Písňové hudební festivaly a jeden ten hlavní

Není možné zrovna dnešní téma jen tak vynechat. Především proto, že jev, který jsem předznamenal v názvu kapitoly, představoval v době, o níž zatím pořád hovoříme, opravdu mnoho. Přitom není vůbec čemu se divit, protože už způsob, jakým vstoupil do československé zábavní arény napoprvé, také stál za pozornost už tenkrát, to přinejmenším.

Je však třeba začít pro pořádek určitým účelovým výběrem.

O tom, že první roky šestého desetiletí dvacátého věku přinesly do pořád ještě důkladně zadrátovaného Československa docela dost nového, se tady už také mluvilo. Například, z našeho pohledu konkrétněji, včetně připomenutí určitých tehdy přelomových televizních zábavních programů, anebo markantního rozmachu všeobecného zájmu o polární hudbu,  jenž se svou silou náhle natolik vymykal všemu v to směru dosud přípustnému, že to prostě nešlo přehlédnout, natož ignorovat.

            Viz, jen pro příklad, vícestránkovou reportáž, kterou uveřejnil západoněmecký Stern pod výmluvným názvem (považte !) Rudí Beatles z Prahy, i když to byl už vyslovený dobový extrém.          

            Tenhle počin vyvolal ve zdejších poměrech sám o sobě značné pozdvižení (a jistě také určité komplikace pro ty, o nich přímo pojednával). Bylo to však ve skutečnosti pouhé potvrzení, že v zemí žije a hlavně hraje doslovný bezpočet porůznu vznikajících hudebně vokálních uskupení různých žánrů – právě až k tomu bigbítu a už i rocku, o němž referoval Stern především.

Kromě jednoho pokračování Zvědavé kamery, jež pamatuji, že tyto tendence povinně kritizovalo (dokonce včetně některých dokumentárních citací, majících však dnes cenu zlata), si ale naopak vůbec nevzpomínám, že by je televize zaznamenávala. Přesto i tohle postupně bujelo. Přitom nejspíš natolik výrazně, že s tím věčně bdělé ideologické oko nutně muselo začít něco dělat.

            Je to možná primitivní odhad, ale soudím, že byl právě tento autoritativní tlak shora skutečným základem pro všechno, co mělo na tomto poli následovat. Avšak proto, že měnící se poměry už nedovolovaly u nás dosud běžná silová opatření, ne-li přímý zásadní zákaz, rozhodl se kdosi nahoře pro něco, co by bylo možné nazvat střeženou kanalizací.

            Hudební festival Pražské jaro (mimochodem, jak se dnes málo ví, duchovní dítě producenta Františka Spurného staršího, jenž s ním přišel už na jaře 1946) mělo v kraji stálý velmi dobrý zvuk. Alespoň přibližně srovnatelný, byť ze zcela jiného soudku, s festivalem ve Strážnici z téhož roku, anebo se vším, co posléze vyústilo v trampskou, rovněž festivalovou, Portu.

            Proto nebylo patrně nic složitého uvažovat na nejvyšších místech o prezentaci tehdejšího povoleného popu ukázněnou, řízenou formou. Tedy zase prostřednictvím festivalu, tentokrát ovšem zcela nového typu.

Také jiné obdobné aktivity zde už byly. Tím mám na mysli – kromě některých vysloveně jepičích pokusů – například doprovodné zábavní programy Libereckých výstavních trhů, i těch v Jablonci, v jejichž rámci se léto co léto prezentovaly uznávané špičky českého šoubyznysu a, jak je pořád prokazatelné, dokonce velmi rády.

            V zásadě stejné to ostatně bývalo s příslušným jevištěm každoročního oslavování jídla a pití Ex Plzeň. Také ovšem v Brně i Děčíně – ačkoli zrovna tam se začalo s přinejmenším ještě o poznání populárnější Kotvou přece jen o něco málo později.

            K prvotnímu startu skutečného písňového, ale už celostátního festivalu tedy zbývala vlastně jen poměrně krátká cesta.

Jestli hudební skladatelé Ján Siváčik a Pavol Zelenay přemýšleli o něčem takovém v Bratislavě již v letech 1964 a 1965 na čísi striktní popud (viz výše), anebo dík vlastními osvícení, to nám dnes už nikdo neřekne. Je ale zřejmé, že se to, co pak v tom městě skutečně ožilo, původním politickým direktivám evidentně vymklo už v červnu roku 1966. Protože písňová přehlídka, zahájená tehdy v hale Parku a oddechu, představovala úspěch natolik markantní, že eventuálně zamýšlená trpěná kanalizace (pokud o něco takového prapůvodně skutečně šlo) jednoznačně nevyšla.

