský prs, kdo se k nim jednou přisaje, víckrát se neodtrhne!“
Naštěstí se ukázalo, že se Karel nemusí živit jen podnikáním a vrátil se ke zpívání. Užil si ho dost až do své osmdesátky.

Rádi na něj vzpomínáme a jeho hity nám pořád zní v uších.
Václav Soldát