RETRO Pan rada Marvan

Jaroslav Marvan byl skutečně dokonalý typ pro role nejrůznějších radů, ředitelů, soudců, kontrolorů či inspektorů, a také se v nich celá léta zabydlel a vyžíval. Narodil se 11. prosince 1901 a dožil se osmdesáti dvou let (1973).

Mohl být státním zaměstnancem pod penzí a asi by se stal příslovečným „vrchním oficiálem“ na nějaké důležité poště. Ale i při zaměstnání na poště po večerech hrál divadlo, potřeboval nějaké přilepšení. Jeden kamarád mu nabídnul, že ho seznámí s Vlastou Burianem, a bylo jasno! Na poště dal výpověď (podobně to udělal i jeho přítel Jindřich Plachta) a nastoupil do Divadla Vlasty Buriana.

Tatínek byl výrazně proti. Neuznával divadlo a nechodil na jeho představení. Ale, když byl už známý z filmů s Vlastou Burianem, tak prý občas vycházel „na procházky“ Poprvé byl v divadle na „To neznáte Hadimršku“ a u tatínka to Jaroslav vyhrál, protože hrál generálního ředitele, kolem kterého všechno jen lítalo.

Maminka, která ho podporovala v jeho herecké kariéře mu prý jednou vyprávěla: „S tím našim tátou to špatně dopadne. Zastaví se u reklamy nějakého biografu, kde jsou tvoje fotografie. Dlouho se dívá, až přitáhne další lidi. Pak čumilům klidně řekne: Prosím vás, kdo je to tenhle člověk tady?  Ukazuje na tebe. Lidi se po něm dívají a reagují: Toho neznáte? To je přece Marvan! – Aha, to je Marvan, tak toho neznám!“. Tátovi to nesmírně lichotilo a měl z toho hroznou legraci. Naposledy syna viděl v padesátých letech v Národním divadle v Lucerně. Prý se po představení ještě vrátil a všechno si ještě prohlédl „Musel jsem se na to divadlo ještě podívat. Už se sem stejně nedostanu.“

Už jsem v RETRO Vlasty Buriana podrobněji uváděl, jak vypadala spolupráce s Burianem. Tam byl jak v divadle, tak později ve filmech vždy „za dvojku“, nahrával a přihrával Vlastovi na jeho časté improvizace. Takže není divu, že namířil jinam, k vytvoření vlastních dramatických i komediálních rolí, často na pomezí dramatu a komedie. Navíc, Marvan byl velký perfekcionalista. pedant. Vyznával a od spoluhráčů očekával naprostou disciplínu, znalost textů a přesnost. Vypráví se o tom řada historek. Třeba přišel na zkoušku mladý herec a neuměl pořádně text své role. Takže Marvan vstal se slovy „až se to naučíš, tak budeme pokračovat“, odešel do šatny. Když se opozdil řidič, který ho měl odvést na natáčení, tak si šel zase lehnout a ten den už nefilmoval.

Petr Jančařík vyprávěl, jak jednou „vyběhnul“ s Jaromírem Hanzlíkem při natáčení filmu „Šíleně smutná princezna“, kde hrál krále. Hanzlík si v šatně zkoušel královskou korunu, jak by mu slušela a jak vůbec drží na hlavě. Vstoupil Marvan: Polož to, takhle mladej a zkoušel by si moji královskou korunu. To si nezvykej!“ On se lek a utekl. (Ale prý to bylo jen z legrace. Nevím, možná za tím bylo trochu i jeho povahy.)

Ve Vinohradském, Komorním a později Národním divadle sehrál nepřetržitou řadu těch nejvýznamnějších rolí. Třeba jako major Swindon ve hře Pekelník G. B. Shawa, ožralec rytíř Říhal ve Večeru tříkrálovém W. Shakespeara či hlavní roli ve hře Jacobowski a plukovník. Jeho nezapomenutelná byla dvojrole v komedii   F. X. Svobody Poslední muž, i hlavní role Moliérovy komedie Zdravý nemocný. Všude zazářil a postupně se vypracoval mezi nesporné herecké hvězdy.