            V Bratislavě jsem bohužel už dlouho nebyl, takže nevím do jaké míry poznamenala onu onu  historickou budovu nová doba. Nebyl jsem ostatně u tohoto nejprvnějšího, ani u pozdějších úvodních ročníků tam vznikající Bratislavské Lýry, jedno si ovšem při vzpomínce na ta místa ovšem představit dovedu: výrazný kontrast tamní zřetelně zlá Padesátá léta podepisující architektury a všeho, co v tamním interiéru tolik šokovalo nejen tehdejší přímé účastníky, ale obě doslova celé ještě dlouho přímo spojené země.

            On to totiž byl opravdu nápor, jaký nikdo nečekal, vskutku už tenkrát napoprvé.

Samotné aranžovací, ani hudební zkoušky jistě nemohly být žádná legrace. Protože jenom přehrát pod věčným časovým tlakem doslovné desítky partitur, mnohdy předtím nikdy neviděných, to musel být výkon už sám o sobě. Nota bene v podání podobně mimořádného spojení pražského TOČRU s lesem místních, jakkoli kvalitních smyčců, chcete-li sláčiků.        Přesto i tohle Krautgartner s Vobrubou zvládli. Také televizní zkouška nějak proběhla, až překvapivě náročná dekorace stála včas, světla i zvuk byly v pořádku, načež mohli Jarmila Košťová s Vladimírem Dvořákem doopravdy začít. Postupně se pak předvedla podstatná část skutečné tuzemské pop špičky té doby – Drobný, Neckář, Pilarová, Hála, (Pavel) Novák a jistě také Slováci Grůň a Sychra, například. 

            Zlatou trofej si odnesl Karel Gott se slovensky (sic!) předneseným a už brzy na to celorepublikovým hitem Mám rozprávkový dom, stříbrnou Vondráčková a Kubišovou s podobně úspěšným duetem Oh baby, baby a bronz Matuška se zřetelem k jemu vlastnímu stylu nezvykle zasněnou písní Už modrej činžák zhas.

            Lili Ivanova z Bulharska vyhrála mezinárodní část soutěže a v gala se postupně převedli Nicole Felix a Hugues Aufray z Francie, vídeňský Udo Jurgens i Rex Gildo, tehdejší nejspíš největší hvězda z Německa a ještě k tomu západního.

            Mohlo být něco víc? Sotva.

Tím jak proběhla v roce 1966 Bratislavská lýra poprvé, se ani nevyčerpala, ani nezevšedněla.         Právě naopak – zdaleka ne jen pro ty, kteří mohli být v Bratislavě u toho během druhého i třetího ročníku jaksi přímo, to totiž byl něco jako svátek. Kde jinde a jak jinak byste potkali přímo Sandie Shaw, Julii Driscoll, muzikanty Shadows a také jiné pop celebrity skutečného velkého světa šoubyznysu?

            Bylo tedy možné spatřit bosou tančící zpěvačku i jiné vyslance tolik adorovaného britského popu uprostřed davu ve Vysokoškolském klubu. Stejně jako mohli podléhat patrně rovněž poprvé v takovém měřítku své vášni lovci autogramů před Děvínem, anebo Carltonem. To vše nabízeno navíc ve všudypřítomné festivalové promo ambaláži a natolik velkolepým způsobem, že by se za to nemuseli stydět daleko široko kolem. A už vůbec ne na vůči nám tehdy tolik přívětivém Západě.

            Lýra 1968 tedy souzněla až nápadně doslova se vším, čím tenkrát žilo Československo celé a co tak výrazně zajímalo právě tu světovou stranu. Nemluvě však o (jak se ukázalo jen o málo později) svým způsobem bohužel i východu Evropy.    

Je možné znát ty vyslovené události z televizního záznamu. Přitom se může zdát právem přinejmenším zvláštní, že ti, co mohou na tu éru osobně vzpomínat, hovoří přitom více méně shodně o dunajských nábřežích věčně zalitých nádherným sluncem, o všeobjímající skvělé náladě i ostatních bratislavských míst. Především ale o mimořádné celkové atmosféře, jíž dílem odjinud dosud neznali, dílem slibovala hodně pro budoucno.

            To všechno muselo být jistě zajímavé, dokonce velmi, přesto to ale tvořilo vlastně sice jedinečný, nicméně pouhý rámec čehosi mnohem většího a jistě také důležitějšího.

Bratislavský festival nepřešel do žádného klišé a také nezevšedněl ani v rámci svého třetího ročníku. I tentokrát šlo o obecně velmi dobře přijímanou záležitost první třídy a svoje znamenal též očividný prvořadý zájem celého spektra přímo zúčastněných být u toho.

            Byl to ale především československý televizní divák, koho přenosy tam odtud přesvědčily o možnosti být náhle opravdu náročný a ještě k tomu požadovat nabídku v již mezinárodním měřítku. Vůle všech interpretů, do jednoho, byla tedy přímo závislá na kvalitě audiovizuálního podání jejich výkonů a zase to byl v podstatě především onen divák doma u obrazovky, který to buď nepřijal, anebo (jako v tomto případě) mnohem spíš ano.

