Nezapomenutelná nejen subreta

Pokračujeme v sérii vzpomínání na hvězdy nejen operety, ale zábavy vůbec.

HANA TALPOVÁ

Narodila se 5. května 1938

Jak jsem stál o hvězdu desítky světelných let, ale naprosto marně

Jsa slušně vychován, kromě jiného zásadně neseznamuji své okolí, dokonce ani to nejužší, se svými osobními záležitostmi. A s těmi řekněme intimními, to už vůbec ne. Přesto přicházejí situace, momenty, anebo jiné případy, jejichž prezentace bývá naopak vhodná – třeba pro obecné ponaučení. Zvláště pak může-li taková indiskrece posloužit navíc jako varování, v následujícím případě dokonce výrazné.

Paní Hanu Talpovou jsem znal už jako jen trochu odrostlejší kluk, a dokonce v mnoha vydáních. Z černobílého televizního vysílání té doby, z Valčíku pro milion a potom z řady dalších filmů, většinou posléze také barevných. Především jsme se ale potkávali, když excelovala v Karlíně, třebaže mezi námi zelo orchestřiště plné muzikantů a spousta obvykle nabitých řad k tomu. Anebo když se mi podařilo prorazit rovněž docela brzy až do zákulisí, ne-li posedět v tamním divadelním baru.     

Zásadní jmenovatelé všech těchto střetů s nadzemskou realitou se ve mně přitom tloukly hned dva: bezmezný obdiv, který jsem vůči té vždy nádherné a očividně chytré ženské cítil, se skálopevně dodržovaným odstupem vůči jejím osobním kvalitám. Uměleckým i lidským, ovšem vždy natolik stabilním, že mi ta distanc vydržela bezpečně i později, když jsme ji měli na place v televizi, kam mě osud zavál také na poměrně dost dlouho.

Stejné to ale bývalo se mnou a s paní Talpovou také dál. Co tu dobu pamatuji, vzdalovala se mi na další a další všemožná natáčení, pořád hrála v divadle, anebo měla jinou práci a tedy, bohužel, také výrazně jiné zájmy, než mě osobně. Bez ohledu na denní dobu i veškerá prostředí, v kterých obvykle excelovala. Jedinou konstantou, na kterou bývalo možné pořád bezpečně spoléhat, proto zůstával právě ten až nábožný odstup, jenž jsem vůči ní dodržoval navenek i uvnitř. Což pohříchu pokračovalo dál a dál, pro mne až nepříjemně. 

Přes všechno, s čím jsem se právě svěřil, však netvrdím, že bychom k sobě s paní Hanou alespoň nějakou cestu nenašli. Ba dokonce až tak přímou, že jsme si s léty říkali křestními jmény a tykali si. Ovšem také tato pro jiného skvěle nabytá důvěrnost se mně svým způsobem vymstila. To když jsem dával dohromady knížku o pražských pobytech Adiny Mandlové a nemohl jsem Hanu vynechat, jestliže se mi zachtělo znát pravdu o Mandlové a jejím debaklu s hlavní roli v místním kdysi chystaném nastudování Hello, Dolly. Jenomže ta debata se tehdy v prvním patře Lucerny nejen protáhla, ale sklouzla až k tomu, že reagovala na mé tolik opožděné vyprávění o mně a ní prostou otázku: „A proč ses, Vašíku, nevyjádřil!?“

Bohužel, položila ji s natolik náhle zřetelným porozuměním, že jsem v těch slovech rychle rozeznal doslova celou propast kardinálního omylu, v kterém mně bylo souzeno prožít předchozí desítky let. Co ale naděláme, nota bene s takovým zpožděním, že?

Dneska už se tomu smějeme, némlich stejně jako kdysi ta Mandlová svému osudu, a když si spolu alespoň telefonujeme, pořád to bývá veselé. Lépe řečeno teď už ano a k tomu pro oba.

Nebudu vám říkat kolikáté narozeniny bude Hana Talpová nyní slavit – ani to se prostě neděla v případě dámy, jakou ona pořád dozajista je. Musí tedy stačit, jestliže si dovolím připojit k jinak obvyklé gratulaci zase něco vysloveně vlastního. Moc, opravdu moc totiž přeji Hance i sobě, abych o ni mohl stát stejným způsobem (a stejně silně jako kdykoli dříve) ještě opravdu dlouho.

A vám mladším, kteří tohle čtěte a pořád máte někde nějaký vlastní nevyplněný sen, však kladu na srdce důtklivě: neberte si příklad ze mne a vyjádřete se. Jedině pak se určitě zadaří a já vám budu to náhlé štěstí právem závidět.

                                                                                                                      Václav Junek