PAN fotograf
panoramatu skutečných vrcholů českého šoubyznysu
František Jirásek se narodil 13. července 1953.
Co pamatuji, přináleželi fotografové jako zřejmá přirozená stafáž snad ke všemu, čím jsem si prošel. Někteří jako toho výrazná součást, jiní méně. Mluvím přitom o celé rozsáhlé škále takových příležitostí nejrůznějšími natáčeními počínaje, přes Slaný, narvané sportovní haly, divadelní sály, jiná podobně významná zdejší místa i Lucernu, až po skutečné velkopodniky, u kterých přece nemohli chybět už vůbec. Bývalo takových opravdu hodně a není divu, protože šoubyznys zblízka, to bývala zjevná atraktivita vždycky. Také proto bývá snadné připomínat některé dodnes pro všechno, co se dochovalo díky jejich umění i dovednosti, kdežto vzpomínky na řadu ostatních se přirozeně vytrácejí. Jednotlivě ovšem ty pořád známé jmenovat nebudu už z přirozené úcty k těm, na které bych při tom, ač nerad, tak nějak zapomněl. Přesto si velmi dobře vybavuji moment, v kterém jsme se potkal pracovně poprvé s Františkem Jiráskem. Zejména proto, že mě zaujal až nezvyklou slušností, s jakou se tehdy dovolil, jestli smí fotografovat v zákulisí Velkého sálu, což celá řada jiných prostě nedělala. Nebyl to ovšem ani zdaleka poslední rozdíl, jímž se tak zřetelně vyděloval vůči svým konkurentům také už tenkrát.
K celé řadě dalších prokletí současné doby patří bezuzdnost, s jakou kořistí snad všechny dnešní obrázkové magazíny z pozůstalosti těch fotografů, kteří se vůči tomu násilí už nemohou bránit. Takže spatřujeme prakticky pořád stejné fotky z Šedesátek, ze Sedmdesátek, ale i dřívější, zpravidla s tím, že pocházejí z redakčních zdrojů, či archivů. S těmi, které pořídil v prakticky stejném údobí právě Jirásek, se to však má výrazně jinak.
Nejde o to, že jsem přinejmenším u některých situací, které zvěčnil, osobně byl, to opravdu ne. Zůstanou totiž cenné zejména pro způsob, jímž to udělal, i pro atmosféru, náladu a celkový efekt, s jakými se mu to podařilo. Takže máme dodnes k dispozici stálou, až neuvěřitelně rozsáhlou autorizovanou galerii situačních portrétů osobností, jež jakby ožívaly právě díky tomu. Pevně doufám, že napadne někoho skutečné vlivného, a co možná brzy, aby zapomněl na obvyklou makulaturu a konečně vydal Františkovu vlastní obrazovou monografii. Pokud se tak doopravdy stane (a to by rozhodně mělo) budete jistě přímo žasnout nejen nad tím, jak šel čas, ale zejména nad bohatstvím všeho, co Vám může František Jirásek zprostředkovat právě v rámci naší branže.
Zase pokud vím, asi nevynechal žádnou z akcí, realizovaných ARTESEM přinejmenším za posledních dobrých dvacet let. Také proto tedy nezanikne jejich cena jak tehdy aktuální, tak dodnes obecně platná. A to nehovořím o výjimečnosti zejména některých jiných vyslovených skvostů, pořízených například v době, v které pouštěl Karel Gott do svého privátu už sotva koho jiného. Čímž ale vlastně jen znovu podepisuji holou nezbytnost uchování i stálé prezentace jedinečného autora toho všeho dohromady.
Františkovy současné fotky vídám na internetu a potkávám se s ním a jeho nádhernou paní v rámci řady významných příležitostí dneška. Ona přicházejí dopředu srozuměná se vším, co vzápětí neodvratně nastane, kdežto on fotografuje, fotografuje a fotografuje. Právě pro tuhle jeho věčnou píli i uměleckou zvídavost se ale my všichni zrovna přítomní stáváme nejen mimoděčnými, ale zároveň s tím dopředu vděčnými účastníky zrodu dalších obrazových pokladů, jejich cena nezanikne. Teď bude panu fotografu Jiráskovi už poctivých jedenasedmdesát let, ale že by byť jen myslel na odpočinek, na to rozhodně nevypadá.
I tohle mu ostatně k těm jeho letošním narozeninám přeji až vrchovatě.
Václav Junek