            A ještě cosi navíc: Vašta s Eisnerem natočili v souvislosti a kolem tohoto ročníku Lýry po bratislavských střechách i v jiných tamních atraktivních exteriérech a prostředích obrazovou prezentaci soudobých špičkových sólistů vysloveně novým způsobem. Jestliže se tedy znovu vrátíme k nesporným kvalitám konkrétního podání festivalu jako takového, je třeba říci, že celek pak představoval estetický i formální zábavní etalon, před jaký se nebylo možné nadále vrátit.

            Byly to zároveň výzva, imperativ i úkol, ale dodnes platí, že se před tyto závazky dokázali postavit mnozí scénáristé, kameramani, režiséři i četní jiní tvůrčí duchové té doby s nezřídka zřetelným úspěchem.

            Tálo, opravdu tálo. Všeobecně, ale zejména v té Bratislavě, také už tenkrát a zejména během několika po sobě běžících festivalových dní.

Hodně z toho, o čem zde bylo zatím vyprávěno, však může naprostá většina z nás posuzovat opravdu jen zprostředkovaně. Podle nejrůznějších svědectví takříkajíc z druhé ruky, anebo nanejvýš po shlédnutí oněch stále dostupných audiovizuálních záznamů.

            Protože ale znám například San Remo (anebo s tím festivalem svým způsobem srovnatelné polské Sopoty), mohu  potvrdit, že oněch hned několik sdružených původních bohulibých záměrů, jež měly její autoři téměř jistě s prvotní Zlatou lýrou, prostě vyšlo.

            A dokonce už tenkrát.

Slovenská písňová tvorba, její interpreti obojího pohlaví, i způsob televizního podání toho všeho od Dunaje, se totiž skutečně emancipovaly. Jestliže ale Karel Gott prezentoval svoji píseň v rámci prvního ročníku slovensky, brzy na to už nebývalo takové, řekněme podpůrné aktivity vůbec zapotřebí. Jednoduše proto, že se mezitím prosadila stejně jako tamní textaři a skladatelů také řada zpěváků a zpěvaček, rovněž známých do té doby nejdál v podhůří Malých Karpat.

            Stmelený tým tamních tvůrců (Peteraj, Zeman, Zelenay, Wassergerger, Horváth, ale společně s nimi jistě i řada jiných) se tedy postavil docela slušně na úroveň jejich českých kolegů stejného zaměření. Navíc se jim to podařilo natolik kvalitně a zajímavě, že jejich společný výtvor, byť plánovitě slovenský, k výrazným zábavním monumentům, o nichž na těchto stránkách hovoříme, také jednoznačně patří.

            Co se týče v téže souvislosti neméně důležitého zájmu z Prahy, ten býval ostatně až natolik markantní, že hovoří pro změnu jiná svědectví oné doby hovoří běžně o doslovných tlačenicích, jež nastávaly u poštovních přepážek při odesílání příslušných prací pořád ještě v termínech, festivalovým vedením  obvykle pevně stanovených.

To vše bylo navíc kvitováno v Čechách i na Moravě díky kvalitním televizním přenosům natolik pozitivně, že si mohli nechat například dávní čechoslovakisté o takto utvrzované  skutečné vzájemnosti obou národů jen zdát. Byla to proto také Bratislavský lýra, co udělalo pro obecnou zábavní kulturu těch dob a její vstřícné pozitivní vnímání věru mnoho.

            Původní politický záměr, jestliže existoval, zřetelně nevyšel, ačkoli tomu z tehdy aktuálního nového pohledu tak docela vlastně nebylo. Lýra totiž vším, jaká byla a co přinášela právě v oné tolik nadějné době, představovala další výrazné politikum svého druhu. Například už tím, že zjevně otupila alespoň některé dosavadní česko-slovenské hrany a především skvěle zapadala do celkové nadějíplné nálady pozdních šedesátých let.

       To se však týká, a snad zejména, toho ročníku oné tehdy již zavedené písňové soutěže,  jenž započal v PKO na vysloveném vrcholu té lepší, úvodní části roku 1968. Jeho zaměření, styl i celková nálada dokonale korespondovaly se vším tomu až nápadně podobným, s čím se mohl potkávat v tehdejším Československu více méně kdokoli snad na každém kroku.

            Marta Kubišová si odtamtud sice odnesla nejvyšší ocenění za pořád ještě nějak oficiálně přijatelnou Cestu, ovšem způsob zpracování sdělovaného tématu nejenže překvapil, ale také leccos napovídal.  

Známá pravda o povinném respektu k relativitě pojmů se však projevila i zde a tentokrát. Právě proto, že se srpen toho roku blížil se vším temným, co s sebou přenášel, také do areálu bratislavského Parku kultury a oddechu.

                                                         Václav Junek

Pozornosti těch, kteří by měli případný bližší zájem, doporučuji najít si a pak hlavně pustit přinejmenším první části desetidílného dokumentu režiséra Petra Hledíka s dopředu srozumitelný názvem Zlatá lýra.