Nezapomenu na jednu historku. Ve Vinohradském divadle se v padesátých letech samozřejmě hrál ruský repertoár, mimo jiné tehdy slavná hra „Vítězové“. A také se měla jednou sehrát pracujícím ČKD ve Vysočanech. Herci se oblékli do kostýmů v divadle a jeli autobusem do Vysočan. Marvan hrál Stalina. Tehdy ještě řídili dopravu SNB na křižovatkách a ukazovali rukama, volnou cestu. Příslušník zkoprněl, kolem něj jel v autobusu „generalissimus Stalin“. Mohlo ho ale napadnout, že Stalin by asi nejel v Praze v autobusu ČSAD.

Samozřejmě souběžně šel z filmu do filmu. Poprvé si zahrál v ještě němém filmu „Dobrý voják Švejk“ (to znovu ještě po mnoha letech) a „Falešná kočička“ režiséra Svatopluka Innemana. Němých filmů bylo ještě dalších pět. A pak v rychlém sledu další dodnes známé a slavné. Sérii filmů Vlasty Buriana, počínaje „C. k. Polní maršálek“. Připomeňme si ještě „To neznáte Hadimršku“, „Anton střelec“ a vlastně všechny s Burianem. Ale třeba s Oldřichem Novým v Kristianovi. S Filipovským ve filmu „Cesta do hlubin študákovi duše“ hrál hysterického starého profesora, ale ve skutečnosti byl Filipovský jen o šest let mladší než Marvan.

V poválečné době začal v roce 1946 s filmem „Třináctý revír“, který byl prakticky natočen ještě za okupace, a pak další slavné až nejpopulárnější „Dovolená s Andělem“ v roce 1952 a „Anděl na horách“. Prvního „Anděla“ shlédlo za rok více než pět milionů diváků. Ten se prý ani nemusel natočit, protože se Marvanovi nelíbil scénář. Ale nakonec roli nerudného revizora pražských Dopravních podniků vzal.  Přesvědčil ho údajně slušný honorář, a navíc mu byla role, jak se říká, ušita na tělo.

Natáčelo se v Jevanech u Prahy, krásné lesy, houbařský ráj. A tak se vydal do lesa a hle, tři hříbky, pak další a další, už se těšil na bramboračku. Ale najednou ho zarazil režisér Bořivoj Zeman: „Heleďte, nechte toho, nebo to budeme muset dělat znovu!“. Pak se dozvěděl, že to celé složitě aranžoval profesor Smotlacha, aby to v mechu vypadalo, jako že hříbky právě vyrostly (jeho syn donedávna školil diváky televize o houbách).

Na pokračování „na horách“ za dva roky ho přemluvil kameraman Jan Roth, že ho sveze v Tatrách s kopce na „rohačkách“ ale jízda se nepovedla, odnesl to kotník a musel do sádry. Na natáčení ho vozila horská služba spolu se Stelou Zázvorkovou i Josefem Kemrem, kteří si také uhnali výrony. Kamera je zabírala tak ohleduplně, že to nikdo nepoznal až do konce.

Nesmím zapomenout ani na televizi. Málokdo ještě ví, že Jaroslav Marvan otevíral úplně první vysílání Československé televize 1. května 1953. Po něm pak na obrazovku vstoupil František Filipovský s ukázkami svého mistrovství.

Jaroslav Marvan byl v televizi dlouhá léta jako doma. Nejslavnější byl jeho rada Vacátko v seriálu Hříšní lidé města Pražského. Prý podle skutečného prvorepublikového rady Vaňáska. Jeho syn chodil na natáčení a říkal, že v jeho intonaci a gestikulaci cítí svého tátu. Jaroslav Marvan vzpomíná, že to bylo velmi náročné natáčení. Netočilo se v nějaké logické posloupnosti, ale jako rada musel být v kanceláři a postupně před něj přicházeli jednotliví zločinci z různých dílů a ani nevěděl kdo je kdo a co s ním. Takže nezbývalo než naučit se hromady textů a dialogů. Filipovský ho prý utěšoval: „Jaroušku, dáš si papír na stůl, my se kolem tebe nastavíme a ty si to jen můžeš číst“. Byla to dřina a blázinec. Podařilo se a seriál patří do zlatého fondu televize a také ho pravidelně reprízuje, vlastně už na různých televizích.

Mistře! Před Vámi klobouk dolů!!!

PhDr. Václav Soldát